Nepopulární slova určená nám všem

Mdr 2,12-20

Mk 9,30-37

25. neděle v mezidobí

Prvé čtení z knihy Moudrosti dnes o „moudrosti“ – této Boží ctnosti, nehovoří. Právě naopak – líčí lidskou nectnost bezbožníků, kteří s gustem zkouší utrpením „božího spravedlivého“ a svými ústy pokouší samého Boha. „Číhejme na spravedlivého, zkusme, jak to s ním skončí. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a trpělivost. Odsuďme ho k hanebné smrti. Ať se ho Bůh ujme …“

Slova, jakoby na míru střižená Kristu a jeho utrpení, ke kterému dojde o století později. Utrpení nejen fyzickému, ale utrpení, které mu přinášelo nepřijetí, zlehčování jeho poslání i Božího synovství; provokování farizeji a zákoníky i nechápavost nejbližších.

Zatímco současníci pisatele knihy Moudrosti, vyhlíželi Božího spravedlivého, nyní, když tento stojí uprostřed svého lidu, nejen, že jej nepoznávají, ale pravému Mesiáši všemožně ztrpčují život, ubližují mu svými rty a číhají na okamžik, kdy to budou moci tomu „nazaretskému“ pěkně vytmavit.

V evangeliu Ježíš už podruhé předpovídá své utrpení – a opět jakoby se ztratilo v nepochopení, vyšumělo v nezájmu. Učedníci Ježíšova slova nechápou. Nechápou (stejně jako nazaretští v synagóze) souvislost mezi předpovědí o trpícím Božím služebníku a Synem Božím. Nechápou, že by mohl být ten, všemi obdivovaný Mistr, vydán do rukou Velerady a zabit jako zločinec. A vzkříšení? Zmrtvýchvstání? To už je úplně mimo jejich chápání. Jejich nechápavost plyne v mnohém z jejich pýchy a ješitnosti (jsou hrdí, že „patří“ k Ježíšovi: patří k němu, ale jejich srdce, jejich láska a životy, ty mu nepatří). Zaslepeni vlastní sebestředností nevidí, co se samo přímo nabízí. A jejich pýcha jim brání se zeptat. Bylo by přece přirozené optat se na to, čemu nerozumím. Ale oni se, cituji, báli zeptat. Mají snad z Ježíše strach? To nikoli. Nejspíš se bojí, aby se, jeden před druhým neshodili, a možná se bojí i proto, aby neslyšeli odpověď, která by se jim nelíbila, která by nezapadala do jejich představ o Kristu a jejich vlastních ambicí. Ano – ambicí. Zatímco Ježíš hovoří o utrpení, které jej čeká, oni myslí na sebe sama. Chtějí přihřát na jeho popularitě a slávě. Jakoby jim zlý duch zastřel rozum a namísto moudrosti – o níž je dnes řeč - se pošetile vedle Božího Syna dohadují o tom, „kdo z nich je největší“.

Když jsou zaskočeni Kristovou otázkou, mlčí. Ježíš dobře ví, o čem rozmlouvali, o čem se handrkovali. A tak jim vzápětí udělí důležitou lekci. Lekci o službě, o lásce, o skutečné velikosti Božího tvora v řádu stvoření. Ne zpanštět a nechat si sloužit, ale naopak, ponížit se a sloužit druhým. Jako příklad mu poslouží malé a bezvýznamné dítě. (Dlužno podotknouti, že dítě v mentalitě starověkých Semitů nemělo pražádnou cenu. Žádný kult dítěte jako dnes. Kdo by se s ním zahazoval?) Ježíš vezme jedno takové, nejspíš špinavé, umolousané dítě – a obejme ho! Už to samé je neslýchané. Obejmout dítě! To se tehdy nenosilo. Vždyť tímto gestem přijetí (objetí je výrazem přátelství, lásky), objetím, jakoby sestupoval na úroveň dítěte. A tím názorně učedníkům ukáže, jak je to s velikostí člověka v Božích očích. Každý člověk – silný i slabý, malý i velký, mladý i starý, zdravý i nemocný, slavný i bezvýznamný, má v Božích očích nesmírnou cenu a je Bohem milovaný! Je to Boží obraz v nás, je to láska, s níž nás Bůh „utkal už v lůně matky“, která dává nesmírnou hodnotu každému člověku. A pak, a to chce Ježíš především zdůraznit, je to pokora, služba druhým, která nás povyšuje – vzpomeňme na ono: „kdo se povyšuje, bude ponížen; kdo se ponižuje, bude povýšen. Lekce ve slovech: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“, je víc než výmluvná. Služebníkem všech – ne jenom těch, jimž sloužit s sebou přináší výhody; ne těch, kdo mi mohou odplatit. Všech! Všech bez výjimky – těch ještě slabších, ještě bezvýznamnějších, atd. Všech! Ta slova musela být políčkem do tváří učedníků – a nejen jich. Měla by zalomcovat i námi. Co teprve dnes, kdy všemocná media dávají kdekomu kýženou možnost se zviditelnit, prožít si tu svoji chvilku slávy. Kdy toužíme být ve středu pozornosti; chceme, aby se o nás vědělo. Pro trochu popularity, trochu slávy, jsme schopni podstoupit cokoli. Jen se ohřát na výsluní. A tady Kristus mluví o pravém opaku – ne se drát do popředí, ne se chtít povyšovat na úroveň mocných a slavných – právě naopak. Upozadit se. Sklonit se, učinit se malým a sloužit. Sloužit druhým. Nezištně. Bez okatosti a okázalosti. Bez slov uznání a díků.

Jak je to v rozporu s naší snahou vyniknout, upozornit na sebe. Být nejlepším, nejvýkonnějším. Středem pozornosti, obdivu. (Výkon, popularita, sláva, moc - vějičky zlého ducha, kterým tak snadno a rádi podléháme. Pro něž jsme schopni tolik obětovat …) Ježíš opakovaně říká, že přišel sloužit – a nikde není řečeno, že „jen někomu“, jen těm, kteří splňují potřebné parametry významnosti, bezhříšnosti, dokonalosti. Všem, i těm nejmenším a nejbezvýznamnějším. Namísto povyšování, se sklonit (a je-li zapotřebí i obejmout) ty nejmenší, ty nejpotřebnější, ty opovrhované. (Zkuste si představit ad extremum: ty malomocné dnešních dnů - páchnoucí bezdomovce; feťáky, umírající na AIDS, anebo staré, postižené, nemocné s otevřenými vředy, s onkologickými nádory – i tyto velí Ježíš obejmout a jim sloužit.)

Ponížit se a sloužit! Nepopulární slova. Slova určená kariéristům, sebestředným narcisům, domýšlivým hlupákům.

A především nám - křesťanům! Ano, nám! My totiž umíme tato slova zneužít. Převrátit je a udělat z nich karikaturu. Kolik „zbožných věřících“ si vzalo „službu druhým“ za skrytou zástěrku své pýchy. Karikatura onoho ponížit se, nazývaná falešnou pokorou (ve skutečnosti skrytou pýchou). Nechat po sobě šlapat, ponižovat se, sypat si okatě popel na hlavu – nebo se ve službě vydávat až do krajnosti – ale ne z lásky k Bohu, k druhým – ale z lásky k sobě samým, ke svému obrazu o sobě samých.

Anebo oněm, pravda, upřímným altruistům, kteří chtějí opravdově sloužit, ale neumí si nechat posloužit. (Neduh pomáhajících profesí.) I těm jsou tato Kristova slova určena.

Vlastně: ona jsou určena nám všem. Bez výjimky.

Jiří Vojtěch Černý