Odměna, které se nic na tomto světě nevyrovná
1 Král 19,16-21
Gal 4,31-5,18
Lk 9,51-62
13. neděle v mezidobí
Snad i ten nejméně pozorný posluchač dnešních biblických textů musel zaznamenat, že jejich výhradním tématem je povolání. Povolání - v případě SZ k údělu proroka; v evangeliu k následování Krista. A ačkoli výzva k tomu, stát se Božím služebníkem, a nástrojem jeho slova, zaznívá v rozmezí 9. století, v jiném prostředí a jiné situaci, mají mnoho společných a nezaměnitelných rysů.
Nejprve stařičký prorok Eliáš v 1. knize Královské. (hebr. Elijahu = Bůh je Hospodin). Unavený službou Hospodinu, vždyť kolikrát už tento velký prorok osvědčil svou věrnost, svou víru i osobní statečnost. A teď už čas dozrál k výměně hlasatele Božích příkazů a záměrů, tomuto nevěrnému a nevděčnému izraelskému lidu.
Je to Hospodin, kdo určuje „kdo, kdy a jak“. Vybere mladého Elizea (hebr. Elíša = Bůh je má spása) a posílá Eliáše, dnešním oblíbeným pojmem „vyhořelého“ proroka, aby jej povolal. A na toto povolání se nyní zadívejme, je v něm mnoho symbolického a poučného:
Elizeus právě oře, tzn., připravuje půdu země, aby mohla vydat své plody. A řídí dvanáct spřežení. Číslo 12 je v židovské symbolice velmi významné. Přinejmenším: 12 bylo izraelských kmenů, a ty má v budoucnu řídit a vést tento nový prorok. Na straně druhé - mít 12 střežení, to už byl nějaký majetek! Přesto se jej Elizeus nezvratným způsobem vzdá: při rozloučení s rodiči obětuje všech 12 býků v oběti zápalné a jako dřevo k oběti mu poslouží jejich chomouty i dřevo hospodářského nářadí. To je, nesmírně radikální krok. Důkladněji za sebou spálit všechny mosty, osvobodit se od zátěže vlastnictví, už ani nelze. Elizeus o celá staletí předbíhá nesmlouvavý Kristův požadavek, který nám zazněl v evangeliu: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království…“ A právě toto je základní rys každého Božího povolání. OPUSTIT VŠE, nic si nenechat, ani ta pomyslná „zadní vrátka“ a vydat se do nejistoty za hlasem Božím; dnes nikoli pluhem, ale slovem Božím rozorávat tvrdou půdu srdcí Božího lidu.
Bez zajímavosti není ani způsob, kterým Eliáš předá „prorocké otěže“ svému nástupci: „Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť.“
Vložit na někoho, na jeho ramena plášť, je prastarý ritus, který má stejný význam a dopad, jako vložit na něho ruce, požehnat mu, či jej pomazat. Je to vnější vyjádření předání úřadu, který však člověk nepřijímá ze své vůle, ani mu není udělen na základě jeho lidských schopností. Ve hře je, jako ostatně vždy, Bůh. To on určuje „čas příhodný“, to on si vybírá „své vyvolené“.
(Prorocký plášť nebyl šatem panovníka, naopak, postrádal všechnu vnější nádheru. Byl utkán z ovčí nebo velbloudí srsti a byl z tohoto hlediska protikladem vnější mocenské nádhery a přepychu světa. Svou jednoduchostí a prostotou ukazoval na prorokovu víru a důvěru v Hospodinovu péči, na jeho odevzdání se Hospodinu a spolehnutí se na něho. Současně „prorocký plášť byl spojen se vzácnou mocí a byl zřetelným a viditelným znamením prorockého poslání. I v gestu „přehození pláště přes ramena svého učedníka a nástupce je významným symbolem. Značí, že nástupce je ke svému učiteli připoután silným poutem a tak těsně, jak obepíná plášť lidské tělo.)
Je nemyslitelné se takovémuto předání poslání, vyjádřenému vnějším gestem vzepřít; stejně, jako je nemyslitelné se vzepřít Božímu povolání vůbec.
O povolání hovoří především evangelium, ale ještě dříve, nechme promluvit sv. apoštola Pavla v listu Galaťanům v druhém čtení. Nemluví výhradně o povolání, ruší onen zaběhlý obraz povolání podle židovství, což znamená přijmout obřízku a židovský Zákon. U sv. Pavla mezi řádky zaznívá ono „buď a nebo“. Buď svoboda v prožívané lásce k Bohu a bližním; svoboda Boží dětí, nebo duchovní živoření v otrockém chomoutu příkazů a nabídce světských norem a diktátem těla.
