Nenechme se zblbnout povrchními hodnotami a laciným životním stylem
Gn 2,7-9;3,1-7
Mt 4,1-11
První neděle postní
Rok co rok, o první neděli postní čteme stejný evangelní příběh, byť pokaždé z pera jiného evangelisty. Příběh o Kristově čtyřicetidenním pobytu na poušti a hlavně, o útocích Ďábla, tohoto otce lži, jak jej Ježíš nazývá. A lež, to je nejsilnější ďáblova zbraň, kterou se nás snaží dostat pod svou moc a zotročit nás. Že se mu to, žel daří, toho jsme svědky na každém kroku a že se mu to podařilo hned na počátku, v zahradě jíž Bůh vysázel pro člověka, o tom hovoří hned prvé věty z prvého čtení z prvé knihy Mojžíšovy. Vypadá to, jakoby měl tento zloduch ve všem prvenství – ne nemá. A rozhodně nezaboduje u Ježíše na poušti. My však začněme, jak se říká, od Adama – a dnes tak můžeme učinit i doslovně.
Tak tedy Adam s Evou, ruku v ruce jako ti, kteří k sobě patří – vždyť tak to chtěl Bůh, si užívají rajské all inclusive. Nic jim nechybí, mají všechno – no možná i to je důvod, proč tak snadno podlehnou. Ono je možná „pálí dobré bydlo“, ale, takoví jsme my lidé, že to, co je největším darem pokládáme za samozřejmost a až s patologickou nespokojeností a nevděčností saháme po zakázaném ovoci. Ten příběh prvního hříchu všichni známe. Eva naletěla manipulativní lži (to přece také všichni dobře známe) a v domnění, že hájí Boha, se nechala svést proti Bohu. Ten lstivý, ďábelský dialog stojí za povšimnutí: „Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?“ Tohle Bůh neřekl a ďábel to dobře ví. Ale Eva neví, že je to chyták, léčka a tak s pocitem, že Boha vlastně obhajuje, odpovídá. „Smíme jíst ovoce každého stromu v zahradě, jen ovoce stromu, který je uprostřed zahrady – pravil Bůh – nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli.“ Tak, a ďábel vyhrál první podání a další vítězství budou pokračovat. Protože už v tuto chvíli Eva prohrála. Ona si totiž vůbec neměla s hadem začínat. Tento otec lži, padlý anděl s andělskými schopnostmi, které používá proti člověku, nás snadno dostane. Nejlepší je, jako u všech nemocí, a nemoc hříchu je tou nejtěžší, prevence. A v případě ďábla je největší prevencí jej vůbec neposlouchat, nedopřát mu sluch a nedat mu prostor. Protože jakmile se s ním dáme do řeči, tak nás dostane. Protože je chytřejší, než my. Protože je lstivý a překrucování pravdy je jeho nejsilnější zbraní. Drama prvního hříchu začíná zdánlivě nevinnou otázkou: „Zakázal vám Bůh …?“ Bůh nic nezakazuje. Dává člověku všechno, ale vytyčuje mu hranice, meze, jejichž překročení by mu ublížilo. Proto ta výstraha. Ne pro Boží samolibost, ale pro dobro člověka Bůh nastavuje mantinely, za nimiž hrozí nebezpečí. Eva Boha hájí – to On nemá zapotřebí, a přitom se sama dopustí lži – Bůh přece neřekl, „že se stromu nesmí ani dotknout“. A ďábel ji už dostal, kam chtěl. Ukáže na Boha jako na uzurpátora, jako na despotu, který člověku nic nepřeje, vždyť: „kdybyste z něho jedli, otevřou se vám oči a budete jako Bůh“. To není pravda. Ďábel z Boha udělal nepřejícího ješitu a jeho příkaz zpochybnil. Pak už stačí málo – a Evu přemůže touha „ochutnat zakázané ovoce“, a pak dá i Adamovi (to, aby v tom nebyla sama) a Adam, který se měl za Evu postavit, ji svým mlčením vlastně podrazil a dal ďáblu volnou ruku a … jak to skončilo, to také víme.
