Nikoli vnější zbožné skutky, ale upřímnost a pokora, jsou tou pravou cestou k našemu ospravedlnění u Boha

Sir 35,15-22

Lk 18,9-14

30. neděle v mezidobí

Ještě dříve, než si přiblížíme dnešní evangelium, které má nepochybně každému z nás co říci, podívejme se na prvé čtení z knihy Sirachovcovy. Ujišťuje nás o tom, že Bůh je nestranný, naprosto spravedlivý a nepodplatitelný. Že jeho pohled a měřítka jsou úplně jiná než ta naše lidská. Vždyť my měříme ty, kteří jsou kolem nás podle vnějších měřítek, takříkajíc, „podle šatů“, podle postavení, výše majetku. Zkrátka máme jiný metr na bohaté a nemajetné; na ty „nahoře“ a na ty bezvýznamné; na učené a na nevzdělané; na oblečené v luxusním salonu a na ošuntělé. Ale pod vytahaným svetrem, stejně jako pod prvotřídním oblekem, bije stejné srdce, přebývá stejná nesmrtelná duše. Každý člověk, mladý stejně jako starý, zdravý, stejně jako nemocný, vzdělaný, stejně jako negramotný, zkrátka všichni lidé mají stejná práva - nejen ta, která garantuje právní společnost, ale i právo na úctu, na odpuštění, na milosrdenství a lásku, a právě tato práva garantuje pouze a jedině Bůh. Bůh, který nesoudí jako lidé; nezná žádné stranictví, protěžování a protekci; který vyslyší i prosby těch, kteří se ve světě práva nedovolají. Všem měří stejně. Protože se nedívá na to, co je vidět, ale dívá se přímo do srdce. Protože zná naše smýšlení a úmysly. Má nás zkrátka přečtené až do morku kostí a nějaké to „lakování“ a nafukování se, před ním neobstojí. (Vzpomeňme na slova Písma: „Člověk soudí podle zdání očí, Bůh vidí do srdce člověka.“)

A tím už můžeme přejít k evangeliu. Evangeliu notoricky známému, které nepotřebuje výkladu na to, abychom mu porozuměli. Pyšný farizej se ohání svými zásluhami a ve jménu své zbožné dokonalosti se přezíravě dívá na celníka, který se pokorně a s lítostí bije v prsa před Bohem, na něhož se neodvažuje ani pohlédnout. A tak farizej pro svou pýchu nedojde ospravedlnění, zatímco celníkova pokora ano. Takhle se nám to dnešní evangelium jeví a my, protože jsme sami hříšníky, sympatizujeme s celníkem a dáváme Bohu za pravdu. To je sice správný výklad, ale poněkud zjednodušený. A tak si dovolím to dnešní podobenství trochu rozvést.

Tak předně - farizej není takový namyšlený lump, jak se nám na první pohled zdá. On žije naplno svůj náboženský život a pro svou víru a zbožnost dělá daleko více, než musí. Postí se dvakrát v týdnu, (a půst od jídla a pití je v horké Palestině citelné odříkání). Odevzdává desátek ze všeho, ne jen z jedné věci, jak bylo předepsáno. (Představte si, že by jste církvi odevzdávali desetinu nejen z toho co vyděláte, ale ze všeho, co vypěstujete a dostanete!) A farizej v modlitbě Bohu děkuje - být vděčným je dobrá věc! Jenomže: děkuje za to, že je lepší, než ostatní, že není zločincem, že ... „není jako ten celník“! A právě v tom spočívá jeho osobní tragedie. Svůj, více než řádný život, používá jako legitimaci, která, jak si myslí, jej opravňuje k posuzování a odsuzovaní bližního, k povýšenému postoji a která mu dokonce zjednává přednostní právo před Bohem. A to je začátek jeho osobní prohry…

