Očistit své srdce

Iz 35,1-10

Mt 11,2-11

3. neděle adventní

Třetí neděle adventní je nazývána radostnou – to jistě víte a o radosti hovoří také biblická čtení. Nikoli však o radosti na způsob radování se z něčeho či někoho, z nějaké situace či z hmotných věcí, ale o radosti, jejíž zdroj je v Bohu. V jeho stvoření. V jeho štědrosti. V příslibu Spasitele, který uzdraví, zachrání svůj lid.

Izaiáš, tento prorok adventu, začíná slovy o radosti. „Zaraduje se vyprahlá step, jak lilie zajásá a vykvete poušť.“ Vy, kdož jste navštívili Svatou Zemi, víte, že většinu území pokrývá Judská poušť. Neúrodná, kamenitá. Jen pár dní v roce, po období dešťů, dříve než ji spálí sluneční žár, se oděje do krásy a nakrátko se zazelená. Izaiáš ovšem nemluví o tomto kratičkém období, ale o trvalé radosti rozkvetlé pouště, která si krásou nezadá s rozkvetlou libanonskou zahradou či zalesněným Karmelem. To je z lidského pohledu nemožné, ale pro Hospodina, u něhož není nic nemožné, je právě kvetoucí poušť, jindy místo vyprahlosti a ohrožení, znamením jeho slávy a vznešenosti.

Izaiáš však nepoukazuje toliko na Hospodina, ukazuje dál, na toho, kdo „přijde v Jeho jménu“ a bude konat skutky, jež lidem navrátí zdraví, sílu, život. Protože přijde v moci a slávě Hospodinově, je třeba se na jeho příchod připravit. A to tím, že Jeho lid opustí svoji skleslost, beznaděj, vnější i vnitřní ujařmenost. (Proroctví je adresováno odpadlému Izraeli dlícím ve vyhnanství, podrobeného pohanským národům.) „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte! Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se.“ Ano, je třeba vyjít z apatie, malomyslnosti, rezignace; povznést se nad beznaděj, do níž lid upadl.

V Izaiášově proroctví je poušť obrazem vyprahlosti a skomírání člověka bez naděje, bez víry, bez Boha. Proměna, oživení a krása vykvetlé pouště, je předehrou k nové proměně člověka. Zde konkrétně k proměně zdecimovaného izraelského společenství, které v tomto obraze poznává mocný zásah Hospodina, který slibuje svůj příchod. „On sám přijde a spasí vás!“ Příslib návratu Boha a jeho lidu na Sión je proroctvím o proměně, obrácení, člověka a jeho uzdravení. „Otevřou se oči slepých, odemknou uši hluchých, chromí budou poskakovat a němí promluví.“ Tedy nejen poušť, která se promění v zemi úrodnou, ale především člověk, živořící bez Boha a naděje, se příchodem Pána a Mesiáše uzdraví. Jeho oči, zaslepené povrchnostmi a falší, prohlédnou. Jeho uši se odemknou pro slovo Boží. A ten, jenž dosud mlčel, promluví. Ochrnulí, netoliko tělesně, ale spíše ochromení, nehybní v nesvobodě, poskočí radostí. A to vše se stane proč? Protože: „Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou. On sám přijde a spasí vás.“ To jsou slova příslibu vykoupení, spásy, záchrany. Slíbené uzdravení těla, bude předehrou návratu na Sión, do země otců a co více, návratu k Otci do nebeského Jeruzaléma. „Vrátí se ti, které vykoupil Hospodin, s jásotem přijdou na Sión, věčné veselí jim bude věnčit hlavy, dojdou radosti a veselí, prchne starost a vzdychání.“

