Odpouštějme, aby i nám mohlo být odpuštěno
Iz 55,10-11
Mt 6,7-15
Úterý 1. postního týdne
Dnešní evangelium jste mohli citovat spolu se mnou, není divu, vždyť v něm zazněla modlitba všech modliteb. Možná nebude bez zajímavosti připomenout si, v jaké souvislosti zazněla – poté, co Ježíšovi učedníci prosili svého Mistra, aby je naučil modlit. Znamenalo to snad, že se apoštolové neuměli modlit? Že se nemodlili? Naprosto ne! Židé se modlili a modlí horlivěji než my, ale Ježíšova modlitba byla tak jiná, než znali z chrámu a synagog; tak jiná, než ta jejich vlastní. Namísto opakování slov žalmů vidí Ježíše zcela ponořeného do rozhovoru s Otcem, vidí i nezpochybnitelné plody jeho modliteb, leckdy i celonočních. A tak jim Ježíš nabídne nejen tuto modlitbu, ale především obraz chápajícího, milosrdného Otce s lidskou tváří, namísto vžité představy Boha jako nedotknutelného, nedostupného a neomezeného Pána. Nabídne jim modlitbu, kterou se už 2 000 let modlí celý křesťanský svět. Protože však toho o modlitbě Páně bylo už řečeno a napsáno tolik, a její rozbor přesahuje rámec homilie, obrátím Vaši pozornost k prvému čtení z knihy proroka Izaiáše.
„Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rašit a rodit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst. Nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná …“ Není třeba studia agronomie, abychom věděli, že aby mohl rozsévač síti semena a žnec sklízet zrno, je třeba vláhy shůry. A nejen to, je třeba, aby byla půda zkypřená, to aby mohla životodárná voda do ní vsakovat. Vláha je nezbytná pro úrodu, úroda je nezbytná pro život člověka. Tomu přece rozumíme a tuto paralelu používá svatopisec, aby vyjádřil, jakou sílu a moc má Boží slovo, jak je potřebné, nezbytné, pro život člověka.
Voda se nevrací zpět, ale napájí zemi, stéká v potocích, plní studny a přináší užitek. Stejně i láska a milosrdenství, hojně vylévané shůry na člověka se nevrací zpět, ale oživuje, uzdravuje duši člověka a jeho vztahy. Je však zapotřebí, aby ty naše dušičky byly rovněž, jako ona půda, zkypřeny, okopány; aby byly schopny přijmout, pojmout onu Boží vláhu lásky. A to se nestane samo od sebe. Stejně, jako je zapotřebí, aby oráč rozryl brázdy v poli, a to je značně namáhavá práce, která se neobejde bez potu a mozolů, stejně tak je třeba, abychom i my vynaložili úsilí a rozbrázdili naše ztvrdlé duše a nepřístupná srdce. To dá práci, to mnohdy bolí. O tom ví své prorok Izaiáš, autor těchto slov, vždyť on to byl, který opakovaně vyzýval k proměně ztvrdlých, kamenných srdcí v srdce z masa. Jako kámen nevsákne vodu, stejně ani zkamenělé srdce nepojme, nepřijme a neotevře se lásce, smíření a odpuštění. A přitom, aby mohla vzejít z našich vztahů potřebná úroda, aby se zdařilo dílo Boží, je třeba naplnit závěrečná slova modlitby Otčenáše: „a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Ježíš ještě dodává slova, která nás nemohou nechat na pochybách, jak je tato prosba Otčenáše myšlena: „Jestliže totiž odpustíte lisem jejich poklesky, odpustí také vám váš nebeský Otec; ale když neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše poklesky.“
Odpustit je mnohdy velmi těžké, ale je to stejně nezbytné, jako proměnit vyprahlou půdu duší a zkamenělá srdce pro to, aby mohly dosytnosti nasát vláhu Boží lásky, Božího slova a samého Ježíše, který o sobě prohlásil, že je „pramenem vody živé“.
A tak vás prosím, vezměte si k srdci nejen slova prvého čtení o síle Božího slova, ale zejména slova Otčenáše o nezbytnosti odpuštěním, aby i nám mohlo být odpuštěno. Kéž nejsme pro druhé nepřípustnou skálou, která odráží slunce Kristovy lásky a nechává marnotratně po sobě stékat vodu života, ale buďme jak kyprá, úrodná zem, která čeká na Boží vláhu, aby jí mohla pojmout, nasát, a tak nechat v sobě vyklíčit, ze zemřelých semen vlastní sebestřednosti, nesmířlivosti a zahořklosti, novou a hojnou úrodu. Úrodu, jejímiž plody je odpuštění, láska a milosrdenství.
Jiří Vojtěch Černý
