Nevšední Vánoce

Hlavní dny vánočních svátků jsou už za námi, ale stále ještě jsme ve vánočním oktávu, stále ještě v mnoha rodinách po večerech září vánoční stromky, v kostelích znějí koledy a lidé navštěvují výstavy betlémů. Pro mne se však letos svátky poněkud pokazily; takto jsem si je nepředstavoval: pár dní před nimi jsem kdesi chytil virózu - a kvůli úpornému kašli mi začaly stávkovat hlasivky, takže o zpívání koled se mi mohlo jen zdát. A do kostela jsem se po celé svátky bohužel vůbec nedostal.

Po poledni na Boží Hod mi jeden dávný spolužák z gymnázia poslal e-mailem vánoční blahopřání, v němž mne žertem varoval, abych si dal pozor na záludné rybí kůstky a nezapíchl si některou z nich do krku. Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního, kdyby se mi právě toto - a navíc skoro přesně v tu dobu, co to psal - nebylo stalo!

Obědval jsem tentokrát doma sám, protože manželku jsem už ráno vyslal na tradiční vánoční návštěvu za přespolní rodinou naší dcery; sám jsem s ní bohužel kvůli viróze jet nemohl. Pochutnával jsem si na zbytcích ze štědrovečerní večeře - a snědl jsem i osmaženou "ocasní" porci kapra; bohužel tato méně oblíbená část má asi nejvíc drobných ostrých kůstek z celého rybího těla- a dala mi to znát! Znenadání mne nepříjemně bodlo v krku a hned bylo jasné, že je zle. Kostička se zapíchla a bylo beznadějné snažit se ji vykašlat, natož pak ji nahmátnout a vytáhnout. Na štěstí nebyla zabodnutá v dýchací trubici, ale v té polykací, takže jsem se nedusil, jen jsem měl podobný bolestivý pocit jako třeba při pořádné angíně. Tak jsem volal synovi, aby mne dopravil do Střešovické nemocnice na pohotovost; do Motola jsem se nemohl dovolat, ale v té Vojenské naštěstí i na Boží Hod fungovali). Snad veškerý nemocniční personál byl vánočně naladěn- všichni byli ochotní a laskaví; na vrátnici oddělení "Emergency" byla velmi vstřícná paní, která promptně zavolala na pohotovost ORL, příjemná sestřička zavolala ochotnou paní doktorku. Vzaly mne bez okolků "do parády", vytáhly na mne nějaký "chytrý instrument" opatřený světelnou sondou na dlouhatánské hadičce spojené s počítačovým monitorem. Bohužel i když už jsem měl tu sondu zasunutou nosní dírkou hluboko do krku a obě se hodně snažily, tu kostičku ne a ne objevit. Paní doktorka dostala spásný nápad: požádala mne, abych se snažil vypláznout jazyk - co to nejvíc jde - a tímto pohybem se ta kůstka zapíchnutá v napjaté tkáni jakoby samovolně povytáhla a na obrazovce se přibližně ukázala její poloha, takže lékařka pak už věděla, kam sáhnout dlouhými kleštěmi. Předtím mi ale jícen milosrdně zmrazila nějakým anestetikem, takže odstraňování oné špičaté vetřelkyně pak už nebylo spojeno s žádným trápením- spíš ve mně nakonec převládlo potěšení, že tak poměrně brzy bylo po všem. Ještě mi na rozloučenou poradily, abych teď aspoň hodinku raději nic nejedl ani nepil, abych se případně nezalknul, když jsem měl to polykací ústrojí ještě celé "zdřevěnělé"... Doma jsem pak do kuchyně raději ani nezašel, abych nemusel lačně koukat na všechny ty zbývající vánoční dobroty. Všichni mi pak říkali, že po této zkušenosti se už určitě na ryby nikdy nebudu chtít ani podívat, ale já si to nemyslím... nedovedl bych si ani po této epizodě vůbec představit štědrovečerní večeři bez smaženého kapra a rybí polévky!  Pravdu má přísloví, že "Stará láska a dávný zvyk nerezavějí"!

Když jsem letos o svátcích vlastně nikam nemohl, užil jsem si některých pěkných rozhlasových a hlavně televizních pořadů- hlavně na televizi Noe a na Proglasu, ale i na veřejnoprávní "Dvojce":  koncertů, krásných pastorel, inscenací biblických her a filmů s vánoční tématikou a hlavně vysílaných bohoslužeb. Rybovu vánoční mši "Hej mistře", kterou mám moc rád  (možná ještě víc než operu Rusalka) jsem vyslechl dokonce opakovaně - na příklad o půlnoční ze svatovítské katedrály ale třeba i z přenosu mše svaté v Dolní Lutyni, kde působí oblíbený kazatel a sympatický televizní moderátor P. Marián Pospěcha. Sledoval jsem i papeže Františka při slavné vánoční mši z Vatikánu, po níž následovalo požehnání "Urbi et Orbi" .  

Potvrdila se pravdivost přísloví: "Všecko zlé je k něčemu dobré"! - kdybych byl zdráv a byl jako pokaždé na naší Božíhodové mši v jedenáct hodin, jistě bych to pak nestihl dostat se domů včas na televizní přenos tohoto nejvýznamnějšího papežského požehnání s odpustky.  

Byly to letos pro mne poněkud netradiční svátky, ale Bohu díky za ně!  

Karel Voplakal