O co více by nám v životě mělo jít?
Mdr 2,12-20
Jak 3,16-4,3
Mk 9,30-37
25. neděle v mezidobí
Kniha Moudrosti, kterou jsme začali dnešní bohoslužbu slova, jakoby zůstala dlužna svému názvu i obsahu. Vždyť o moudrosti v dnešním úryvku vlastně ani nebyla řeč. Zato druhé čtení z listu sv. Jakuba, to v sobě skrývalo mnohem více moudrosti. Připomeňme si jeho hymnus na moudrost: „Moudrost shora je především čistá, pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků.“ Jak nás tato slova hladí po duši – bodejť by ne, vždyť jde o moudrost shora. Co však naše lidská moudrost, moudrost zdola? I o ní je řeč, je to naše „nevraživost a sobeckost, zmatek a kdejaká špatnost“. Ano, to je obraz ne-moudrosti našeho světa, kde vládne ne-láska, ne-dobro, ne-spravedlnost. (Jenomže, naše pseudo-moudrost světa, moudrost zdola nám není nikým vnucována a my se nemůžeme, a v duchu pravdivosti ani nesmíme, vymlouvat: na poměry, na politiky, na ty druhé. Každý z nás přispívá svým dílem do klimatu „moudrosti tohoto světa“. Každý z nás!) O té naší, lidské ne-moudrosti, hovořilo ostatně i prvé čtení z Knihy Moudrosti. To když vypovídalo o ne-moudrosti mocných tohoto světa, zarámované do svévole, zloby a zášti. A popisované zlé úmysly nebyly zdaleka zacíleny jen na onoho „spravedlivého“ – který je zřetelným předobrazem Krista, ale na všechny, kteří se jakkoli liší, vymykají z průměrnosti, či co ještě hůř, své okolí morálně, duchovně, lidsky přesahují....“ Ty všechny čeká podobný osud – snaha jejich okolí je umlčet, znemožnit, nebo alespoň poškodit, ponížit. Tato naše lidská ne-moudrost - pošetilost, zlovůle a nesnášenlivost ke všemu, co nás převyšuje, se váže k našemu lidskému pokolení od nepaměti. Dnes ji vykreslovala slova: „Číhejme na spravedlivého ... zkusme jak to s ním skončí ... zkoušejme ho soužením a trápením ... odsuďme ho k hanebné smrti ...“ Zášť mocných své doby se však nevybila jen na onom „spravedlivém“, ona se nezastavila vlastně ani před Božím majestátem - jak vyzývavě znělo ono: „Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky bezbožníků ...“
V těchto slovech nelze přeslechnou ono: „Jsi-li Boží Syn, zachraň sám sebe!“, jež znělo z farizejských úst pod Kristovým křížem. Jak vidno, velerada, farizeové a všichni ti rádoby spravedliví, nepřišli na nic originálního, když Ježíše nechali ukřižovat. Vždyť učinili jen to, co už dávno bylo předpovězeno o Božím spravedlivém v knize Moudrosti. (A ani my nejsme o moc méně farizejští, i my ty dnešní spravedlivé, ony bílé vrány, posíláme na novodobé Golgoty. Stejně jako tenkrát ONI - to anonymní, neosobní, alibistické: ONI). Ježíš přišel dát světu pokoj, usmíření, přišel s nabídkou nesmírné lásky. A ONI? Jaká byla odpověď těch, co si hráli na spravedlivé a nepostradatelné? Těch, co se oháněli Bohem a myslili přitom jenom na sebe? „Rouhá se, a proto na kříž s ním!“
Ještě dříve, než se odehrálo největší drama Kristova ukřižování, Ježíš sám své učedníky na tyto chvíle připravoval. O tom jsme slyšeli v evangeliu. Kterak procházel Galilejí – místy, která tak dobře a důvěrně znal a „poučoval své učedníky“. O čem? O tom, co poprvé zaznělo v evangeliu minulé neděle. Že totiž „Syn člověka bude vydán, zbičován, ukřižován, ale také, že třetího dne vstane ...“ Možno s jistou nadsázkou říci, že Kristovi učedníci a apoštolové, tito galilejští rybáři, nádeníci a pastýři, dostávali poučení, přímo vysokou školu teologie, z úst nejpovolanějšího. Jenomže. Když Ježíš řekl poprvé o své výkupné smrti, byli zaskočeni a zaraženi. Z minulé neděle víme, že se mu to Petr dokonce snažil rozmluvit (a také si připomeňme, že byl za své zrazování Ježíše z jeho cesty nazván satanem). Když jim poté opakovaně přibližoval nejdůležitější a nejbolestnější okamžiky své pozemské mise, oni mysleli jen na sebe. Na svá budoucí místečka v Božím království! Registrují, že se bude dít něco velkého. Nesmí jim to uniknout, vždyť přece právě oni by z toho přeci měli něco mít! Oni vyvolení - apoštolové! Ale i mezi nimi budou rozdíly. Je tedy třeba pro sebe zapracovat už nyní.
