Nevšední a zajímavý poutní zájezd do Pobaltských republik a do Ruska - II. část
V neděli 12. června jsme překonali rusko-estonské hranice. Na hranicích stojí na dohled (a prý i na dostřel historických děl) dvě starobylé mohutné pevnosti – estoská a ruská. Přejití této hranice nebylo však tak snadné jako mezi jednotlivými pobaltskými republikami Shenghenského postoru; bylo s tím spojeno mnoho formalit: především bylo nutné mít ruské vízum. Na celnici jsme dokonce museli opustit autobus a projít jednotlivě úředními přepážkami. Nakonec všecko dobře dopadlo a doputovali jsme do druhého největšího ruského města Sankt Petersburgu, přibližně třikrát lidnatějšího než Praha. Jakožto sídelní město budované plánovitě carem Petrem Velikým má Petersburg už od začátku charakter moderního velkoměsta plného paláců. Na jejich výstavnost car Petr přísně dohlížel; majitelé staveb museli dbát na reprezentativnost svých sídel. Řeka Něva s přítoky je překlenuta stovkami mostů a můstků, z nichž některé mají délku i přes kilometr. Mosty přes hlavní tok Něvy musely být opatřeny zvedacím zařízením (podobně jako londýnský Tower Bridge na Temži), aby jimi mohly proplouvat i obchodní plachetnice s vysokými stožáry i válečné koráby baltické flotily. Prohlédli jsme si monumentální hlavní chrám „Isakijevskij soubor“, jehož úctyhodný průměr hlavní lodi činí přes sto metrů a výška mohutné kupole rovněž tak. Po zbytek dne jsme projížděli městem a jedinou povinností bylo vyměnit několik Eur za ruble (v poměru jedno Euro za 75 rublů), abychom měli na vstupné, na výbornou zmrzlinu a na suvenýry. Nedělní mše svatá byla tentokrát dost pozdě, s mimořádně krátkým kázáním a v netradičním prostředí: v koutě hotelové chodby.
Pondělí dne 13. 6. mělo na programu návštěvu carského letního sídla Petěrgóf (za socialismu přejmenovaného na Petrodvorce). Car Petr Veliký si přál mít ve své říši obdobu francouzského královského sídla Versailles. Svůj francouzský vzor v mnoha ohledech dokonce překonal. Na výzdobě honosného paláce i na pokrytí soch u fontán bylo použito neuvěřitelné množství ryzího zlata. Systém fontán v ohromném zámeckém parku je velmi důmyslný a malebný. Od paláce k mořskému zálivu vede plavební kanál lemovaný pozlacenými sochami satyrů, nymf a dalších mytologických bytostí. Některé sochy symbolizují dlouholeté a periodické rusko-švédské války, v nichž ruská bitevní flotila mívala zpravidla „navrch“. Za nacistické blokády tehdejšího Leningradu byla areál Petrodvorců v německých rukou - a při závěrečných bojích, kdy Němci museli ustoupit a blokádu zrušit, došlo k velikému poškození paláce i parku; naštěstí mnoho vzácných exponátů bylo tehdy dobře ukryto a škody se už v průběhu šedesátých let podařilo opravit.
Po návratu z Petěrgófu zbyl ještě čas na zastávku v Petropavlovské pevnosti, resp. v chrámu svatých Petra a Pavla. I když je to samozřejmě pravoslavný chrám, má mnoho evropských prvků- je prý stavěn ve stylu „Petrovského baroka“. Uvnitř jsou tumby všech carů z vládnoucí dynastie Romanovců. Ostatky celé vyvražděné rodiny posledního cara mají nyní svou vlastní, zcela novou kapli.
Symbol sovětské revoluce – pověstný křižník Aurora jsme marně hledali na Něvě: je prý v opravě někde v docích válečného námořnictva. Dozvěděli jsme se však, že její úloha „Velké říjnové revoluci“ nebyla taková, jak nás to učili: nestála tehdy naproti Zimnímu paláci a nestřílela na něj, protože v paláci v té době už Prozatímní vláda Kerenského nebyla. Křižník Aurora byl tehdy zakotven daleko odtud, při ústí Něvy do moře.
