O kněžském povolání
Gal 6,14
Lk 10,1-9
14. neděle v mezidobí
Období konce června a začátku července, je v církvi dobou kněžských svěcení a slavných primicí. Je to doba, kdy novokněží dostávají od svých biskupů, nástupců apoštolů, ono jedinečné POSLÁNÍ být rovněž apoštoly, misionáři a hlasateli Krista a také slov Písma sv. a učení církve. A tak nám dnešní evangelium do této doby dobře zapadá. Budu tedy mluvit o povolání, konkrétně o kněžství. Na začátku evangelia jsme slyšeli Ježíšova slova: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ Nejprve řekl: „JDĚTE!“ Máme tedy jít. Ale kam? Na to evangelium sice výslovně neodpovídá, ale pro znalce symboliky čísel v Písmu sv. to není tak těžké rozluštit. Slyšeli jsme přece na začátku evangelia, že Pán ustanovil ještě dalších dvaasedmdesát učedníků. To má svůj biblický smysl. Je-li apoštolů dvanáct, jsou posláni jen ke dvanácti kmenům Izraele, k vyvolenému národu. Ale sedmdesát dva, to znamená ke všem lidem, (protože podle První knihy Mojžíšovy, je na světě dvaasedmdesát národů.) Kristem vyslaní učedníci jsou tedy posíláni do celého světa, ke všem kmenům a národům, bez výjimky. A mají jít sloužit a svědčit, Kristu! a nikoli sami sobě.
V evangeliu je řeč o bohaté žni (jak by ne, vždyť ji zasel sám Boží Syn!) a dělnících na Božím poli, které Ježíš POSÍLÁ, aby byli jeho svědky a hlasateli jeho učení. A těmi jsou především kněží, ti, kteří s neméně silnou naléhavostí zažívají i další Kristova slova: „Posílám vás, jako ovce mezi vlky.“ A k tomu dále: „Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte.“
Ta slova nezní příliš povzbudivě a nezapadají do vnějšího obrazu kněze, jakožto správce (v horším případě autoritativního pána!) svěřené farnosti. Každý kněz, a novokněz zejména, přichází ke svým svěřeným ovečkám jako pastýř, často s mnoha ideály a předsevzetími. Ale právě ony ovečky začnou už záhy, mnohdy pod rouškou zbožnosti a svatých frází, cenit vlčí zuby. A někdy i kousat. Hra na hodného pastýře a ještě hodnější ovečky plné očekávání, často skončí v okamžiku, kdy se kněz začne chovat tak, jak mu velí jeho svědomí pastýře. Když začne hlásat náročné požadavky Kristova evangelia. Kdy se snaží být tím, o němž byla v evangeliu řeč. Dělníkem. Ano, dělníkem na Boží žni, kterou nezaséval. Ale za níž je, především před Kristem, zodpovědný.
V evangeliu Ježíš těm, které posílá, předává jakési instrukce: „nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky…“ Co to znamená v dnešní době? Nevázat se k vnějšímu zajištění, penězům, majetku, to je onen měšec, ale také k laciné slávě, snaze o zviditelnění a popularitu, či k církevní parádě, moci či touze po kariéře. Vždyť, aniž bych kněžské nešvary omlouvat, kněz je jenom člověk, se všemi lidskými slabostmi a zhusta není ušetřen touhy vyniknout a získat uznání, něco vybudovat, nebo alespoň, zažít pocit uspokojení ze své práce, sklízet žeň z Boží vinice. Není však vinou ani Boha, ani kněží, že leckde není co sklízet, že namísto bohaté úrody zeje jen suchopár nezájmu a lhostejnosti. Ne každá farnost je kvetoucí a bohatá a zejména mladý kněz má právo na ideály a touhy. A navíc má ještě dar horlivosti a nadšení. Ten ovšem zpravidla brzy vyprchá, právě v konfrontaci s tím, co od něj věřící, i církev sama, očekává. Tak například: být dobrým katechetou, oslňujícím kazatelem a trpělivým zpovědníkem; „umět to“ s dětmi, mládeží i seniory, sršet pastoračními nápady a aktivitami; být vždy a za všech okolností usměvavý, příjemný, vstřícný a odpočatý. Mít vždy a na všechny čas. Dále, být úspěšným manažerem a umět sehnat peníze na projekty … cítíte, jak je nemožné dostát všem lidským představám o ideálním knězi, nárokům pastorace a požadavkům církevních představených? My přitom všechno to vnější přeceňujeme, přestože Ježíš o takových požadavcích vůbec nehovoří. On vyzývá k duchovním cílům a vyžaduje lidské kvality. A právě proto, že požadavky Kristovy jsou v rozporu s požadavky věřících, společnosti a církve, stanou se záhy z ovcí kritici a z mnohých doslova draví vlci, případně pisatelé stížností a anonymů...
