Nevím, čím jsem si to zasloužil

Včera jsem, zase jako už mnohokrát, za mého jara života mladosti svého zavzpomínal, jak to bylo, když mé mladinké dcerky v rozpuku nemnoha let na svých křivých nožkách jako ošklivá káčátka vystupovala na různých školních besídkách. Tu za pianem, tu s housličkami nebo flétničkami, tu za kytarou a jinými nástroji krutého tělesného mučení. Pro potěchu všech nás pyšných rodičů, přítomných vždy koncem června v potu tváře i těla (a najmě v podpaždí), ve stísněných prostorách všelikých malých kulturních zařízení a tříd na různých besídkách ke konci školního roku. Dnes tam vystupoval taky můj vnouček Kryštůfek, kterému jsem dal před dvěma lety na zadek, když do mě naschvál pustil smrtonosných 220 V, zatímco jsem měl prsty v objímce žárovky a rozsvítil se ve zlomku vteřiny já a ne Edisonova baňka s wolframovým vláknem. Dneska už je Kryštof malý ajťák, který mi udělá na požádání, bez problémů a rád pořádek v mých chaotických programech v počítači. A malá slečna Ema, jeho starší sestra, zářila na besídce při klavírním koncertě. Po cestě z besídky na kafe k dceři Markétce jsem v radostné eufórii zapomněl zastavit u náměstí na stopce, nebyl jsem připoutaný a k tomu ještě vezl malého vnuka Kryštofa v autě bez bobku a bez pásu. Vše naneštěstí ostřížím zrakem monitorovala místní dopravní policie a vyrazila poklusem za pirátem silnic, jak mě po zastavení nazval pan kapitán. Výsledek: Suma sumárum - pokuta asi tak deset tisíc, dvanáct bodů mínus a řidičák nadosmrti v háji. Starší policista, evidentně neprahnoucí po skalpelech nešťastníků, se zoufale zeptal: „Co s váma mám dělat?“ Odpověděl jsem po pravdě: „Zastřelit!“ Chytil se za hlavu a pak řekl: „Prosím vás, už to nikdy nedělejte.“ Vrátil mi doklady a dodal: „Jeďte a nikomu nic neříkejte.“ Tak zase žiju. Mám řidičák, skáču přes kaluže a zodpovědně slavím. Nevím, čím jsem si to zasloužil. Ale jsem za to moc vděčný a nejspíš bych za něj měl nechat sloužit děkovnou mši sv. Jenom bych rád ještě věděl, kterým andělům strážným mám za ten zázrak koupit panáka.

Luboš Nágl