Nesmrtelná tchýně

Ten příběh začal před více jak třiceti lety, kdy jsem přijel požádat o ruku své manželky a poprvé se s budoucí tchýní setkal. Byla dojatá a šťastná, že i poslední z jejích dětí opouští standardním způsobem otcovské 3+1 a kráčí vstříc šťastné budoucnosti. A tehdy jsem od ní prvně uslyšel ono památné: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se té vaší svatby snad ani nedočkám“. Dočkala se. Po nějaké době, kdy se jí zase zdálo, že neplníme dostatečně dobře své manželské povinnosti, pravila: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se snad těch vnoučátek už ani nedočkám“. Také se dočkala. Posléze, když už vnoučátek bylo několik a vyrostly, inovovala text: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se snad těch vašich maturit už ani nedočkám“. I těch se dočkala. Čas plynul a dobrá tchýně vždy po maturitním plese našich dětí posmutněla a vzdychla: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se snad těch vašich promocí už ani nedočkám“. Ani teď neměla pravdu. Byla na všech. Léta plynula, tradice zůstávala. Při každé návštěvě jejích dalších narozenin jsme od ní slyšeli: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se snad těch vašich svateb už ani nedočkám“. I tentokrát byla na míle od pravdy. Samozřejmě, že se dočkala. Tím ale tahle společenská hra zdaleka neskončila. Po svatbách se při každé další možné příležitosti dojala, a když nám navařila, napekla a postarala se o nás, nešťastně dodala: „Děti moje, já už tady dlouho nebudu. Nejsem na tom se zdravím dobře. Já se snad těch svých pravnoučátek už ani nedočkám“. Možná tušíte, jak to dopadlo. Kdo si počká, ten se dočká. I tentokrát to klaplo.

Jak už jsem se zmínil, má ta moje tchýně čtyři děti. Nejstaršího syna a tři dcery. A když se tak při oslavě jejích narozenin povídalo, tentokrát o rodinných záležitostech, přišla opakovaně tchýnina řeč na to, co si kdo z jejích dětí má z domova odnést, protože ona už tady dlouho nebude. Jejímu synovi, krom jiného, připadl obraz. Hezký a hodnotný. On se ale vždycky na něco vymluvil, že je ještě čas. A obraz neodnesl. Synovi je pětašedesát, je už v důchodu. A na svou obligátní námitku, že na to, aby si vzal obraz, má ještě dost času, dostal tentokrát od stařenky ráznou odpověď: „Jen si nemysli synku. Podívej se na sebe. Jsi už starý. A taky nemocný. Dlouho tady už možná nebudeš. Třeba umřeš. A co já s tím obrazem?“ Dlužno podotknout, že veselí a smích, který tím následně moje dobrá tchýně rozpoutala, bylo veliké. Myslím, že se na to bude na rodinných sešlostech ještě dlouho vzpomínat.

Luboš Nágl