Odnášíme si nezapomenutelné dojmy
V neděli odpoledne jsme vyrazili k moři - z Bosny přes hranice do Chorvatska - do přímořského letoviska jménem Gradac. Bylo to jen něco přes hodinu jízdy naším pohodlným autokarem. Projížděli jsme malebnou krajinou: skalnaté hory se tyčí vysoko nad pobřežím a tvoří atraktivní kulisu. Městečko Gradac má hodně hotelů, ale mnoho turistů se ubytovává i v privátních městských vilkách. Většina našich účastníků byla ubytována po dvojicích v apartmánech o dvou ložnicích se společnou kuchyňkou a příslušenstvím. Od blízkého kostela sv. Michaela vedla srázná ulička k pobřeží. Jídelnu jsme měli v pensionu „Poseidon“ asi kilometr vzdáleném po pobřežní komunikaci. Měli jsme tam snídani a teplou večeři - pokaždé bylo jídlo velmi chutné.
Moře bylo ideálně teplé a teplota vzduchu byla jen asi o pět stupňů vyšší než vody. Nebyla tam přímo písečná pláž – k moři bylo nutno přejít pás oblázků a větších kamenů, takže bylo vhodné obout „boty do vody“, anebo aspoň kroksy. Kdo si je nepřivezl s sebou, mohl si je koupit ve stánku se suvenýry na pobřeží.
Hned druhý den po příjezdu byla na programu plavba lodí na blízký poloostrov Pelješac a odtud jsme pak odpoledne pokračovali v plavbě na blízký ostrov Hvar. Jeden z účastníků zájezdu se nám svěřil, že už tuto plavbu malou motorovou lodí kdysi podstoupil a že prý měl velké potíže s „mořskou nemocí“. Tím nasadil „brouka do hlavy“ některým cestujícím - zvlášť když jsme viděli, jaká maličká kocábka nás měla celý den vozit po moři. Měli jsme však tentokrát štěstí, že moře bylo téměř klidné a náš malý koráb (asi tak jen pro šedesát cestujících) se moc nehoupal. S naší výpravou na něm cestovala i skupina Slováků -„východňárů“ (snad odněkud z Prešovska), kteří byli velice společensky založení, zpívali, popíjeli štědře nabízené vínko a rakiji a snažili se navazovat družbu. Za půldruhé hodiny jsme vystupovali v přístavu malebného městečka Trpanj se sochou Madony na přístavní zdi. Hned po vylodění byl dán rozchod a dohodnuto, že se v poledne opět sejdeme na lodi, kde nás bude čekat oběd - treska, chléb, zelný salát a samozřejmě - opět červené víno v nelimitovaném množství. Na skalce nad pobřežím je kostel, u něhož jsme se pomodlili a pak se lidé rozešli po městečku a hlavně po pobřeží, kde si našli pěkná místa pro koupání. Oběd na lodi měl své kouzlo. Stevard nás vyzval, abychom pak všecky zbytky jídla - včetně rybích kostí - jednoduše a bez skrupulí hodili přes palubu, že uvidíme, jak se rázem dostaví velká hejna ryb a budou hodovat, což se také stalo. Za další hodinu plavby jsme dorazili na ostrov Hvar do přístavu Sučuraj, kde nás vítala socha sv. Mikuláše a maják na samé špičce ostrova. Hned u přístavu stojí pěkný kostel sv. Jiří. Koupání v těsné blízkosti hvarského přístavu nebylo právě moc ideální - po pobřeží běží silnice a pod ní je kamenitý břeh. Nebylo tolik času, abychom mohli hledat vzdálenější vhodnější místo pro plavání. Mnoho lidí si raději prošlo městečko a navštívilo nejbližší „slastičiarnu“ (cukrárnu), kde si pochutnávali na výborné zmrzlině za poměrně vysokou cenu sedmi chorvátských „kun“ – tedy téměř za celé Euro (v přepočtu se totiž jedno Euro vyměňuje za 7,38 kun (neboli za sedm „kun“ a 38 jednotek menší haléřové měny - nejspíš asi „lasiček“, které jsou přece menší než kuna). Směnárny prodávají jednu chorvátskou kunu v kurzu cca 3,75 Kč.
Náš poutní zájezd měl s sebou kněze (P. Jana Kunerta), takže i u moře jsme měli denně mši svatou; ta první byla na terase před kostelem v Gradaci, další den už v kostele, protože se mezitím dostavil tamnější pan farář a kostel nám odemkl. Na první pohled by v něm asi nikdo kněze nehledal: vyhlížel spíš jako nějaký svalnatý opálený námořník středního věku, ale k svému českému kolegovi byl velice přátelský.
Třetí den, kdy jsme po poledni odjížděli domů, jsme ještě zajeli na poutní místo Veprič zvané „chorvatské Lurdy“ - nedaleko od známého přímořského letoviska Makarská; poutní areál má podobu velkého přírodního amfiteátru, v jehož boku je několik mělkých jeskyní upravených na kaple. V jedné z nich jsme měli poslední společnou mši sv. před dlouhou celonoční jízdou do Hradce Králové.
Nejprve jsme projížděli dlouhým a vysokým pásmem pobřežních hor; silnice stoupala po horských estakádách, projížděli jsme mnoha dlouhými (i mnohakilometrovými) tunely; když se naskytl výhled, viděli jsme jezera, propasti a zase jen hory. Políček i luk bylo vidět jen pár a vegetace velmi chudá. Dostali jsme se pak na novou dálnici; šoféři několikrát platili mýto. Přejeli jsme - už za tmy - hranice Slovinska - a před třetí hodinou ranní jsme zastavili na první pumpě v Rakousku. Ve velmi časných ranních hodinách jsme zahlédli osvětlený zámek v Mikulově – a pak v Brně na Zvonařce nás opustila první část spolucestujících; další vystoupili ve Svitavách a v Litomyšli - a asi tak třetina jich s námi docestovala až na „konečnou“ - do Hradce Králové. Odtamtud nás pak odvezl linkový autobus do Prahy na Florenc.
Jak jsem se již zmínil, nejprve jsem se na ten zájezd moc necítil, ale musím přiznat, že se nám oběma - a věřím, že všem účastníkům - moc líbil.
Během zpáteční cesty byla možnost veřejně (do palubního mikrofonu) vyjádřit spokojenost s poutí, připomenout vlastní duchovní prožitky a případná předsevzetí uzavřená v Medjugorje, ale také vyslovit uznání a vděk Veronice Čepelkové - organizátorce zájezdu a rovněž i duchovnímu vedení - otci Janovi i sestřičce Immaculatě, dík za společné modlitby, za pohodu, za šťastný průběh cesty i ocenění náročného výkonu obou řidičů.
Není samo sebou, že cesta dopadla tak dobře, že se nic zlého nepřihodilo, že snad všichni účastníci byli spokojeni a že si odnášíme nezapomenutelné dojmy.
Karel Voplakal
Z Medjugorje se nám nechtělo odjíždět - zážitky z poutně-relaxačního zájezdu do Mejdugorje a na Jadran - I. část
