Nestálo by to za zamyšlení?
Sk 11,19-26
Úterý po 4. velikon. týdnu
Skutky apoštolské jsou, (jak již opakovaně řečeno), popisem prvních krůčků apoštolské církve. A tyto krůčky jsou chůzí po pěkně horké půdě. Na jedné straně jsou zde úžasné a velkolepé události - Zmrtvýchvstání Kristovo, Jeho Nanebevstoupení a především Letnice; dále ohnivá kázání Petrova i ostatních apoštolů, zázraky uzdravování v Ježíšově jménu, ale na straně druhé je zde také na každém kroku pronásledování - věznění, bičování i smrt.
Pronásledování v Jeruzalémě nabývá na intenzitě a tak apoštolové odchází do pohanských oblastí na sever od Judska, oblastí, kde vládne silný helénský duch. Snad opravdu z Jeruzaléma utíkají ze strachu, či spíše proto, že jsou tam už natolik omezeni, že nemají prostor pro katechezi o Kristu. Koneckonců, i kdyby šlo o útěk ze strachu před Židy, byl to útěk požehnaný. My ve svém chápání nespojujeme útěk zpravidla s hrdinstvím, ale o hrdinství zde nejde. Kdyby nebylo vnějšího tlaku, pronásledování, nepřízně mocných, stala by se prvotní církev brzy uzavřenou jeruzalémskou sektou a nikdy by nepřekročila své meze, své hranice, svůj stín. Nikdy by se nenaplnilo Kristovo poslání: „Jděte do CELÉHO světa a hlásejte evangelium VŠEM národům.“
Vidíme, že i pronásledování, neúspěch patří k Boží strategii, že i s věcmi, navenek nepříjemnými a negativními se v Božím plánu počítá a jsou použity vždy k našemu dobru, i když souvislost mezi tíží pronásledování a rozmachem křesťanského učení, není hned zřejmá.
Jeruzalémští křesťané, původem Židé, se obrací s radostnou zvěstí o Kristu zase jen na Židy, ale místní židokřesťané ve svém prostředí předávají radostnou zvěst i pohanům. A Pán jim žehná. Právě pohané se stávají nejsnázeji oslovitelnou složkou obyvatel, právě oni jsou k přijetí Krista nejotevřenější. (Nejspíš právě proto, že nejsou svázáni předsudky a vazbou na starozákonní předpisy.) Je jich zakrátko tolik, že z Jeruzaléma přichází, (vyslán sice apoštoly, takže to navenek vypadá, jako inspekce) Barnabáš. Je to Žid, ale nelpí na tradičním pohledu a upřímně se raduje, když vidí, jak v tomto prostředí milost Boží působí. A je nadto moudrý a prozíravý, pozve si na pomoc Šavla - Pavla, obráceného ze židovství. Působí pak spolu v syrské Antiochii celý rok a z tohoto města udělají baštu prvních křesťanů. Je jich tam tolik, že se jim tam začne říkat „KŘESŤANÉ“. (Jenom „na okraj“: KŘESŤANÉ, to byla vlastně původně nadávka, něco jako Kristovci, či ti blázni, kteří věří ve zmrtvýchvstání nějakého ukřižovaného Krista. Výsměch, pohrdání. A dnes. Titul křesťan nosí miliardy lidí. Z posměšku se stalo vyznamenání, nebo, mělo by jím být.) Je věcí naší cti, že se můžeme hlásit ke Kristu, který nám všem dal nový život. Že jsme Kristovi. Pokud to tak necítíme a cudně zakrýváme, že jsme křesťané, pak není něco v pořádku. Svým přiznáním k Ježíši dnes neriskujeme nic jiného, než nanejvýš posměšek od hlupáků, ale svým zřeknutím se Krista, riskujeme svou věčnost. A to stojí za zamyšlení.
Výsměch, pohana, urážky; také rány a dokonce smrt. To jsou atributy prvních křesťanů. A právě z této půdy, zúrodněné pronásledováním, bolestí a krví, vzešla bohatá úroda křesťanství. Známý výrok praví, že „krev mučedníků je semenem křesťanství“. A ono to platí. Platilo to v dobách císařského Říma, a platí to doposud v mnoha zemích světa, a nepochybně to bude platit na věky. Církev se nejvíce rozmáhá právě v době pronásledování, v době útlaku. To je pro ni přímo životodárné prostředí. A naopak, v dobách, kdy církev neměla žádné vnější nepřátele, (vnitřní z vlastních řad měla vždy a má, žel, stále) duchovně nejvíce strádala. Skoro bych si troufl říci, že platí přímá úměra: čím více roste moc a majetek církve, tím je církev duchovně chudší. Svatosti vnější úspěch a pohodlí nesvědčí. Stejně tak kněžím a církvi. Možná že dnešní nedostatek kněží a řeholníků je i důsledek toho, že se ještě máme příliš dobře, že nás pálí dobré bydlo. Že ze stolu církve chceme jen brát a nic nedávat. Nestálo by to za zamyšlení?
Jiří Vojtěch Černý
