Nestavět na tom, jak nás vidí lidé, ale na tom, jak nás vidí Bůh
Popeleční středa je takovým zvláštním dnem: navenek, v liturgii, se nijak zvlášť neliší – pouze odstraníme květiny z oltáře, namísto zelené oblékneme fialovou a do mešního obřadu přidáme onu výmluvnou svátostinu, jíž je znamení popelce. Ale právě díky tomuto znamení pokání a obsahu mešních textů, více vyniká obsah a výzva tohoto dne, která by nás neměla nechat lhostejnými.
V prvém čtení prorok Joel volá: „Roztrhněte svá srdce, a ne šaty! Nařiďte půst, zasvěťte obec!“ Tato slova mají pronikavý, radikální tón. Prorok jako by vyhlašoval výjimečný stav nebo přímo mobilizaci v ohrožení. Takový příměr ostatně není nadsazený, jak by se mohlo zdát. Začíná doba postu, zdrženlivosti, pokání, zpytování svědomí, nápravy hříchů. Doba, v níž jde o mnoho – zejména o to změnit, a to i velmi radikálně, své smýšlení; proměnit svá ledová, zatvrdlá srdce a zatvrzelou, otupělou mysl. Doba postu – skutečného postu, který není jen dietním představením pro druhé, ale vzdání se všeho toho, co pokládáme za nepodstatné v našem životě. Odložit své vnější svaté fazóny, zbožné masky a sebestředné ulity. PŮST je významnou součástí našeho duchovního života, dokonce tak důležitou, že bez něho na mnohé duchovní skutečnosti a dary vůbec nedosáhneme. A současně je i mocnou zbraní proti útokům nepřítele, který ohrožuje naše spojení s Kristem; který touží zbořit opevněné hradby naší důvěry, naděje a lásky k Bohu.
Přesto je v těchto smrtelně vážných alarmujících výzvách, obsaženo několik slov obsahu tak nadějného, že stěží někde najdeme krásnější obraz Boha: „On je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí, znovu odpustí, zanechá po sobě požehnání…!“
Žijeme v době, kdy se tzv. civilizovaný svět kolem nás se utápí ve spotřebním životním stylu. Přitom však už sám začíná podvědomě tušit potřebu postu. Člověk cítí, že někde musí být ten pramen mravní a duchovní síly, který ho osvobozuje od tlaku zvenčí, kterým si ho hmota, tělo a egoismus chce porobit a zotročit. Právě půst je nesmírně aktuální program, a to nejen pro křesťany, ale i pro všechny ty, kdo dnes hledají cestu ke skutečné svobodě a smyslu života. Sebe-zápor, ovládání, zápas o převahu duše nad tělem - to vše je mocná zbraň pro práci na sobě. Nemá ale jít o snahu motivovanou vlastním zájmem, ale láskou k Bohu, která mne burcuje, inspiruje a vede, aby můj život byl pro Boha, stejně jako pro bližní, darem co nejušlechtilejším. Láska je vždy tou nejsilnější motivací naší proměny a růstu. A pouze láska dokáže i to, co je jinak nemožné.
Sv. Pavel nám ve druhém čtení říká, že jsme Boží vyslanci. Tím na nás klade velké nároky. Víme, že vyslanci a poslanci se těší imunitě, která je chrání před zákonnými postihy v případě, že něco spáchají. V tom mají výhodu před druhými občany, výhodu, které někteří dovedou velmi zdatně využívat a zneužívat. Ale my nejsme poslanci veřejných institucí, jsme vyslanci Božího království. Nejsme chráněni žádnou imunitou, naopak, jsou na nás kladeny větší nároky. Každé naše selhání, nevěrnost, hřích dopadají nepřímo i na toho, v jehož jménu jednáme, komu patříme – či spíše, chceme patřit. Proto pro nás, křesťany, platí na prvním místě Pavlova výzva: „Teď je pro tebe ta doba příhodná, teď je den spásy. Obrať se a věř evangeliu.“
Vrcholem dnešních textů jsou slova Ježíšova z Matoušova evangelia. Nepřehlédněme, že je tam třikrát řeč o pokrytectví - pokrytectví v postu, modlitbě a při prokazování dobrodiní. Ano, pokrytectví může znehodnotit i tak významný duchovní program, jaký nabízí postní doba. (A jistě není náhodou, že jsou zde zmíněny tři pilíře postního úsilí – modlitba, půst a almužna.)
Ježíš nás varuje, abychom nic nedělali vnějškově, povrchně, tak, aby to viděli ti druzí. Zdůrazňuje vnitřní skrytost našich myšlenek a skutků. Nestavět na tom, jak nás vidí lidé, ale na tom, jak nás vidí Bůh, jehož pohled proniká ve skrytosti hlubiny našeho bytí. Tím více objevíme radost a světlo skutečné vnitřní svobody a Boží blízkosti. Ať je tedy právě tento stav vnitřního světla a radosti, jakýmsi barometrem toho, jak skutečně vážně tuto postní dobu bereme.
A na závěr? V dnešní bohoslužbě budeme celkem dvakrát přistupovat před kněze. Poprvé, abychom přijali popel na čelo, podruhé sv. přijímání. To je silný kontrast! Nejdříve přijmeme znamení smrti! Ano, popel na čele nás označuje znamením smrti a rozkladu. Pomíjivosti a nicoty. Podruhé přistoupíme k Otci jako Boží děti s vědomím, že chléb z nebe, který nám zde podává Boží láska, je znamením věčného života a s ním i vítězství nad smrtí.
Uvědomme si tyto dva protipóly, na kterých stojí náš život. Přijměme pozvání do postní doby jako Boží dar. Přijměme za svá ona biblická slova, jimiž Ježíš začíná svoji veřejnou činnost a my postní dobu:
„OBRAŤTE SE (ČIŇTE POKÁNÍ) A VĚŘTE EVANGELIU!“
Jiří Vojtěch Černý
