Neskončit jen u vánočního stromečku a líbezných jesliček

Iz 40,1-11

2 Pt 3,8-14

Mk 1,1-18

2. neděle adventní

MARAN ATHA – Pane, přijď! – tak volali první křesťané, poučení tím, že Ježíš, Syn Boží, který vstoupil na nebesa, znovu přijde ve slávě. A podobně volali i starozákonní lidé, když s touhou očekávali slíbeného Mesiáše, jak jim jejich proroci po celá staletí předpovídali.

Této touze, tomuto očekávání, odpovídá celá adventní doba – i pro nás, současný lid, je dobou, kdy čekáme na příchod svého Pána. Co se však změnilo, je jakási absence touhy, napětí – Pán přijde, no prosím, ale až někdy, my chceme žít dnes a pokud možno si i užít a co bude dál? – po nás potopa. Zploštění, povrchnost, relativizace, ba přímo zpochybňování všeho – to je charakteristické pro člověka dnešní doby (zejména v tzv. civilizovaných, bojím se říci: kulturních, zemích) a stejně tak, žel, i pro dnešní křesťany.

Potřebovali bychom nějakou účinnou duchovní terapii, potřebovali bychom jakousi injekci touhy a sestoupit kamsi dolů, do hlubin naší, ještě nezkažené víry a naděje, kde s láskou očekáváme příchod našeho Pána. Sestoupit do duchovního dětství – ne proto, abychom se dětinsky těšili na Ježíška, ale abychom s důvěrou Božích dětí očekávali příchod Pána, vládce nejen našeho života, ale i celé země, celého vesmíru.

Potřebovali bychom onu důvěru Izraelitů, kteří v Babylonském zajetí se zatajeným dechem naslouchají Izaiášovým slovům: Připravte cestu Pánu – urovnejte mu cestu. Zarovnejte údolí a pahorky, napřimte cesty – již brzo přijde Pán, Hospodin; přijde s mocí, které se nic nevyrovná.“ A přijde jako pastýř – shromáždí rozptýlené stádo svého národa; povede je šetrně, nikoli pod knutou otrokáře a přivede je domů – na horu Sión. Ani sv. Petr, o 5. stol. později, nezpochybňuje Pánův příchod. On už ví, kdo bude tím vyvoleným, zná jeho lidskou podobu, ví o jeho Božském původu i jeho slávě. Co nezná, je doba jeho příchodu. Ale ví, že přijde. A také už leccos ví o relativitě lidského a Božího času. A proto může své posluchače sice povzbuzovat k trpělivosti, ale současně krotit jejich nedůvěru a pochybnosti známým konstatováním, že: „u Pána je jeden den jako tisíc roků a tisíc roků, jako jeden den“. A poté, vyzývá své posluchače ke „svatému a zbožnému životu, což je v podstatě totéž, jako když Izaiáš vyzývá k upravení cest pro příchod Hospodina.

Ponechme stranou realitu skutečných cest v poušti, které se před příjezdem panovníků také upravovaly a zarovnávaly a zkusme obrazně vnímat, že oněmi pahorky, které je třeba snížit, může být naše pýcha; oněmi údolími, která je třeba zasypat, mohou být propasti našich hříchů a vin. Že ony křivé cesty, které je třeba napřímit, mohou být stejně tak i naše křivé, nečestné činy a jednání; a potřeba srovnat vnější terén je adekvátní k potřebě srovnat vše neuspořádané, nerovné, zhrublé v nás samých, v našich duších. Takto viděno, může na Izaiášova slova navázat sv. Petr výzvou k pokání a snahou žít „bez poskvrny a bez úhony v pokoji“.

Prorok Izaiáš, stejně jako sv. Petr, zdůrazňují ve svém ohlašování příchodu očekávaného Mesiáše morální aspekt: na jeho příchod je třeba se připravit! Proměnit a očistit své nitro, upravit cesty své duše. Stejně tak i Markovo evangelní poselství má silný morální akcent, ale je svázán už s konkrétní postavou v konkrétním čase.

Proroci předpovídali, že příchodu Mesiáše bude předcházet příchod jiného proroka. A nyní je zde – Jan Křtitel. Se všemi předpovídanými atributy: je charismatický vizionář, jeho šat odpovídá šatu proroků (viz Eliáš), stejně jako jeho vzhled - je asketa vyzrálý v tvrdosti pouště; nekompromisní Boží hlasatel s velkou morální autoritou. Navazuje na Izaiášovo proroctví: „Hle, já posílám svého posla před sebou, on ti připraví cestu. Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“

Jan nemluví slovy proroctví, on je uskutečňuje, on je živým proroctvím. Vyzývá ke křtu pokání na odpuštění hříchů. Až doposud to byli pouze a jen kněží, kteří přinášeli oběti za hříchy své i lidu – teď je tu nezpochybnitelný prorok, který ohlašuje příchod jediné, pravé oběti – Beránka Božího, a namísto krví obětovaných zvířat, omývá kajícníky vodou Jordánu. Je však třeba ještě předtím svléci ze sebe šat hříšníka, vyznat své hříchy a s pokorou a lítostí nad svou nevěrností vstoupit do vod Jordánu a přijmout křest pokání. Jan bezezbytku naplňuje svoji úlohu toho, jenž připravuje v poušti cestu Pánu – připravuje duše kajícníků, naplňuje očekávání a posléze výslovně ukáže na toho, který už přichází: „Hle, Beránek Boží, ten, který snímá hříchy světa!“

Jan Křtitel je nedoceněná, impozantní postava – ne pro svůj vzhled a způsob života, ale především pro svou přímost a pokoru. On ví, že je „hlasem na poušti“, on zná své místo v Božím dramatu. „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já vás křtím vodou, on vás bude křtít Duchem svatým!“ Jako pravý prorok předbíhá Jan svou dobu, jako vizionář ví o krvi Beránkově, která bude z kříže smývat hříchy světa. Ví i o Božím Duchu, který promění smýšlení mnohých. Teď však je třeba se připravit, Pán už přichází, už je uprostřed vás!

To byl Jan Křtitel před více než dvěma tisíci let. Což ale vztáhnout tato Janova slova i na sebe sama? Očistit svou duši ve svátosti smíření – vstoupit do „pramene vody živé“ a také připravit ve svém srdci cestu Pánu. Odstranit všechny překážky v podobě hříchů, nevěrnosti, pochybností, povrchnosti. Nechat se, stejně jako oni Izraelité na břehu Jordánu, naplnit očekáváním, touhou po Mesiášovi – Ježíši. Tom opravdovém Ježíši – Božím Synu. Neskončit jen u vánočního stromečku a líbezných jesliček. Přijmout reálného Ježíše, nejen toho vánočního, ale toho, který může a chce proměnit náš život. Který je, jako betlémské neviňátko zdánlivě neškodný a bezmocný, ale ve skutečnosti je Pánem nebe a země a chce být i Pánem našeho života. Ne tvrdým panovníkem, ale soucitným přítelem. Pastýřem. Dárcem života. Cestou k Otci.

Jiří Vojtěch Černý