Abych si snad nestěžoval, zaměřím se ještě na jedno Kristovo poučení z dnešního evangelia: „S nikým se cestou nepozdra-vujte!“ Abychom dobře rozuměli, to neznamená stát se programovým nezdvořákem, vždyť právě mluvit s lidmi kněz musí, to je jeho POSLÁNÍ! (Kněz zabarikádovaný na nedobytné faře je tragickou karikaturou pastýře). Ono: „S nikým se nepozdravujte“ bych v dnešních podmínkách viděl asi jako určité varování: NEVAŽTE SE – k žádnému člověku, k žádné rodině ve farnosti, k žádné skupině v církvi. Tady je totiž kořen mnoha těžkostí a kněžských trápení. A dále: „Nepřecházejte z domu do domu!“ Zdrojem mnohých nepokojů ve farnostech je právě to, že kněz chce být nezávislý a prokazovat pozornost všem, bez ohledu, zda jsou pravidelnými, či náhodnými návštěvníky kostela. Tu se často prokazovaná úcta a pozornost promění v zášť a pomluv. To je moc dobrá zásada, pro Kristovy učedníky ve své době i v době naší. Ježíš si udržel svou vnitřní svobodu a nezávislost. A také kněz, pokud chce být platným dělníkem na Boží vinici, musí zvládnout tuto abecedu vnitřní nezávislosti - na očekávání i požadavcích věřících, církevních představených a v neposlední řadě i na tlaku tzv. „veřejného mínění“. Ono se totiž zákonitě postaví proti němu právě ve chvíli, kdy začne být oním dobrým dělníkem. Protože, pak bude říkat to, co se nechce slyšet, ale co jako pastýř, považuje za správné. Pokud se nebude řídit diktátem falešných očekávání, ale imperativem vlastního svědomí a služby, ke které jej Ježíš, prostřednictvím církve poslal, pak zákonitě narazí. Stejně jako Kristus, stejně jako každý, kdo chce jednat a žít podle Boží spravedlnosti a práva. Ale paradoxně, teprve pak bude dělníkem užitečným. Protože podle Kristových norem a Božích pravidel. Protože navenek slabý, a přece silný. Vždyť síla Kristova učení a slova se projevuje ve slabosti! Dobrý pastýř nesmí zapomínat, že síla kněží nespočívá v jejich počtu – dělníků je málo; ani v jejich zajištěnosti – nenoste měšec, ani mošnu, ani hůl – ale ve věrnosti Božímu slovu a síle Kristova povolání, kterého se jim, naprosto nezaslouženě, dostalo. Kristus je poslal jako ovce mezi vlky. Jediné, oč se dá v kněžské službě opřít, je pevná víra – víra v Boží pomoc, proti všem útokům a nástrahám, které na kněze čekají; pevná naděje – že tento stav „kněžské bezmoci“ není definitivní, že práce na oné bohaté Boží žni má smysl, i když není oceněna, natož doceněna. Další oporou kněze je důvěra – že Pánem žně je Ježíš a ne my (jsme jen služebníci neužiteční). A do třetice, a především – láska. Láska k Bohu, který kněze vede v houštinách a úskalích pastorace; láska k oněm, často nevděčným ovečkám, ke kterým jsme byli posláni, a kteří nás, právě takové, jací jsme, tak často „neberou“. A také lásku ke kněžskému povolání, tak štědrému na nepochopení a skoupému na uznání.
Toto, (a vlastně mnohem více) mi vytanulo na mysli, když jsem četl dnešní evangelium. Ono samozřejmě není výhradně jen o knězích, je o všech POVOLANÝCH na ono Boží pole. Žeň je hojná, ale my splníme své POSLÁNÍ pouze a jen jako dělníci. Nikoli jako ti, kteří vymetají cípy svých klerik kdejakou církevní slávu. Kteří jinak mluví z kazatelen a jinak – v rozporu s hlásaným, žijí! Vlastními silami Boží pole nepožneme, neposečeme. Ale, co říká Pán na adresu těch druhých? Těch co „zůstali doma“? „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!“
Vlastně nic víc nežádá, než naši PROSBU. A ruku na srdce – jak mnoho, a zda vůbec, prosíte? Za kněze? Za nová kněžská povolání? Za to, aby Pán povolal své dělníky třeba právě z vašich rodin, z vašich dětí – k tomu je ovšem třeba vpravdě křesťanské výchovy, pouhý zápis v křestní matrice nestačí…. A co pro to ve farnostech i ve výchově svých dětí děláte? A co děláme pro ty kněze, které ve farnosti máme? A dále: co kněží? Mohou se, stejně jako sv. Pavel, chlubit znamením příslušnosti ke Kristu na svém těle? Vždyť oněmi viditelnými „znameními“ Krista byly, podle originálu, jizvy! Jizvy po bičování, po kamenování. Těmto fyzickým příkořím pro své poslání dnes kněží nečelí, ale: kolik jizev v kněžských duších způsobily rány nepochopení, nepřijetí, odsuzování a pomluv, jak od věřících, tak ze strany představených. (A věřte, ty bolí a pálí více, než rány bičem.)
Nechci ani soudit, ani glorifikovat kněze, ale zkusme slova Písma zaktualizovat pro dnešní dobu, pro naši konkrétní situaci. Všichni jsme Kristem posláni. Jděme tedy a nesme tomuto duchovně otupělému světu Kristovo znamení!
Jiří Vojtěch Černý
