Než začneme soudit

Ex 32,7-14

Lk 15,1-10 (kratší verze)

24. neděle v mezidobí

Hostina Božího slova nám dnes ve svých textech nabízí veliké a zásadní téma. Téma odpuštění, téma přijetí. A začíná už v druhém tisíciletí př. Kr. V druhé knize Mojžíšově se vyhraňuje konflikt mezi Hospodinem a jeho nevěrným izraelským lidem. Zatímco Mojžíš tráví na hoře Sinaj v blízkosti Hospodinově 40 dní, tato doba stačí k tomu, aby lid v údolí pod horou, propadl bez svého vůdce beznaději. Zatímco Mojžíš dostává od Hospodina desky se základním morálním kodexem pro svůj lid, tj. Desatero, ti, kterým je určen, porušují hned první a nejdůležitější přikázání, přikázání lásky a důvěry k svému Bohu tím, že jej vymění za kus zlata v podobě býka. Živého a milujícího Boha vymění za mrtvého bůžka z kovu!

Z textu se zdá, že i bezmezná Boží trpělivost je vyčerpána, a že Hospodin chce seslat na tento nevěrný a nepoučitelný národ konečnou zhoubu. Vždyť tolikrát mu už vypověděli poslušnost; kolikrát jeho, starostlivého Boha odmítli; kolikrát se provinili reptáním, neposlušností, odpadem od víry. Kolikrát obrátili svoji zlobu proti Mojžíšovi a nespokojenost a výčitky vůči Bohu! Avšak, je tu ještě Mojžíš. Rovněž hříšník, rovněž selhávající, ale vždy věrný. Vždy důvěřující Bohu, jeho moci i lásce. A ten teď zasahuje. Jako prostředník nevěrného božího lidu (v textu je uvedeno, že) konejší rozhněvaného Boha. Nejdříve mu připomíná, co všechno už pro tento národ udělal; pak poukazuje na izraelské praotce, kteří se vyznamenali svou věrností, a nakonec připomene Bohu, co všechno tomuto lidu slíbil. A výsledek? Bůh se, (řečeno lidským příměrem) uklidní a nespustí svou trestající ruku, ačkoli by si to izraelité plně zasluhovali. Písmo říká: „A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.“ Bůh, tento nebeský Otec má, obrazně řečeno, široké, milující srdce. Nikdy, najde-li alespoň kousíček, zlomek lítosti a prosby o odpuštění, svůj nevěrný lid; lid, jehož je Stvořitelem a jemuž je Otcem, neopustí – a vždy mu odpustí. Ano, i zdánlivě neodpustitelné. Shrnuto: Nikdy, žádným hříchem, se nemůžeme vzdálit tak daleko, aby nebyla možná cesta zpět. A nikdy nemůžeme udělat nic tak hrozného, aby to Otcovská láska nemohla odpustit.

Krásnou ilustrací Otcovského odpuštění, (ale i lidského neodpuštění), je podobenství o „Marnotratném synu“. Otec běží vstříc navrátivšímu se synu a bez výčitek a podmínek mu vše odpouští a navrací, oč se sám připravil. To je Otec! A pak – starší bratr, který odpustit nechce, který si hýčká svoji bezhříšnost, která, zbavena lásky, je ve skutečnosti větším hříchem. Což není největším hříchem neláska, závist, zášť, neodpuštění, nesmiřitelnost, atd.?

Evangelium o „Marnotratném synu“ – lépe „Milosrdném Otci“, zná snad každý. Patří mezi evangelní klenoty a právem je nazýváno „evangeliem v evangeliu“. Nabízí nám jej i dnešní evangelium a spolu s ním i 2 krátká podobenství, která mu předchází, která jsou jakoby ouverturou k tomuto příběhu ztraceného syna a jeho návratu k milosrdnému Otci. A protože jsem o „marnotratném synu“ opakovaně kázal, zadívám se dnes právě na ta dvě kratičká, předchozí podobenství. Ony se, jako Popelky krčí ve stínu onoho následujícího, jsou opomíjena, a přece, i ony nám mají co říci. Sledují stejnou obsahovou linku: věcí ztracených a opět nalezených - a zejména, to je podstatné - společně prožívané radosti nad jejich návratem. Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci.

