Není to nemožné
Sk 22,30;23,11
Čtvrtek po 7. neděli velikonoční
Ze Skutků apoštolských víme, že sv. apoštol Pavel byl pro svou víru několikrát bičován, dokonce i kamenován; že byl vězněn a snášel mnoho útrap a soužení. V dnešním úryvku se opět schyluje k soudu, ale sv. Pavel se zachová poněkud jinak, než obvykle. Nejde hrdě vstříc dalšímu výprasku, ale zachová se, řekněme, diplomaticky. Když jej velitel posádky, nejspíš muž vojensky přesný a puntičkářský ve výkladu římského práva, vyvede ven k veřejné obžalobě, využije Pavel názorové rozdílnosti a rozštěpení v řadách farizejů a saduceů. Jako bývalý židovský učitel dobře zná rozdíly ve výkladu Zákona a proto svou obhajovací řečí postaví proti sobě obě žalující strany, farizeje a Saduceje, a sám se ocitne jaksi mimo hru. Přesně podle vzoru: „dva se perou, třetí se směje“. Využije jejich vzájemné nejednoty. Sv. Pavel, který šel odhodlaně od utrpení k utrpení, zde najednou jedná podle jiného scénáře. Může to znamenat, že se už poučil jak apoštolovat bez zbytečných ran; může to ale také znamenat, že je již unaven - vždyť už tři roky sedí ve vězení a čeká na nespravedlivý proces. Může to ale také znamenat, že dostal strach. I to by bylo pochopitelné.
V noci se mu zjeví Pán a jeho slova jsou stejná, jaká už tolikrát říkal svým apoštolům a koneckonců i samotnému sv. Pavlovi. „Neboj se!“ „Neztrácej odvahu!“ „Jako jsi o mně vydával svědectví v Jeruzalémě, tak musíš vydávat svědectví také v Římě.“
Na území Přední a Malé Asie je už pro Pavla příliš horká půda, už by zde sotva mohl ještě něco vykonat; v Řecku už rovněž Pavel svůj apoštolský úkol splnil. A tak jej teď Pán posílá na poslední a nejtěžší štaci. Do Říma. Do centra tehdejší světové moci, do místa nejkrutějšího pronásledování křesťanů. Sv. Pavlovi muselo být jasné, že v Římě skončí mučednickou smrtí. Ale copak by mohlo odradit od naplnění úkolu toho, který sám o sobě napsal: „Nežiji už já, ale žije ve mne Kristus!“, nebo jinde: „Co by nás mohlo odradit od lásky Kristovy?“ Sv. Pavel nepotřebuje přesvědčovat, vždyť službě Ježíši Kristu zasvětil svůj život. Je zcela oddán svému Pánu. A tak se začne naplňovat Kristův scénář. Zanedlouho bude Pavel vypraven lodí k soudu do Říma, aby se tam obhájil. Další kapitoly Skutků apoštolských nás poučí o tom, jak jeho cesta dopadla. Zažije dvojí ztroskotání, asi dvouletou, zprvu mírnou vazbu v Římě, kdy bude dále učit a kázat. A teprve potom tuhé vězení a nakonec smrt pod ostrým mečem katovým.
Nevím, jestli ono noční zjevení Pána Ježíše ve snu bylo pro Pavlovo poučení, nebo povzbuzení. Ale vím, jak fungovalo. Pavel jakoby dostal novou sílu. A v této síle šel vstříc své mučednické smrti.
A co by mohlo z této krátké epizody ze Skutků apoštolských plynout pro nás? Snad to, že ačkoli nejsme takoví hrdinové a apoštolové jako sv. Pavel, a žijeme v úplně jiné době, přesto slova Ježíšova: „Neboj se, neztrácej odvahu!“ platí i pro nás. I my jsme byli svým křtem povoláni k tomu hlásat a obhajovat Krista. Každý ve svém prostředí a svým způsobem. A ačkoli nám nehrozí ani výprask, ani bičování, ani vězení, ani smrt, jsme, upřímně řečeno, oproti sv. Pavlovi úplní zbabělci. Vždyť mnohdy stačilo se jenom za svou víru nestydět a neskrývat ji. Stačilo zůstat ve svém životě věrni svému vyznání a nedělat kompromisy s okolním, zhusta nevěřícím, světem. Nic víc, nic míň. Žít podle Desatera a bránit se hříchu. Víc po nás Kristus ani nežádá. Náš osobní apoštolát spočívá v tom žít každodenní, navenek obyčejný, leč poctivý, všední život, ve kterém nebude místo pro lež, přetvářku, sobectví, zášť a nenávist. Není to málo a není to snadné. Ale není to nemožné. Vždyť Kristus i nám, každému z nás, říká své: „Neboj se, neztrácej odvahu!“
Nebojme se! I nás může povzbuzovat příklad Kristův, Pavlův, i nespočetný zástup světců – mučedníků. Koneckonců, netvrdí snad Písmo, že: „V lásce není pro strach místo.“
Jiří Vojtěch Černý
