Neprospat svůj čas a nepromarnit život

Iz 2,1-5

Řím 13,11-14

Mt 24,37-44

1. neděle adventní

Když vyslovíme slůvko ADVENT, vzbudí to v lidech různé představy. Ti dříve narození si možná vzpomenou, jak v adventním čase svého mládí spěchali setmělou zasněženou krajinou na roráty. (Jak sníh křupal pod nohama, mráz štípal do tváří. Snad ještě vzpomenou na tu tajuplnou atmosféru i jímavý zpěv rorátů.) Ti později narození, ti jsou už daleko realističtější. Spíše si připomenou, co všechno je bude během adventu čekat: uklízení, pečení, shánění dárků, v lepším případě ještě předvánoční zpověď. A děti? Ty na adventních kalendářích odpočítávají dny, kdy se rozsvítí vánoční stromek s dárečky V každém případě, a to ať pojímáme dobu adventní jakkoli, jde v ní o nepominutelnou dobu PŘÍPRAVY. Zkusme si tu adventní přípravu nyní přiblížit.

Dnešní bohoslužba začala prastarým zpěvem: „Ejhle, Hospodin přijde...“ Slova jsou sice archaická, ale zasahují všelidskou touhu a očekávání – jenomže, víme vlastně koho a co očekáváme? Pána a vládce, Soudce a Vykupitele. Právě toto očekávání, je charakteristickým znamením adventní doby. (Vždyť samo slovo ADVENT je z latinského slova ADVENTUS, což znamená PŘÍCHOD.)

Avšak na příchod - někoho vzácného či něčeho velkého, je třeba se dobře připravit. A právě o snaze o dobrou PŘÍPRAVU na příchod Nejvyššího, na příchod Hospodina, o tom hovoří celá adventní doba. Dáte mi za pravdu, že na dobré přípravě záleží úspěch každého díla, a čím důležitější je to, co má přijít, tím důkladnější musí příprava být. Jak je to ale s naší adventní přípravou?

Adventní doba má především duchovní rozměr, půjde tedy především o přípravu duchovní. Pro tuto přípravu je stěžejním pojmem BDĚLOST. Nabádá nás k ní poslední věta evangelia: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“

Evangeliu předchází druhé čtení z listu Římanům a i ono nám má leccos důležitého říci. Třeba věta: „Už nastala hodina, kdy je třeba probrat se ze spánku. Noc pokročila, den se přiblížil!“

„Probuďte se!“ Jistě nejsem sám, kdo nemá rád ranní vstávání do tmy a zimy. Jenomže zůstat ležet nelze! Je třeba VSTÁT a konat, co je třeba. Nejen fyzicky, ale i duchovně. Sv. Pavel také neřeší naše ranní vstávání, ale jde mu o jakési POVSTÁNÍ, o změnu stavu. O BDĚLOST DUCHA. O duchovní probuzení se z temnoty hříchu, do světla osobní svatosti; z temnoty v níž skrýváme své nedobré skutky a zatemňujeme své slabosti. Jeho nepřeslechnutelný imperativ, abychom povstali ze skutků temnoty, je doplněn další výzvou, totiž: abychom se oblékli do výzbroje světla. Protiklad temnoty a světla je v Písmu sv. poměrně častý. K temnotě patří skutky, které diktuje tělo a svět kolem nás. Pavel je specifikuje, když hovoří o hodování, pitkách, necudnostech a prostopášnostech - my bychom dnes nejspíš použili jiné výrazy, ale podstata by byla stejná. (Tělo si žádá své, ale ne vždy je dobré mu ve všem vyhovět. Ať jde o jídlo, pití, sex, nejrůznější návyky a zlozvyky. Ne všechno tělu prospívá, i když může jít v zásadě o dobré věci. Jde také o míru, o to, čemu dáváme ve svém životě přednost). Žít v temnotě těla může znamenat nechat se spoutat nadměrnou činností, starostmi a neklidem, obavami, či přehnaným zájmem o vnější dění. Také to může naopak znamenat být otroky své pohodlnosti a lenosti. Ze tmy noci okolo nás i uvnitř nás, je třeba povstat a, jak říká sv. Pavel: „obléci se do výzbroje světla“. (Zase, jen pod čarou, neříká obléci se do šatů světla, ale výzbroje světla. Výzbroj slouží k boji a ochraně před nepřítelem. Takže to naše vstávání podle sv. Pavla je vlastně výzvou k boji.) Vést počestný život jako ve dne, to dá práci, to vyžaduje námahu a mnohdy i boj se sebou samým. Postavit se do denního světla, všem na oči není snadné. Světlo neúprosně odhaluje naše nedostatky. Postavit se do proudu světla, to vyžaduje odvahu a úsilí, to vyžaduje vést počestný život, to se sice snadno řekne, ale… to znamená, být otevření, transparentní, nic neskrývat, nezatemňovat pravdu – zvláště tu o sobě, o svých skutcích, o svém jednání a smýšlení. A nejen to! Pavel žádá ještě víc: „Oblečme se v Pána Ježíše Krista!“ To je nesmírně náročný požadavek - obléci se v Ježíše Krista, vzít na sebe jeho šat, ztotožnit se s ním, neznamená nic menšího, než žít jako Ježíš! Žít v pravdě, nazývat věci pravými jmény. Usilovat o spravedlnost a pokoj. Nežádá to Pavel zrovna málo!

