Nová šance
Jer 31,7-9
Mk 10,46-52
30. neděle v mezidobí
Prvé čtení je krásným příslibem návratu do země předků z babylónského zajetí, ale, stojí za povšimnutí, jaký že to bude zástup oněch navrátilců: „slepí a kulhaví, spolu s ženami v naději a nedělkami“ – tedy ti, kteří jsou oslabení: vždyť slepí na cestu nevidí a kulhaví jen stěží kráčejí vpřed; podobně jsou na tom těhotné ženy a ženy s novorozeňaty …to je pravý opak těch, kteří byli odvlečeni do zajetí – tehdy to byli přední mužové, král a jeho dvořané a nejzdatnější řemeslníci – a zpět se navrací ti poslední. A přece, oni budou těmi, z nichž vzejde nový Boží lid a kteří obnoví zničený Jeruzalém. Snad měl Jeremiáš tímto obrazem ukázat na tu skutečnost, že návrat není věcí lidské síly a moci, ale projevem Boží láskyplné péče. „Přichází s pláčem, ale útěchou je doprovázím, přivedu je přímou cestou, na níž neklopýtnou.“ Bůh se postará o svůj lid, povede jej po svých cestách a oslaví se na těch nejslabších a nejposlednějších. Tak, jak řekne o nějakých pět století později Boží Syn: „První budou poslední a poslední první …“ Ježíši, stejně jako jeho nebeskému Otci, záleží na těch posledních, na outsiderech, bezmocných a nemocných; vždyť to nejednou dokázal. Jako třeba v tom dnešním evangeliu.
Vychází z Jericha – a my ze souvislostí víme, že je to naposledy. Čeká jej nejen pár desítek kilometrů stoupání, ale především, on dobře ví, co bude na konci cesty. Soud, zbičování, ukřižování – smrt. A tady sedí u cesty slepý žebrák. U té jediné, hlavní cesty, která vede vzhůru do Jeruzaléma. A také čeká – na nějakou tu minci z milosti, která utiší jeho hlad a, snad ještě doufá, čeká na zázrak. A teď jde kolem Ježíš. Tolik o něm slyšel. Jen On mu může pomoci! A tak začne křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Cože to ten slepec křičí? „Synu Davidův!“ to je přece mesiánský titul, jak může vědět to, co neví, a nechtějí vidět všichni ti zákoníci a farizeové kolem? On slepý – vidí v Ježíši slíbeného Mesiáše – a jen ten mu může pomoci: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ A znovu: : „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Ti kolem ho okřikují, co má co obtěžovat Mistra, ukrajovat z jeho pozornosti, kterou si chtějí urvat pro sebe. Touhu po uzdravení však nelze umlčet, on volá ještě víc: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ A jeho slova dolehnou až k Ježíšovým uším, ten zaslechne ve změti hlasů kolem, jeho naléhavé volání. „Zavolejte ho!“ Situace se rázem změní; ti, kteří jej okřikovali, jsou náhle samá ochota: „Buď dobré mysli, volá tě.“ Ten bezvýznamný slepec se dostává náhle do středu pozornosti. A udělá cosi krásně neprozřetelného a rozhodného – odhodí svůj plášť – svůj jediný majetek, (vzdá se pro Krista všeho, co má …) a vyskočí! A přijde! (jak asi, vždyť je slepý?!) k Ježíši.
„Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (To je stejná otázka, jaká zazněla v úryvku minulé neděle – tam ovšem chtěli nejbližší učedníci svá protekční místečka v Božím království.) „Mistře, ať vidím!“ Slepý Bartimaios pojmenuje svoji bídu, svůj problém a vyjádří svoji touhu – a je pro svou víru uzdraven: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ (Nepotřebuje dokazovat svoji víru, on ji vyjádřil už svým voláním, tím, jak Ježíše pojmenoval.)
Skončit zde, tak by to byl popis jednoho z mnoha Kristových zázračných uzdravení. Tady jde však o víc, nepřeslechněme závěrečnou větu: „A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“ Nevrací se zpět, ke svým blízkým – jde za Kristem! Následuje ho!
Ten, který vyznal Ježíše jako Mistra a Pána, jde za ním a s ním, jako jeho učedník. Dostal novou šanci k životu a vrchovatě ji naplnil. Jde za Kristem. Za tím jediným pravým světlem. Za tím, který dává život a navrací zdraví.
A tak mi napadá: kolikrát jsme byli my Kristem uzdraveni – ze svých slabostí, hříchů. A ledva jsme se oklepali, pokračovali jsme dál po svých cestách, za svými zájmy a za soudobými slepými vůdci. Ne však za Kristem. Ke své škodě…
Jiří Vojtěch Černý