V Izaiášově vizi se mísí příslib návratu do pozemského Jeruzaléma s příslibem návratu do nebeského Jeruzaléma. Izaiášovi současníci viděli jen vzdálený Jeruzalém, místo vytoužené a střed jejich víry. Novozákonní lid však slyší o příslibu Jeruzaléma nebeského, jež se nám kryje s nebeským královstvím. To, které hlásal Ježíš a svoje slova dokazoval skutky milosrdenství, jimiž uzdravoval oči slepých, uši hluchých a údy chromých. Potíž však byla v rozporu toho, co lidé očekávali od Mesiáše s tím, jak jednal Ježíš. V představách Izraelitů bude Mesiáš s planoucím mečem vyhánět nepřátele a spravedlnost bude nastolena silou zbraní. Ježíš, ten sice uzdravoval, to ano, ale – namísto síly upřednostňoval slabost; namísto tvrdých slov a práva hlásá milosrdenství a požaduje odpuštění. Jeho okolí neví, kam jej zařadit. Nadšení ze zázračných uzdravení vyvane, když vyzývá k následování zákona lásky, k sebezáporu a k nesení křížů.

Pochybnosti dolehnou i na Jana Křtitele. Sedí v temnotách kobky a to, co slyší o Ježíšovi je tak vzdálené obrazu toho, jehož hlásal a jemuž připravoval cestu. Ač bezpečně poznal přítomnost Krista ještě před svým narozením a rozpoznal Ježíše – Beránka Božího u Jordánu, ten, který je povolán být předchůdcem Krista, být „hlasem, který o něm prorokuje a připravuje mu cestu“. Teď, když Ježíš začal své působení, začne pochybovat. „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“  Ježíš se nepohoršuje, ani se neholedbá svým Božským původem a výčtem svých zázraků. Jednoduše použije pasáže z proroka Izaiáše, odvolá se na autoritu poselství „o příchodu budoucího Mesiáše“. Použití slov Izaiášova proroctví bylo naprosto srozumitelné a legitimní. Ježíš nemusí používat žádné „JÁ, JÁ…“ Použije jasného důkazu o svém Mesiánství, aniž by přitom mluvil o sobě. Všichni kolem přece vidí ty, které Ježíš uzdravil: slepé, kteří vidí, hluché, kteří slyší, chromé, kteří opět chodí. A všem, všem, kdo chtějí naslouchat, hlásá radostnou zvěst o Božím království, které se už přiblížilo. Všichni, kdo chtějí, mohou slyšet; všichni, kdo chtějí poznat, mohou vidět! Malomocní jsou očišťováni a dokonce i mrtví vstávají.

Poslové odcházejí za Janem Křtitelem a Ježíš se obrací k zástupům: „Co jste vyšli na poušti vidět? Snad rákos zmítaný větrem?“ Člověka změkčilého, nepevného, obracejícím se za větrem popularity a očekávání? Z toho nelze Jana podezřívat. Svůj jasný postoj dal najevo, když hrozil farizeům. Když se postavil králi s tvrdou kritikou. Či snad: „Člověka oblečeného do jemných šatů?“ Pošetilci, jemné šaty se nosí v královských palácích, na poušti je třeba šatu proroků, tj. šatu z kůže, která chrání před poledním žárem i nočním chladem. „Jan je prorok (tedy ten, jemuž se dostalo Božího slova a vidění), ano, dokonce víc, než prorok!“ Je poslán, aby připravil cestu Pánu a byl jeho poslem: „To je ten, o němž je psáno: Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.“ Vrcholem Kristova svědectví o Janu Křtiteli je poslední věta: „Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel.“ Jan je člověkem pozemským, narozeným sice mimořádným, co víc, zázračným způsobem, leč přirozeným. Je člověkem z masa a kostí. A tak, ač ve světě vyvolený, přece každý v nebi, je větší, než on. Protože v nebi už všichni patří na Boží tvář, jsou bohatí a velcí Boží blízkostí. Nikdo, ani ten největší ve světě nemůže zastínit toho, jež přebývá v nebi. A přece, nejsme odsouzeni žít pozemský život v jeho živočišné přízemnosti. Stačí pozvednout svůj duchovní zrak a očistit své srdce. A pak, pak se můžeme těšit z Kristova příslibu: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha…“

Jiří Vojtěch Černý