O spravedlnosti, pokoji hovoří také prorok Izaiáš v prvém čtení. Jeho mesiánská vize obsahuje také výzvu k POVSTÁNÍ. Vyzývá k vystoupení na Hospodinovu horu, do nebeského Jeruzaléma. „Vystupte, choďte!“: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, choďme po jeho stezkách!“ Jazykem své doby vykresluje Izaiáš úžasný mírový program! Zkout meče v radlice, a kopí ve vinařské nože!, jinými slovy: z nástrojů, které přinášejí zkázu a smrt, učinit nářadí rolníků a vinařů, přinášející obilí a víno, dary, které dávají ŽIVOT.

Všechna tři biblická čtení hovoří o POVSTÁNÍ, o směřování člověka z temnot přízemního do výše světla, pokoje a míru. Nejprve Izaiáš: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu“, poté nás sv. Pavel vyzývá: „Vstaňte, probuďte se!“ A nakonec Ježíš v evangeliu nabádá k bdělosti: „Buďte připraveni!“

Doba druhého příchodu Krista, doba poslední, a ačkoli ohlašovaná různými znameními, přijde nečekaně. Jako zloděj. Jenomže, jestliže nebudeme připraveni na příchod Páně, na jeho advent, dopadneme bledě. Budeme okradeni o celou věčnost! Ne však zásluhou nějakého anonymního zlodějíčka, ale vlastní zásluhou. Tváří tvář Pánu nepůjde hledat viníky jinde, svalovat vinu na to či ono. Co až se nás zeptá, zda jsme neprospali svůj život? Zda jsme usilovali vystoupit nad horizont své lidské malosti? Zda jsme byli bdělí a připravení přijmout jej i Jeho vůli, ať už měla jakoukoli podobu?

Okruh církevního roku se každoročně začíná adventem. Každoročně nám církev připomíná, jak čas běží, a přestože nevíme, kdy Pán přijde, víme jistě jen to, že skutečně PŘIJDE! A proto, je zapotřebí žít v bdělosti, v očekávání. Neprospat svůj čas a nepromarnit život, který je tak krásný. Ale krásný je právě proto, že je náročný, že před nás staví nesnadný požadavek: „Žít jako ve dne a obléci na sebe Krista!“ Je to náročná, ale nikoli nesplnitelná výzva. Ke dni nepatří spánek ale bdělost; a nahota se přece neslučuje s důstojností. To platí nejen v reálné rovině, ale i duchovní. Snažme se tedy prožít advent pod taktovkou dnešních biblických čtení: jako lidé svobodní, bdělí, toužící a očekávající. A až na konci mše sv. budeme světit adventní věnce, či věnečky, připomeňme si nejenom, že čtyři svíčky na něm znamenají čtyři neděle, které nás dělí od příchodu Páně při jeho narození. Ale třeba i to, že věnec je vlastně kruh a náš život, stejně jako celého vesmíru, nemá vlastně ani začátek, ani konec. Vždy smrtí se rodíme k novému životu. A věnec znamená také věnec vítězství. Kéž nás věncem vítězství ozdobí Kristus v nebeském království; kéž jediný věnec, který nás na konci života čeká, není ten se stuhou: „Spi sladce“ na našem hrobě.

Jiří Vojtěch Černý