Nejprve o ztracené ovci. Muž, který měl stohlavé stádo ovcí, nebyl jistě žádným chudákem; stádo čítající sto ovcí to už byl velký majetek. A majitel (Bůh, Kristus) zdánlivě nelogicky nechá těch 99 hodných a spořádaně se pasoucích v pustině, a vydá se hledat tu jednu jedinou, která se odloučila od stáda. Ví, že ji bez ochrany společného stáda a bezpečné ohrady, hrozí nebezpečí. A když ji najde, zkřehlou a vyčerpanou, nežene ji bičem zpátky, (jak by si v očích mnohých „spravedlivých“ zasloužili všichni ti nezodpovědní, svéhlaví, odpadlí a neposlušní), ale vezme ji na svá ramena, do své ochranné náruče a nese ji zpátky ke stádu. „A když se vrátí domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“

Ve druhém podobenství jde o ztracenou minci. Ani tato žena, která spravuje svůj dům, nepatří mezi nejchudší. Mít 10 drachem, to už bylo nemalé jmění. A ona neváhá rozsvítit lucernu a obrátit dům vzhůru nohama, jen aby tu jednu, jedinou, ztracenou, našla. „A když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem nalezla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“

První i druhé podobenství má podobný, šťastný, konec. Co bylo ztraceno, je opět nalezeno. Ale nejen to. Nemělo by nám uniknout, že pokaždé se šťastný nálezce neraduje sám, ale zve si své spolupracovníky, své sousedy a přátele a společně s nimi se raduje.

Tato společnost sousedů a přátel, kteří se společně radují nad znovunalezením ztraceného, je Kristem přirovnána k nebeskému společenství andělů a svatých. „Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil!“

Kdo se obrátí, kdo udělá čelem vzad od života, který odvádí od společenství božího lidu do nebezpečné, sobecké osamělosti tohoto světa; od milujícího Boha do chladu a temnot hříchu, je tím, nad nímž se celé nebe raduje! A ruku na srdce, takovými ztracenými ovečkami, tápajícími v temnotách a vzdálenými od Otcovského stáda, jsme, nebo jsme byli, my všichni. A každý z nás mohl prožít, nebo prožil, ten krásný a povznášející pocit, kdy jsme překonali – tu ostych, tu svoji pýchu; zkrátka když jsme si uvědomili, že kráčíme po nesprávných cestách a navrátili se zpět, do otcovského domu. U praktikujících křesťanů šli ke zpovědi. Dokázali se omluvit těm, jimž ublížili. Snad jste zažili tu radost návratu, to pohlazení nebeského Otce a teplo Jeho náruče. Tu sílu a radost z Jeho odpuštění.

Každý hřích je vzdálením se od Otce, je takovým útěkem z otcovského domu. Každý hřích je odvrácením se od milujícího Boha Otce a vykročením na nebezpečnou cestu. A každá svátost smíření je opětovným návratem.

Moji bratři a sestry. Máme nádhernou jistotu, že Bůh nad námi nikdy nemávne rukou a neřekne si, „tak ať si jde“. Že před námi nezabouchne dveře. Že Jeho Otcovská náruč je pro nás, pro každého z nás, vždy otevřena.

To je postoj Otce. A pak je tu ještě postoj společenství.  Oněch pozvaných sousedů a sousedek – bratří a sester v Kristu, kteří se radují nad návratem ztraceného. Ježíš je v podobenství přirovnává k radosti andělů, co víc, celého nebe, nad navráceným hříšníkem: „Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil!“ Ano, nebe se raduje z našich návratů. A teď budu, nechť je mi odpuštěno, kritický. Proč nezažíváme i my v církvi radost z navrátivších se bratří a sester? Namísto, abychom ty, kteří po dlouhé odluce, možná naplněné hříchem, ale dost dobře možná i hořkostí a bolestí z jednání kněží či ostatních (těch zaručeně pravých a svatých) věřících, nalezli cestu zpět. Co děláme pro to, aby se cítili přijati? Aby prožili odpuštění nejen od Boha, odpuštění ve svátostech, ale i naše odpuštění, naši radost, velkorysost, otevřenost? Mám za to, a to hovořím z letité praxe duchovního, že naše radost, naše přijetí se nemohou s onou nebeskou, andělskou, vůbec srovnávat, často je tomu právě naopak! Vždyť, buďme k sobě upřímní, mohli bychom o sobě říci ono: „Právě tak …“ „Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil!“

Přijměme poselství dnešních textů i skutečnost vlastní hříšnosti a dříve, než začneme soudit a zatracovat „ty druhé“, vzpomeňme na postoj milosrdného Otce. Uvědomme si, že i nám bylo mnoho odpuštěno a učme se nabízet své odpuštění i „našim hříšníkům“, tak, jak se to modlíme v Otčenáši.

Jiří Vojtěch Černý