Novoroční předsevzetí

Už jsem za posledních šedesát let svého života zkusil leccos. Vodu z Mrtvého moře, chapadla chobotnice, kopat dvacetimetrovou studnu ve skále. Ale okusit blaho sborového zpěvu mi nebylo nikdy dopřáno. Asi sbormistři věděli proč a mysleli přitom i na blaho posluchačů. Ovšem toto moje panenské nepolíbení zpěvem trvalo jen do letošních Vánoc. Kdysi dětský dívčí sboreček v kostele vyrostl ve zralé dívčiny a mladé ženy, čehož neváhali zneužít mladí mužové a vyplenili chrámový sbor tak, že už se nedal resuscitovat. Trpělivý pan farář volal po důstojném nástupci sboru, zrušil přijímací zkoušky a slíbil odpustky tomu, kdo se stane členem. A tak se přihodilo, že jsem byl zařazen mezi barytony s právem alternovat basy a kdyby došlo k nejhoršímu, mručet jak nejlíp dovedu. Pro jistotu jsem si ještě stoupl mezi dva zkušené zpěváky mužské sekce, abych se jich zuby nehty držel jak řetězů při výstupu na Rysy a nesklouzl do chmurného Es moll, když ostatní zpívají jásavé C dur. V konečném důsledku to nebylo až tak špatné. Možná falešné tóny odfiltrovaly kůry andělské nebo svatí na stropě v lunetách nebo klenba chrámové lodi. Kdoví. Ale byli jsme pochváleni za důstojnou oslavu svátků. Moje sebevědomí tím značně vzrostlo a já bych se teď už nebál vstoupit i do Kühnova dětského sboru nebo Bambini di Praga, být o pár desetiletí mladší. Nu což? Čas už sice vrátit nejde, ale byť nejsem hrdinný tenor v La Scale, i titul člena chrámového sboru při kostele svatého Václava, zpívající ne sice první hlas, ale pořád ještě krásný dvanáctý baryton, je důvodem, být na své hlasivky pyšný. A pravidelně o ně pečovat, nejlépe nějakým tím syrovým vejcem. Takže jsem si dal novoroční předsevzetí. Budu teď mnohem častěji jíst tatarák, kam se dává syrové vejce. Samozřejmě, že kvůli hlasu.

Luboš Nágl