Naproti tomu celník si je vědom své hříšnosti. Celníci byli v Izraeli v obecném a vcelku oprávněném, opovržení. Vybírali clo ve prospěch nenáviděné okupační moci, ve prospěch Římanů, byli tedy jakýmisi kolaboranty; navíc, protože vybírali více, než bylo přikázáno, si na svých soukmenovcích pořádně mastili vlastní kapsu. Toho si je celník dobře vědom. A nadto ví, že kdyby měl dělat správné pokání, musel by podle zásad, platných v Izraeli, opustit své nečestné povolání a vrátit, s doplatkem jedné pětiny, každému to, co mu neoprávněně vzal. Splnit takovéhle pokání je nemyslitelné. Jeho postavení je tedy, podle lidských měřítek, beznadějné. Nemá šanci na nápravu, na účinné pokání. A přece se právě on vrátí z chrámu ospravedlněn a farizej nikoli. Jak tomu rozumět? Straní snad Bůh také zlodějům a nepoctivcům, stejně jako naše (nechci se nikoho dotknout), právo? Nebo jsou Bohu k smíchu naše skutky zbožnosti? To jistě ne. Bůh soudí podle „Božího zákoníku“, který je jiný, než naše lidské zákony. Neměří podle litery paragrafů, ale podle skutečných úmyslů a upřímnosti srdce.

Celník stojí zkroušeně vzadu v chrámu. Nedovolává se svých zásluh, nevymlouvá se na nepřízeň poměrů, na objektivní příčiny, ani nepoukazuje Bohu na to, že jiní jsou ještě horší... Dovolává se Božího milosrdenství! Uznává, že je, to, co je - tedy hříšník; a uznává, že Bůh je, jaký je - tedy milosrdný. Pro tento poctivý, pravdivý a upřímný postoj k sobě samému, právě pro ten, je ospravedlněn, zatímco farizej pro svou přezíravost, pýchu a spokojenost se sebou samým, ospravedlněn není.

Ježíš vypráví svým posluchačům toto podobenství ne pouze proto, aby názorně ukázal jaká je Boží spravedlnost, ale aby promluvil do duše nám všem. Na začátku tohoto úryvku evangelia totiž stojí: „Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství.“ Kdo o sobě může říci, že jej nikdy nepřepadlo pokušení se nad druhé povyšovat?, kdo se na druhé nikdy nedíval skrz prsty? To je nešvar, který se týká většiny nás smrtelníků a převeden do náboženské oblasti, se týká právě nás, křesťanů. Dnes, kdy žijeme jako věřící mezi množstvím lidí, buď od Boha odpadlých, nebo se o Boha nestarajících, jsme ve velkém nebezpečí, postavit se před Boha v postoji farizeje. V postoji, ve kterém nebudeme na kolenou děkovat za dar, že jsme si uchovali, nebo dokonce získali, víru; za dar, že jsme se nestali v tom či onom nemorálními, ač jsme k tomu měli nejednu příležitost - ale, že budeme poukazovat na své zásluhy, na to, jak chodíme do kostela a jak jsme zbožní, a na ostatní se dívat s povýšeností, přezíravostí, opovržením, nebo alespoň s pocitem morální převahy. Víra nás však k ničemu z toho neopravňuje. Stejně, jako neopravňovala farizeje. Nezapomínejme, komu říkal Ježíš toto podobenství! Těm, kteří si na sobě zakládali, kteří si o sobě mysleli, že jsou „něco“. Naše víra, i když v tomto světě vysmívaná, může být pro nás paradoxně velkým nebezpečím pýchy. (A pýcha, jak známo z lidového pořekadla, předchází pád.) Na to si vzpomeňme, až budeme v pokušení se na někoho kolem nás dívat spatra jenom proto, že není tak dobrý, tak zbožný jako my. Ono totiž, a v tom je ten háček, nikoli vnější zbožné skutky, ale upřímnost a pokora, jsou tou pravou cestou k našemu ospravedlnění u Boha.