Nikdo nejsme pro své postavení dispenzován od lásky k bližnímu

Dt 30,10-14

Kol 1,15-20

Lk 10,25-37

15. neděle v mezidobí

V evangeliu nám zaznělo krásné podobenství, podobenství o milosrdném Samaritánovi. Ono nejenže odpovídá na položenou otázku: „Kdo je náš bližní“, ale zejména přibližuje pojem „lásky k bližnímu“ – u Krista tak často užívaný. Jde o podobenství je notoricky známé, a proto si jej pro tentokrát dovolím poněkud opomenout, to aby nám neunikla krásná, a neméně podstatná, poselství starozákonní a i novozákonní. Ty totiž přibližují otázku: „Kdo je Bůh?“ a jak jeho milovat a jemu sloužit (starozákonní text) a „Kdo je Kristus“ v listu Kolosanům, který je kristologickým hymnem, který hovoří o Kristu a o tom, jaký máme mít k němu vztah, jak jej uctívat a stavit jej ve svém životně na to jediné správné – prvé místo.

Biblické texty dnešní neděle začínají shrnutím Páté knihy Mojžíšovy, závěrečné, knihy Tóry. Mojžíš začíná v slavnostním duchu, stojí před lidem a sděluje zásadní pravidla pro jejich život (v němž duchovní i materiální splývalo vjedno). „Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha a zachovávat jeho příkazy a nařízení …obrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, celým srdcem a celou duší.“

„Budeš poslouchat!“ – imperativ, o němž se nediskutuje, poslušnost Bohu je základem, na němž stojí celá existence Božího lidu. Přitom je zde zdůrazněno, že tento příkaz poslušnosti Bohu není nedostupný, nepřesahuje lidské možnosti. Vždyť je zákonem vepsaným přímo do jejich srdcí rukou Tvůrce – není v nebesích (polemika s esoterickými názory o dostupnosti pouze zasvěceným, poučeným v tajemnu); ani nedosažitelný (není třeba putovat do nedostupných krajů, a dnes do orientálních a východních kultur).

Boží stvoření, Slovo, je základem naší existence, naší kultury - tenkrát pro Izraelity, stejně jako pro křesťany dnes. "Je to slovo velmi blízké, je v tvých ústech a v tvém srdci, takže ho můžeš zachovávat." "Kdybychom pokračovali ve čtení této 30. kapitoly, (která je takovým Mojžíšovým testamentem), dočetli bychom se ještě jak zásadním a životně nezbytným je tento požadavek poslušnosti Bohu – jde o samu existenci národa: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo; když ti dnes přikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho přikázání, nařízení, pak budeš žít a rozmnožíš se; Hospodin, tvůj Bůh ti bude žehnat v zemi, kterou přicházíš obsadit. Jestliže se však tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, ale dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim; oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete … Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů …“ (Dt 30,15-20) *

Rovněž úryvek z listu Kolosanům má zvláštní, slavnostní charakter. Kristus je zde líčen jako obraz Boha, který je nositelem veškerého tvorstva, v němž všechno trvá (v.15-18) a je Vykupitelem, (v.18-20), v němž a skrze něhož bylo smířeno a vykoupeno všechno lidstvo, všechno stvoření. Jedná se o jeden z nejstarších kristologických hymnů, které se staly později základem pro vyznání víry křesťanů – Kristus je zde líčen zároveň jako Bůh Stvořitel i jako Boží Syn – Spasitel a Vykupitel. Přijetí tohoto obrazu Krista bylo pro první křesťany stejně existenciálně důležité, jako přijetí a slib poslušnosti Hospodinu na Sinajské poušti pro Izraelity. Jde o základní premisy nejen víry, ale samé existence.

Výběr těchto textů prvého a druhého čtení – textů, které dávají Hospodinu a Kristu jejich místo, je zásadní pro pochopení toho, o čem následně mluví evangelium. „Kdo je člověk? Kdo je můj bližní?“ Je třeba umět zařadit člověka do řádu stvoření a sebe do společenství Božího lidu, abychom mohli pochopit, kdo jsme my sami, ke komu patříme a kam směřujeme – a to můžeme vždy jen ve společenství ostatních lidí – jedinec by se v pustině svého individualismu nutně ztratil a bez společnosti ostatních zahynul. Proto je třeba všechny, bezvýhradně všechny lidi, jako své blízké; bližní, stejně potřebné, slabé svou omezenou lidskostí, a jedinečné v očích Božích, milovat a sloužit jim. Navzdory různým názorům, původu, postavení. Všichni jsme milovanými syny téhož Otce, adoptivními bratry Božího Syna, patříme k sobě, do jedné rodiny této Modré planety. (Kéž bychom si už konečně tento kosmický, multikulturní, rozměr svého lidství uvědomili a přestali se vyhraňovat a vymezovat jedni proti druhým!)

