Odložme svá nadbytečná zavazadla a vydejme se na cestu

1 Král 19,16-21

Gal 4,31-5,18

Lk 9,51-62

13. neděle v mezidobí

Starozákonní text, stejně jako evangelium, spojuje stejná výzva – výzva k následování, a také, reakce člověka na Boží povolání.

Starozákonní povolaný – Elizeus, udělá dramatickou tečku za svým životem: políbením se rozloučí se svým otcem a matkou a pak opustí svou dosavadní cestu rolníka obětí celého tuctu spřežení býků. Na jejich chomoutech (chomout = znamení zotročení, svázanosti, nesvobody), spálí v oběti Hospodinu celé své jmění. Potom se vydá na cestu za Eliášem a slouží mu.

O chomoutu, jako znamení nesvobody, otroctví, hovoří i sv. Pavel v listu Galaťanům. „Nenechte se zase zapřáhnout do otrockého chomoutu … byli jste povoláni ke svobodě … svobodě, ke které vás osvobodil Kristus …“

Elizeus odchází za Eliášem, který na něj vložil svůj prorocký plášť – znamení božího povolaného; Pavel vybízí k osvobození se od starozákonních příkazů Zákona, ode všech závislostí tohoto světa, jmenovitě od žádostivosti těla. A Ježíš, ten je ještě důslednější a nesmlouvavější.

 Chystá se jít naposledy do Jeruzaléma. V originále je řečeno, že: „pevně upřel svou tvář k Jeruzalému“. Upřít svou tvář, nastavit a obrátit tvář, znamená stát čelem k výzvám života, čelem ke všem radostem i bolestem, které s sebou život božího zasvěceného přináší. V případě Ježíše to znamená pevné odhodlání vykročit na cestu k Jeruzalému, tam přijmout svůj, dobrovolně přijatý, úděl stát se obětí za spásu celého světa. Stát se Beránkem Božím a být tím, který na sebe vezme břímě celého světa, aby jej osvobodil od chomoutu otroctví zla.

 V evangeliu jsou povolanými hned tři  - a jejich postoje a odpovědi jsou jakoby ilustrací, jak lze odpovědět (nebo neodpovědět) na povolání ke službě od samého Božího Syna Ježíše. Je to vždy Ježíš, Pán – jen On a pouze On, který povolává. Povolání si nelze přivlastnit z vlastní vůle. To je případ onoho prvého, který sám přichází za Ježíšem s horoucími slovy: „Půjdu za Tebou všude, kam půjdeš!“ Velká slova, avšak neuvážená. Ježíš, který vidí do srdce každého, zchladí plamen povrchního nadšení prostým konstatováním, že z následování Krista neplynou žádné výsady a benefity, právě naopak. „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“ Každý, kdo chce jít za Kristem, musí počítat s nezajištěností, s nejistotou, s absencí zázemí i - a to je nejtěžší – s nepochopením druhých.  Následovat Krista znamená vzdát se, a to bezvýhradně, sám sebe. To ostatně vyplývá i z příkladu dalšího povolaného. Na toho se s výzvou k následování obrací sám Pán. Jeho reakce se však nese v duchu našich věčných ale – „půjdu, ale dovol, abych napřed šel pochovat svého otce“. Pochovat otce není jen rituální a společenský úkon, vyplývá z něj i úděl být jeho nástupcem. To však při následování Krista nelze. „Nechť ať mrtví pochovávají své mrtvé, ty jdi a zvěstuj Boží království.“ Ať svět, který nevede k životu věčnému, pochovává své mrtvé, následování Krista je službou životu a živým: „Ty jdi a zvěstuj Boží království.“ Být zvěstovateli Božího království vyžaduje odpoutání se od světa, odstřižení se od všeho světského.

Vzápětí přichází třetí „kandidát“: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Jinými slovy, abych se vrátil, uspořádal si své záležitosti a pak se, ve skutečnosti však nadále spoután rodinnými pouty, vydal za tebou. Ani to nelze. Jít za Kristem, kráčet v jeho šlépějích, je možno jen člověku nespoutanému, nesvázanému žádnými pouty. Následovat Krista lze jen ve vydanosti, ve svobodě. Bez návratů do zázemí, do jistoty domova a ochrany rodného hnízda. Kristova odpověď: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Je třeba sledovat brázdu před sebou, neohlížet se za tím, co bylo, nevracet se zpět. Osvobodit se od minulosti. Od vztahů a vazeb. Kráčet za Kristem cestou přímou.

Cesta následování není vždy přímá. Má i své zákruty, způsobené naší lidskou slabostí. To jsme mohli vidět u bratří Zebedeových – „Synů hromu“. Ježíš prochází Samařskem, a učedníci mu připravují cestu. Jenomže u Samařanů narazí. Ti nechtějí, aby Židé přecházeli přes jejich území, nechtějí poutníky do Jeruzaléma.  Samařané jsou pohané z původních kmenů, smíšení s potomky židovských osídlenců. Oni si cestu do Jeruzaléma uzavřeli svým pohanským kultem a chtějí ji uzavřít i těm, kdo do chrámu, k Bohu a jeho kultu, putují. Nicméně, to neomlouvá nepřiměřenou reakci Jakuba a Jana. Ovládne je hněv. Chtějí oplácet zlé zlým – zatímco Ježíš učí „oplácet zlé dobrým“. Ježíš nedopustí, aby bratři Zebedeovi svolali oheň a meč na Samařany. Vždyť i oni jsou, byť ztracenými, Božími dětmi. Že odmítají Krista – poutníka, nemůže být důvodem k pomstě. Unáhlená a násilná řešení Kristus odmítá. Neslučují se s přikázáním lásky, s pozvání k životu v Božím království. Kristus přísně učedníky pokárá a zchladí jejich horké hlavy. I to je příklad následování. „Ne mocí, ani, silou, nýbrž duchem mým“ – říká 5 století před ním prorok Zachariáš (Zach 4,6), a Ježíš naplňuje tato prorokova slova. Ne silou, mocí, nátlakem nutit k druhé k víře, k následování, ale láskou, pochopením, empatií a velkorysostí ukazovat na cestu do Božího království. (Ten, na něhož se snese všechno zlo, bezpráví a násilí, odmítá cestu odplaty, ale nabádá k nastavení druhé tváře. K nabídce smíření, odpuštění, pokory. I to je charakteristické pro cestu Kristova následování. Cestu zdánlivé slabosti, v níž se skrývá skutečná síla. Síla lásky.)

Všechny tři nedělní texty ukazují na přijetí poslání, povolání. A všechny ukazují, že povolání je vždy osobní, jedinečné, závazné. Že vyžaduje bezvýhradné odevzdání se do rukou Božích a zpřetrhání vazeb, které, ač důležité, jsou břemenem, zátěží na cestě za Kristem, na cestě do Božího království. Autor listu Židům píše: „Odhoďme všechno, co by nás mohlo zatěžovat a vytrvale běžme o závod, který je nám určen.“ (Žid 12,1) Tato slova lze vztáhnout na následování Krista – jít za ním vyžaduje zbavit se všech vnějších zátěží, vztahů, závazků, ano i hříchů. Za Kristem lze jít pouze jako lidé svobodní, s otevřeným srdcem; Krista lze následovat jen „v duchu a pravdě“. Nebojme se jej následovat. On jde před námi a ukazuje nám směr. Chce to jen odvahu. Cesta do Božího království je náročná a brána úzká – odložme svá nadbytečná zavazadla a vydejme se na cestu!

Jiří Vojtěch Černý