Nepřipravme se o silný životní náboj: radosti, pokoje a štěstí
Sk 16,22-34
Úterý 6. velikonočního týdne
Pokračujeme opět ve Skutcích apoštolských – včera jsme spolu se sv. Pavlem a Silou přepluli z Přední Asie na evropský kontinent a po krátkém zdržení v Makedonské Neapoli jsme dorazili do Filip. (Filipi byly významným obchodním centrem, pod správou římské říše a především římského práva. A to se na dva židovské pobudy, hlasatele Římu nepřátelské víry, dívá velice nepříznivě.) Tam Pavel nemohl kázat v synagoze, jak byla jeho pastorační praxe, a tak kázal ženám shromážděným u řeky (nejspíš praly prádlo, kdoví). A oslovil je natolik, že některé přijaly křest a mezi nimi křesťanka Lýdie, která je pozvala pod svou střechu a nabídla jim své pohostinství. To bylo ve včerejším úryvku. Lekcionář nenabízí kontinuální četbu textů (to by ani nebylo možné) a tak jsme přeskočili úryvek, pojednávající o tom, kterak sv. Pavel vyhnal věšteckého ducha z jedné služky. Věštění (u Řeků rozšířené) vynášelo jejím pánům značný zisk a tím, že (Pavlovým exorcismem) přišli o zdroj příjmů, křivě nařkli Pavla a Silu, že vyvolávají v městě nepokoj. (Podle práva sice Židé v Římské říši směli vyznávat své náboženství, ale nesměli oslovovat a získávat pro židovství – tedy i křesťanství – římské občany, proto bylo snadné Pavla se Silou obžalovat.)
Dále jsme už slyšeli, kterak se lidé sběhli (exekuce a popravy byly vždy oblíbenou podívanou), úředníci z nich dali strhnout šaty a bili je pruty. „Když jim vysázeli mnoho ran, dali je zavřít do vězení a nařídili je bedlivě hlídat.“ Po takovém rozkazu byl žalářník ještě důslednější, než měl, „dal je zavřít do nejhlubší kobky a nohy sevřít do klády“. (Sevřít nohy do klády představovalo velmi bolestivý trest; nohy byly sevřeny v otvorech v takové vzdálenosti, že i sebemenší pohyb působil kruté bolesti.)
Další úryvek je dokladem, jakou sílu má víra – Pavel se Silou, přestože velmi trpí a záda mají jednu podlitinu a krev, přesto se modlí a zpívají Bohu chvalozpěvy. To samozřejmě vzbudí pozornost ostatních vězňů (asi si dovedeme představit kolik hulvátství, nadávek, kleteb a nářků už vězeňské zdi slyšely), ale způsobí i Boží zásah. Silné zemětřesení (pouze v místě žaláře) otevře všechny dveře kobek a uvolní všechna pouta. Přesto, snad na Pavlovu výzvu, se vězni nerozutečou, ale zůstanou ve vězení, takže vyděšený žalářník, který si chce vzít život – beztak by o něj přišel pro útěk vězňů, které neuhlídal, si už už chystá meč. Pavel se Silou jej zadrží a on se pak s úctou postará o prominentní vězně Pavla a Silu. „Pánové, co mám dělat, abych došel spásy?“ „Uvěř v Pána Ježíše a dojdeš spásy ty, i celý tvůj dům. A začali hlásat slovo Boží jemu a všem lidem z jeho domu.“
Žalářník se nejprve postará o ošetření jejich krvavých ran a pak se nechá pokřtít on, i celá jeho rodina. Následuje hostina a radost z toho, že všichni v jeho domě uvěřili v Boha.
Dnešní úryvek ukazuje na to, jakou vnitřní sílu dává víra. Nejen pro přestálé bolesti, s radostí přinesené pro Krista, ale i pro onen půlnoční zpěv a modlitbu apoštolů. A také, jak „je nakažlivá“. Spoluvězňové se nerozutečou a žalářník, který si nejprve chce vzít život, si po křtu už nedělá starosti z toho, jaké důsledky mu osvobození Pavla a Sily přinese. Připraví hostinu a raduje se z přijaté víry.
My, žel, bereme víru jako samozřejmost, nebo mnohdy i jako obtížnou povinnost – ovšem z takové víry se těžko budeme moci radovat a už vůbec nebudeme ochotni pro ni něco málo obětovat. Škoda. Připravujeme se tak o silný životní náboj: radosti, pokoje a, nebojím se to říci, i štěstí.
Jiří Vojtěch Černý