Ježíš použije odpovědi na otázku konkrétního příkladu. Pro tazatele nadto ještě o to provokativnějšímu, vždyť do negativní role staví ty, kteří požívali vysokého společenského kreditu – kněze a levitu, zatímco na příkladu vesměs pohrdaného Samaritána ukazuje, jak se má každý člověk – tedy i Žid, vůči druhým lidem, bez rozdílu! - chovat. A odvolá se přitom na Zákon, kterým se zákoník ohání. Přijme jeho vlastní zbraň a odpovídá mu: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ Takovou otázku nemohl zákoník nechat bez odezvy. Odpovídá Ježíšovi modlitbou, kterou se každý Žid dennodenně modlil (a dosud modlí): „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný… Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí…“  Tato modlitba pochází z 5. knihy Mojžíšovy a zákoník pokračoval textem ze 4. knihy Mojžíšovy: „...a svého bližního, jako sebe samého…“ Ježíš tuto odpověď dále nerozebírá, není ani proč, jen lakonicky dodá ono rozhodné: „Toto dělej, a budeš žít!“

Pro zákoníka musela být tato odpověď doslova „ranou pod pás“. Proč? Protože tím jednoznačně kladným a milosrdenství konajícím, byl Samaritán. Tři lidé jdou kolem postiženého a polomrtvého bližního. Kněží a levité se těší velké úctě. Jsou těmi, kteří mluví ústy Božími, kteří slouží samému Hospodinu. A pak Samaritán. Příslušník odpadlé rasy, jakýsi skoropohan, který nemá nic společného s židovským Zákonem a láskou Hospodina.

Jak kněz, tak levita jistě uměli o lásce pěkně mluvit a vysvětlovat druhým, jak to či ono dělat, co se může a naopak nesmí… Když však přišlo na věc, ukázali svou pravou tvář.

Jdou domů z liturgické služby v Jeruzalémě. Jejich navenek manifestovaná (a jistě upřímná, leč jednostranná) zbožnost, se stává jejich karikaturou. (Kněz si říká nad tím polomrtvým ubožákem, že je tu pro bohoslužbu a ne pro ošetřování zraněných; levita si říká, že by se kultovně poskvrnil, kdyby se dotkl krvácejícího, nebo už mrtvého. Oba se chtějí spokojit s láskou k Bohu, avšak bez uskutečnění blíženecké lásky - a tím samým Boha zrazují.) Kněz i levita postavili kultovní předpisy nad lásku a domnívali se, že jsou svatí, protože přece zachovávají vše, co mají. (Kdo pěstuje zbožnost bez lásky k člověku, kdo odděluje náboženství od života, ten zrazuje člověka i Boha.)

A pak zde jde třetí. Ten, který sice nectí předpisy, ale cítí lásku. Soucítí. Jde, skloní se, zdrží se, pomůže a poslouží; nehledí přitom na námahu a peníze, ani na to, kdo a čím onen potřebný vlastně je. To je to pravé jednání lásky k bližnímu. Kristus dává příslušníka pohrdaného národa za příklad pravé a nezištné lásky.

Ukončím dnešní promluvu posledními slovy Kristovými, která jsme slyšeli: „Jdi, a jednej stejně i ty!“ Tato slova jsou určena zákoníkovi před dvěma tisíci let, stejně jako dnes nám. Nikdo nejsme pro své postavení dispenzován od lásky k bližnímu. Jsme součástí jednoho celku Božího lidu, jednoho těla – nejen církve, ale celku stvořeného Božího těla. Patříme k sobě a to navzdory všem umělým kategoriím a překážkám, které jsme mezi sebou vybudovali. Přestaňme se ohlížet na své postavení, odložme své laciné výmluvy a falešné předsudky. A nezavírejme své oči před potřebami, starostmi a bolestmi ostatních lidí. Jsou to naši bližní!

Jiří Vojtěch Černý