Při naší vyhlídkové jízdě Petrohradem jsme se zastavili u pravoslavného Kazaňského chrámu (soboru) s monumentální kolonádou, který sovětská vláda přeměnila na „muzeum ateismu“. Naštěstí nyní už chrám opět slouží svému původnímu účelu. V blízkém katolickém kostele na ústřední petrohradské třídě - Něvském prospektu jsme měli naši poslední českou poutní mši svatou. Někteří z nás si po mši svaté ještě zaskočili do sousední kaple, kde probíhala ruská katolická bohoslužba – svátostné požehnání s loretánskými litaniemi.
Byl čas „bílých nocí“, a tak někteří obětovali spánek a vydali se na obhlídku zvednutých něvských mostů.
Ale v úterý ráno 14. t. m. už muselo být všecko sbaleno a hned po snídani jsme už s naloženými kufry odjeli k Zimnímu paláci na prohlídku světoznámé galerie Ermitáž. Každý jistě ocenil, že v této galerii se smí fotografovat (samozřejmě bez použití blesku). Výprava byla (podobně jako předtím v Petěrgófu) rozdělena na dvě části - na lidi neznalé a znalé ruštiny, protože česky mluvícím průvodcem byl pouze otec Rosťa a zvládnout padesát lidí najednou je i pro tak dobrého průvodce přece jen příliš mnoho. Na prohlídku nezbylo moc času, a tak prohlídka nemohla být příliš detailní, ale nejvýznamnější díla světových umělců jsme přece jen stihli. Jakousi „vlajkovou lodí“ této ohromné galérie je Rembrandtův slavný a působivý obraz „Návrat marnotratného syna“ – symbol Božího milosrdenství. Toto dílo je Ermitáži tím, čím je pařížskému Louvru Leonardova „Mona Lisa“ či drážďanskému Zwingeru Raffaelova „Sixtinská madona“.
Následoval odjezd na mezinárodní letiště už asi dvě hodiny před odletem, velmi složité odbavování a mnohonásobné kontroly a konečně nástup do airbusu A 319 Českých aerolinií. Samotný let (cca 1500 km) trval přibližně dvě hodiny, a protože mraků moc nebylo, ti kteří měli štěstí sedět u okénka, si užili pozorování krajiny zdánlivě ubíhající docela pomalu v hloubce pod sebou. Dvakrát jsme letěli nad mořskými zálivy Baltu, minuli jsme Štětín, Poznaň a kdesi blízko Frýdlantského výběžku jsme přeletěli naši hranici.
Náš oblíbený „sprievodsa“ Otec Rosťa s námi však neletěl: čekalo jej v Petěrsburgu dalších padesát poutníků, kteří za ním přiletěli tímtéž letadlem, kterým jsme my odlétali, a jež pak doprovázel autobusem opačným směrem. Budeme na něj rádi vzpomínat - na jeho zasvěcené místopisné i historické výklady i na jeho netradiční teologické úvahy.
Velice se nám líbil krásný čtyřdílný italský životopisný film, který nám při přejezdech promítali, o milovaném papeži sv. Janu Pavlovi II. – o jeho mládí za nacistické okupace, o jeho blahodárném kněžském a biskupském působení za komunistické totality, o jeho papežském pontifikátu, o atentátu i jeho misijních cestách po celém světě, o jeho stáří, nemoci a smrti…
Na závěr cesty vedoucí Diecézního centra pro seniory poděkovala všem, kteří se o zdárný průběh cesty zasloužili. Náš vděk však patří především jí, protože bez její iniciativy a aktivity by se tento nezapomenutelný zájezd sotva uskutečnil.
Karel Voplakal
Nevšední a zajímavý poutní zájezd do Pobaltských republik a do Ruska - I. část