A teď se přenesme na poušť. Zatímco v ráji byl všeho dostatek, na poušti je všeho nedostatek. Hlavně vody a jídla, těchto základních lidských potřeb. Je zde Boží Syn a na toho má ďábel obzvlášť spadeno. Dostat Božího Syna do svých tenat, to by byl majstrštyk, tím by Bohu ublížil. Počká, až Ježíš vyhladoví a pak začne: „Jsi-li Syn Boží!!!“ To je chyták. Stejně jako v případě Evy zpochybní to, co je Boží. „Jsi-li Syn Boží“ – tak to dokaž. Tak se ukaž, jestli jsi Boží Syn. Kdybys byl, tak si můžeš nadělat z těchto kamení chléb a najíst se. Bohu tím neuškodíš a sobě pomůžeš. A v tom je ten háček. Ježíš by Bohu ublížil a sobě nepomohl. Ježíš však ví, s kým má tu čest. A tak se s ním nedá do řeči. Nic mu nevysvětluje, nic neobhajuje. „Je psáno. Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Každý člověk by se po zpochybnění své hodnoty, svého postavení bránil. Ne tak Boží Syn. Ten jde rovnou k jádru věci. Bůh je ten, v jehož moci je všechno. A ten řekl: „Nejen z chleba žije člověk.“ Než chléb, který sytí tělo, je důležitější Boží slovo, které sytí duši. Na Boží slovo je ďábel krátký. A tak následují další pokušení – pokušení moci a slávy – ale Ježíš se nedá. Nenechá se vyprovokovat zpochybňováním Boží slávy a moci, zpochybňováním svého synovství, a odpovídá ne svými, ale Božími slovy. Na ty je ďábel krátký. Na rozhodné, pevné ne neplatí to jeho (a naše): „ale, ovšem, jestliže, jsi-li a za předpokladu že …“ Takhle odpovídáme my, a proto jsme tak zranitelní, tak zraňovaní.
Evangelium o pokušeních Ježíše na poušti nám dává základní lekci, jak se ve svém životě stavět ke všem lákadlům, pokušením, laciným nabídkám; jak se bránit proti podlým lžím a lstivým manipulacím. Nepřipouštět si je k tělu. Rázně a nekompromisně se postavit proti tomu, co se nám podbízí. Kolik věcí, navenek neškodných je pro nás nebezpečných. Kolik zdánlivých pravd je ve skutečnosti prolhaných manipulací. Kolik dobrých úmyslů lze zneužít proti člověku.
My sami nejsme sto prohlédnout ďábelské vytáčky. Sami ze sebe nemůžeme proti zlu zvítězit. Ale – máme Boha, Otce. Máme dar víry. Dar Ducha svatého. Dar svědomí. Dar Písma. Nejsme bezbranní. Nejsme bezmocní. Jde o to, nedovolit ďáblu, aby zpochybnil naši sounáležitost s Bohem. To, že jsme jeho děti. Nedovolit nikomu a ničemu, aby nás spoutávalo, aby nás zotročovalo. Nenechat si vnutit diktát tohoto světa, jeho falešný recept na štěstí. Ono: „vždyť o nic nejde“, a „Nevaž se, odvaž se“- toto „carpe diem“ dnešní doby a prolhaných reklam.
Poslední věta evangelia: „Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu“, by pro nás mohla být pro změnu nebeskou reklamou. Odoláme-li ďáblovým útokům – a ony budou tím silnější, čím více se budeme držet Boha – pak bude muset ďábel odejít a bude prostor pro anděly. V pozemské realitě to znamená asi tolik, že nenecháme-li se zblbnout povrchními hodnotami a laciným životním stylem, pak dostaneme mnohem více a lepšího z andělských zdrojů. Pokoj, radost, moudrost … víru, naději a lásku.
Jiří Vojtěch Černý