Vrcholem POVOLÁNÍ je Ježíšovo“ „Pojď za mnou!“ Ježíš se v evangeliu osobně, adresně obrací na jednoho z mnohých učedníků, kteří jej na jeho cestě (poslední!) do Jeruzaléma provázeli: „Pojď za mnou!“ Odpovědí je mu vyhýbavé „ale“ – ale „dovol, abych napřed pochoval svého otce“. Lze proti tomu něco namítat, zvláště když příkaz pohřbívat mrtvé patřil k předním v židovském zákoně? A co na to Ježíš, tento Rabbi, který první by měl obhajovat Zákony a přikázání? „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé!“ Dost neslýchaná odpověď. Když ji však nahlížíme pod zorným úhlem Kristových slov: „Přišel jsem, aby měli život, a měli ho v hojnosti!“, pak zde už není řeč o úctě k zesnulým, ale jde o výzvu k životu nespoutanému mrtvou literou příkazů. Ať otce pohřbí tví bratři, tví příbuzní, kteří nezaslechli toto mé povolání k životu. (Evangelista Lukáš nám bohužel nesdělil, jak se onen oslovený učedník zachoval.) Jiný říká: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš!“ Ježíš mu neodpoví přímo, ale zchladí jeho, nejspíš povrchní horlivost, poukazem, že jít za ním, Ježíšem, znamená přijít o nejzákladnější jistotu domova. „Lišky mají svá doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Ani zde nevíme, jak se dotyčný rozhodl. Skoro si troufám říci, že jej Kristova odpověď odradila. Neměl nejspíš vůbec jasno v tom, co to znamená být Kristovým povolaným. Že Kristus nezve na procházku síní slávy, ale spíše na běh uličkou hanby, plné ran a kopanců. To je totiž jedna z obvyklých poloh autentického POVOLÁNÍ. Svědčit o Kristu, usvědčovat ze lži a bezpráví ty, kteří, ač třeba mají úplná ústa Boha a lásky, podle svých slov nežijí. Žijí ve lži a lež nesnáší nastavené zrcadlo, a tak odpovídají násilím ve jménu „spořádané společnosti a norem veřejného mínění“.
Do třetice, ještě jeden učedník se k Ježíši přitočí s touhou po následování, ale i on má své „ale“, svou podmínku: „Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ A znovu zazní nesmlouvavá Kristova odpověď: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království!“
Proč je ten Ježíš tak nesmlouvavý, tak neústupný? Vždyť v prvém čtení prorok Eliáš nebrání Elizeovi, aby se s rodinou rozloučil, a Ježíš totéž kategoricky odmítá? Odpověď najdeme v tom, KDO povolává.
Do příchodu Ježíše byli povolávajícími a vybírajícími své následovníky zpravidla proroci. Lidé s lidskými měřítky, příliš spjatí s tradicemi a zvyklostmi. Ježíš je jiný. Není prostředníkem, je tím, kdo sám a za sebe dává výzvu: „Pojď za mnou!“. Tato výzva je naprosto neoddiskutovatelná a osobní. Jít za Ježíšem znamená všeho se vzdát, jít s pohledem upřeným dopředu, na Ježíše, a neohlížet se zpět. Nezvažovat pro a proti, nechat za sebou vše, co povolaného dosud svazovalo, ať je to rodina, majetek, postavení, cokoli. Slovy Kristovými: „Žádný, kdo položil ruku na pluh, a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“ Na cestu následování Ježíše se lze vydat jen s prázdnýma a nesvázanýma rukama, s nezatíženým, otevřeným srdcem. Cokoli bychom si na cestu chtěli vzít s sebou, bylo by nám přítěží. A dále, lze jít jen vpřed. Jít s očima upřenýma na Krista, a nenechat se ničím a nikým svést z cesty.
Toto Kristovo následování není jen pro „vyvolené“, jak by se mohlo zdát. Je pro všechny, majetné i nemajetné; svobodné i manžele, handicapované, dokonce i vězně. Ono neohlížení se, ona svoboda spočívá v tom, že jsme vnitřně svobodní, nezávislí na tom, co jsme a co máme.
Pokud se vám nesmlouvavé podmínky Kristova následování zdají náročné a nevýhodné, pak vězte, že následovat Krista není věc výběru podle vlastní libovůle. Jít za Kristem znamená dojít, či spíše dobelhat se, až na konečnou, i když jí může být - a často i bývá, naše osobní Golgota. Jít za Kristem znamená dát se cele do služby Bohu a druhým a neohlížet se, nesrovnávat se s druhými, ani nedbat jejich mínění.
Nemyslete si však, že jít za Kristem znamená vzdát se jakékoli odměny. Právě naopak. Odměnou je naplněný život zde na zemi a jednou život věčný. A to je taková odměna, že se jí nic na tomto světě nevyrovná.
Jiří Vojtěch Černý
