On a ona

Narazil jsem ráno na zajímavý úkaz uprostřed krajiny plné paneláků, hluku a hektického ranního provozu. Stáli tam on a ona. Na okraji silnice, poblíž rušné křižovatky, kde nebyl přechod. Jelo auto za autem a vkročit do vozovky bylo o život. Přejít se dá, až nic nepojede (což evidentně do oběda nejspíš nehrozí) anebo až některý řidič, co nikam nespěchá (což evidentně taky nehrozí), přibrzdí a nechá je přejít. Napřed se mi zdálo, že jsou to milenci a drží se za ruku. Pak jsem si všiml, že ne. Ona ho pevně držela za rukáv. Asi jako máma dítě, aby nevběhlo pod tatrovku. Posunul jsem se autem už dost blízko, abych jim viděl do tváře. On měl takový ten pohled upřený do dáli, kdy muž nic nevidí a neslyší, protože přemýšlí o něčem velkém a zásadním pro budoucnost lidstva. Asi jako Edison, když si lámal hlavu, jaké vlákno dát do žárovky. Ona měla spíš pohled skalního orla. Neustále se dívala do stran, hlídala a vyhodnocovala možná rizika. Přibrzdil jsem a kývl rukou. Lehce ho zatahala za rukáv. Podíval se na ni. Ona se usmála, on pochopil a přešli spolu přes silnici na druhou stranu. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby jemu bylo k osmdesáti a jí o něco málo míň. Tak už to příroda v tom věku zařídila. „Muže je potřeba chránit“, říkávala naše kmotra, „protože je schopen se sám vyhubit“. Dal jsem jí za pravdu, když jsem ty dva viděl u silnice. Zvláštní na tom bylo to, že jemu mohlo být sotva osm a jí ještě o něco míň. Díval jsem se za nimi s pohledem podobným, jako měl ten kluk. Říkal jsem si, že i deštivé ráno může být hezké, když se najednou za mnou ozvalo zuřivé troubení. Řidička v dodávce s pohledem podrážděné piraně mi dávala jasně najevo, že jsem překážka silničního provozu. Pochopil jsem, že za rukáv by mě nejspíš lehce nezatahala, zařadil rychlost a přidal plyn. A ve zpětném zrcátku jsem je ještě jednou uviděl. On hleděl někam do korun stromů a ona ho trpělivě držela za rukáv.

Luboš Nágl