Nic a nikdo nemůže uhasit světlo Kristovo

VELIKONOČNÍ VIGILIE

Obřady velikonoční vigilie jsou jedinečné, nemají v liturgii obdoby – a není divu. Tuto noc, obřady mají začínat až po západu slunce, a dříve trvaly až do časného rána, se rozzáří nad ránem jas vycházející z otevřeného hrobu a zazní slova, jež nemají obdoby: „není zde, byl vzkříšen“. Než však zazní tato andělská slova, která jsou nejdůležitější ze všech slov, která kdy byla vyřčena, muselo se toho tolik stát. My si zkratku celé historie lidstva promítáme ve starozákonních čteních, a ony nám v časovém sledu - který začíná už při stvoření nebe a země a pokračuje napříč dalšími tisíciletími, přes Abraháma a Mojžíše, ukazují až na samého Ježíše, Božího Syna a našeho Pána. Právě v něm dosahují dějiny spásy svého vrcholu. V dějinách naší planety Země nenajdeme zásadnější slova než ta, která nám této noci zvěstují andělé: Ježíš – ukřižovaný a pohřbený – z mrtvých vstal!  „NENÍ ZDE, BYL VZKŘÍŠEN!“

Nechme se nyní vtáhnout do děje tak, jak jej nám vykresluje v evangeliu, tedy radostné zvěsti, apoštol Matouš. Nebyl očitým svědkem, ale měl nejspíš informace „z první ruky“.

Po sobotě, prvního dne v týdnu -  už tady, v tomto časovém údaji, začíná nová éra, nové počítání času. Už ne sobota, sabat, který je oslavou židovské víry v Hospodina a připomínkou zázračného přechodu z temnoty egyptského otroctví do svobody vyvoleného božího lidu – prvním dnem v týdnu už napořád bude neděle, den Kristova vzkříšení.

Aktérkami nového začátku jsou ženy – ony jdou za úsvitu k hrobu. Tak jako jsou ženy nositelky nového života, jsou i zde těmi prvními, kteří jdou ke Kristu, za Kristem. A jdou sloužit, což je také pro ženy charakteristické – ony slouží svým životem, ony přinášejí ve svém ženství a mateřství větší oběť než muži.

Matouš se, jako jediný z evangelistů, snaží popsat ten okamžik, který otevřel Kristův hrob (ostatní evangelisté hovoří o již otevřeném hrobě). „V tom nastalo velké zemětřesení …“ Možná více, než o popis přírodního jevu jde Matoušovi o to popsat nepopsatelné. Ten okamžik, kdy se „země pohnula“, otevřela. Kdy výron božské síly otevřel skálu, aby z ní mohlo vyjít světlo. (Napadá mi přirovnání ke skále na poušti, z níž Bůh, prostřednictvím Mojžíše, vyvádí životodárný pramen – Kristus je „pramenem vody živé“, stejně tak „světlem světa“.)

První, koho toto světlo života, zářící z otevřeného hrobu, zasáhne, jsou římské stráže. Římští vojáci se vyznačovali chrabrostí, disciplinou, tvrdostí. A tady najednou: „Strachem z něho se strážci zděsili a klesli jako mrtví.“  Neslýchané. Nemyslitelné, aby strachem omdleli. A přece se stalo. Zatímco strážci zděšením omdlévají, k ženám – a ony jsou ženy ve skutečnosti statečnější než muži, se ozývá hlas anděla. „Nebojte se.“ Anděl předjímá situaci: vím, proč jste přišly. „Vím, koho hledáte. Ježíše ukřižovaného. Není zde. Byl vzkříšen!“ Teď to zaznělo! „BYL VZKŘÍŠEN!“

Ježíš, kterého hledáte, kterému chcete posloužit jako mrtvému, zde není. Nepotřebuje masti pro zemřelé. Nepotřebuje hrob. BYL VZKŘÍŠEN!

Zatímco stráže bezmocně leží na zemi, stávají se aktérkami děje ženy. Přizvány anděly: Pojďte – podívejte se – běžte! A ony jdou, vidí, běží.  Nehledají vysvětlení, nezdržují se, ale běží oznámit, co jim bylo sděleno. Nejsou to muži, kdo jsou u hrobu první. Nejsou to muži, komu se dostává poslání – missio. Jsou to ženy. Navenek slabé, a přece silné. Statečnější, oddanější, než muži. „Rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte.“

Ženy poslechnou. Odchází od hrobu – v textu je řečeno: „se strachem i s velkou radostí“. To není protimluv. Okolnosti, události, zemětřesení, světlo, andělé – komu by to nenahnalo strach? Ale zpráva o Vzkříšení je zdrojem radosti. Dokonce velké radosti.

Děj však ještě nekončí. Nyní přijde ten okamžik, ta chvíle, kdy se setkají se svým milovaným Mistrem a Pánem. On sám jim jde v ústrety. Slyší ten známý hlas. „Buďte zdrávy!“ Poznávají, že je to jejich Mistr a Pán. „Přistoupily, objaly mu nohy, poklonily se mu.“ Zase ty ženy! Tohoto gesta lásky a úcty jsou schopné jenom ženy. Neohlíží se na to, zda je to vhodné; spontaneitou svého citu se mu vrhají k nohám. Žádné kdyby, ale, možná, snad. „Mistře!!“

Opět slovo povzbuzení – „Nebojte se!“ Ony se nebojí. Pro strach mají uděláno učedníci. Ti se skrývají za zavřenými dveřmi večeřadla. Jim Ježíš vzkazuje: „Jděte do Galileje. Tam mě uvidíte.“ Jděte – vyjděte ze tmy strachu a beznaděje ke světlu. Vraťte se tam, odkud jste přišli. Tam, kde jsem vás poprvé oslovil. Oslovím vás znovu; znovu vás pošlu do celého světa. Za čtyřicet dní vás prozáří plamen mého Ducha a vy se už nebudete bát. Vy už nebudete pochybovat.

To však bude až za čtyřicet dní. O dalších svátcích, svátcích Šavuot – Letnic. Nyní je před nimi doba, kdy budou dozrávat k naplnění své služby, svého poslání. Kdy ho opět uvidí. Kdy je jeho rány uzdraví; jeho světlo posílí, zbaví strachu a nejitoty. 

Onoho velikonočního rána, prvního dne po sobotě, zaplavilo celý svět Světlo Vzkříšeného. A žádná mračna, žádný hrob, žádná síla je už nezastíní. Ač se o to budou mnozí ve své pošetilosti pokoušet. Nic a nikdo nemůže uhasit SVĚTLO KRISTOVO.

Jiří Vojtěch Černý