O víru je třeba pečovat, usilovat

Žid 11,32-40

Pondělí 4. týdne

Ještě tento týden budeme v prvém čtení naslouchat listu Židům. Listu, který je takovou extrakcí teologie prvého století, listu velmi náročného. Dnes však jeho pisatel začíná, jakoby povzdechnutím: „Co mám ještě říci? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeonovi, Bárákovi, Samsonovi, Jiftáchovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích.“ Jinými slovy: nestačil by mi čas, abych vám mohl vypravovat o všech těch, kteří stáli u kolébky vaší víry; kdybych měl připomínat příběhy patriarchů, soudců, proroků a králů… Autorovi tohoto textu nejde ani tak o nedostatek času na probrání dějin vyvoleného národa – tento povzdech je třeba číst v souvislosti s tím, co bylo napsáno v listu Židům včera, a co je dodnes používanou definicí víry. Dovolím si připomenout: „Víra je podstatou toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme.“ Zásadní věta, citovaná na půdě posvátné teologie: Víra je skutečností, kterou si nemůžeme empiricky ověřit; kterou nelze hmatatelně uchopit, ani vymezit hranicemi či uzavřít do vyčerpávající definice. „Víra je vztah.“ „Víra je tím, k čemu se upínáme, s čím svazujeme svůj život. O čem jsme pevně přesvědčeni, ačkoli nemáme v ruce žádný pevný argument. Nedává jej ostatně ani autor listu Židům. Opírá se o příklady těch, kteří svým životem, svým jednáním, prokázali pevnou víru a kteří pro víru přinesli nemalé oběti – i oběti nejvyšší, vlastního života. (List je ostatně psán za pronásledování křesťanů, a tak příklady živé a žité víry, mají adresáti přímo před očima.) Nicméně autorita proroků a králů je značná a pro adresáty, jimiž jsou Židé, jsou postavy Gedeona, Samsona, Samuela, Davida aj. nejen drahé, ale jsou i názorným příkladem, kdy právě a jen vírou v Hospodina, tito izraelští hrdinové zvítězili nad přesilou nepřátel; kdy porazili celé říše, ač byli navenek, a to nejen početně, slabí.

Vedle známých hrdinů se autor odvolává na všechny ty bezejmenné mučedníky, kteří pro víru snášeli nejrůznější utrpení. Víra byla silnější než utrpení, víra jim dávala sílu jej snést, ano i svůj život položit.

Celá dnešní pasáž, je uzavřena povzbuzujícím příslibem – který také stojí za citování, vždyť je přece zacílen do budoucnosti a tím je určen i nám: „A ti všichni, i když za svou víru dostali skvělé uznání, nedočkali se toho, co bylo slíbeno. To proto, že Bůh přichystal něco lepšího nám, takže nemohli bez nás dosáhnout dokonalosti.“ Zde naráží autor listu Židům na Krista, který svým příchodem na tento svět přinesl spásu a vykoupení. Zatímco starozákonní postavy víry věřili v Hospodina a v jeho příslib Mesiáše, to lepší, onu „smetanu víry“ obdrží ti, kdo žijí v době novozákonní, která se odehrává pod taktovkou Krista, Božího Beránka a Ducha sv. Z hlediska starozákonního lidu jsme na tom tedy neskonale lépe; nadto je před námi i příslib druhého příchodu Krista, kterým bude vše završeno; kdy víra bude bohatě odměněna, a bude pozvánkou do nebeského Jeruzaléma.

Je naší výsadou, (nikoli zásluhou) že žijeme v této době. Že nemusíme svoji víru dosvědčovat mučednictvím. Na straně druhé, hrozí nám tím ovšem nebezpečí. Že totiž bude naše víra jen povrchní, zvyková. Že ve vypjatých okamžicích, kdy víra bude jediným řešením a prostředkem vítězství nad tímto světem, sáhneme po bezcenných berličkách soudobých model a kdy budeme namísto Bohu, věřit kdejakým falešným mesiášům.

O víru je třeba pečovat, usilovat. Víru je třeba prohlubovat, upevňovat. Jak? Životem odevzdanosti do rukou Božích. Životem, v jehož středu bude Kristus. Životem, jehož pilíři budou víra, naděje a láska.

Jiří Vojtěch Černý