Snad se nám zdá být jejich uvažování přízemní a Krista nedůstojné, ale ani my nejme jiní. Naše mentalita se od té jejich příliš neliší. I v nás se skrývá výrazná snaha „být někým“. I my máme v sobě silnou touhu po vyniknutí, po moci, po předních místech. A také po poctách, a hodnostech a titulech; po všech těch cetkách, které tak šimrají naši ješitnost a samolibost.
Ježíš však obrací myšlení apoštolů - a doufejme, že i naše – úplně naruby. Jako vzor velikosti představuje obyčejné dítě! První místo zaměňuje za poslední. Jak tomu rozumět? Řekl bych, že tak, že: Pro Boží království platí úplně jiné hodnoty, jiná měřítka!
My možná ještě lépe pochopíme, jak šokující muselo být toto Kristovo přirovnání, když budeme vědět, jaké postavení mělo dítě v semitské, potažmo antické, kultuře své doby. Dítě, malé dítě, nemělo žádnou cenu, žádnou hodnotu. My jsme dnes leckde vytvořili až extrémní kult dítěte, (ve kterém se děti stávají našimi tyrany), ale pro učedníky, naslouchající zázračnému Mistru, byly děti toliko obtížným, bezvýznamným, namnoze rušivým elementem. A On vezme jedno malé, ušmudlané děcko a obejme ho! (už samo toto gesto je pro Mistra úplně nemyslitelné!) a co víc, dá jim ho jako příklad!
„Jestliže chce být někdo prvním, musí se stát stejně bezvýznamným, jako malé děcko. Kdo chce být prvním, musí se dát do služby druhým! “
Hierarchie mezi Kristovými učedníky, mezi křesťany, je založena na principu služby a ochoty stát se posledním. V tom spočívá skutečná velikost křesťanů, těchto Božích dětí!
A ještě něco: dítě, to malé bezvýznamné nic, ve světě těch, kteří chtějí něco znamenat, má první místo v Kristově náruči. Stejně tak, jako jej mají všichni slabí, bezvýznamní, stojící na okraji; všichni odmítnutí a přehlížení. Ti navenek hloupí, protože poctiví; pošetilí, protože pravdiví; tišší, plačící, obyčejní lidé. Ty všechny Kristus obdarovává svou láskou, jejímž znamením je objetí; těm všem vyhrazuje přední místa ve svém království.
Moji milovaní, zkusme si vzít ta Jeho slova trochu k srdci. S vědomím, že jsme jen „služebníci neužiteční“ budeme paradoxně užitečnější, pro tento svět, než všichni ti nepostradatelní a neomylní náfukové, kteří se derou dopředu. A to nejen pro Boha, ale především pro druhé. Kéž nejsou motivací našeho života posty a moc, ale nezištná a mnohdy i přehlížená služba. Víme přece, že v Božích očích má větší cenu podaná sklenice vody v jeho jménu, než drobínky na charitu z nakradených miliónů. Že přihlásit se veřejně k Bohu nám nevynese žádné uznání v očích tohoto světa, ale otevře nám cestu k srdci samého Boha. Že: „Kdo přijme jednoho z takových dětí (= slabého, opuštěného, chudého, vyčleněného, opovrhovaného) kvůli mně, mně přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal.“ Když domyslíme tato slova do konce, pak přijmout Boha znamená současně také být Bohem přijat. A o co více by nám v životě mělo jít?
Jiří Vojtěch Černý
