On nás nezavede na scestí, On nás jednou také vyvede na horu...
Mt 17,1-9
Mk 9,2-10
Lk 9,28-36
Proměnění Páně
Na dnešní neděli připadá svátek Proměnění Páně, a tak, namísto v souvislém pokračování v textech Mt evangelia, se spolu s Ježíšem a jeho třemi nejbližšími učedníky Petrem, Jakubem a Janem, přenesme na, jak v textu řečeno, „vysokou horu“. Jde o mnohovrstevný evangelní příběh, zaznamenaný ve všech synoptických evangeliích, příběh, na nějž lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu, ať symbolického, biblického, dogmatického, nebo dokonce i rituálního. Jde o událost, kde se prolíná Starý zákon s Novým; kde se naplňují proroctví a dovršuje Zákon.
Kde začít? Šest dní předtím (dle předchozího textu evangelia), v Caesarei Filipově, vyznal Petr svou víru v Kristovo mesiánství: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ Dle biblistů to bylo na počátku židovských Svátků stánků (Sukot), které trvaly týden, takže událost proměnění Páně, už z tohoto pohledu, dostává hlubší smysl. Kristovým proměněním svátky stánku vrcholí a podle židovské tradice, právě ony završují osvobození člověka. Událost Proměnění Páně je Boží režií načasována právě až po poznání, po odhalení toho, že Ježíš je Boží Syn a Mesiáš. A zasazení do židovských svátků stánků má svůj hluboký smysl – náhle i jinak vnímáme Petrovu poznámku o postavení tří stanů. Nejde jen o jakousi Petrovu touhu uchovat tento prožitek, zastavit čas. Podle Písma budou spravedliví přebývat ve věčných příbytcích, ve stanech Božích. Nicméně: pojďme po pořádku.
Čtyři poutníci vystupují v žáru slunce na vysokou horu. V textu není jmenována, my jí tradičně míníme Horu Tábor. (Ale ono se nejspíš jednalo o horu „Malý Hermón“.) V každém případě šlo o náročný fyzický výkon, který musel mít svůj závažný důvod. Důvodem je, jak píše Mt a Mk: „aby byli sami“ a hlavně, jak dodává Lk: „aby se pomodlili“. (Už od nepaměti se lidé všech kultur uchylují na hory, aby se právě tam, blíže nebesům a vzdáleni všemu přízemnímu v údolí, setkali s Bohem. I zde nacházíme paralelu ke SZ, konkrétně k hoře Sinaj, kde se rovněž další aktéři Proměnění – Mojžíš a Eliáš – osobně setkali s Bohem.) Tři nejbližší Kristovi učedníci, jistě zmožení a unavení náročným výstupem, jsou však za svou námahu bohatě odměněni. V Kristově modlitbě se odehraje další skutečnost, která přesahuje lidské chápání a možnosti. U Lk stojí: „Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel.“ A Mk dodává: „žádný bělič na světě by ho nedokázal tak vybílit“. Byla to modlitba, rozhovor, splynutí Ježíše s Bohem, Syna s Otcem, která otevřela prostor pro setkání člověka s Bohem, o prolnutí Starého zákona s Novým; pro záblesk samého božského světla, prozařující celý Kristův zjev. (Nejenom tvář, ale i oděv mu zbělel.) Ježíš není ozářen zvenčí, ale sám se stává zdrojem světla. Překonává tím Mojžíše, jemuž tvář zářila po setkání s Bohem na Sinaji. Člověk při setkání s Bohem – a na to nemusíme vystupovat na žádnou horu, spíše sestoupit do svého nitra v modlitbě – odráží v sobě cosi božského.
V této fázi vstupují na scénu další významní aktéři, vrcholní představitelé Starého zákona – Mojžíš - ten, kterému Hospodin předal Zákon na hoře Sinaj, a Eliáš - nejvýznamnější z proroků. Ztrácí se čas a prostor, učedníci (u Mk) upadají do vytržení a strachu, a „Ježíš rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem“. Je to Lk, který nám dokonce zapsal důležité sdělení: „A hle, rozmlouvali s ním dva muži, byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě.“ Díky evangelistovi Lukášovi víme to, co bylo pro setkání těchto dvou, spíše tří, světů podstatné. Téma Kristovy smrti. Téma záchrany člověka za cenu nejvyšší oběti. (Benedikt XVI. hovoří příhodně o „exodu kříže“)
Je to Petr, který se nejspíš první probere z úžasu, Boží bázně a ohromení a pronese: „Mistře, je dobře, že jsme tady!“ Je to dobře, takový byl ostatně Boží plán. V Božím plánu však není další Petrův výrok: „Postavíme tu tři stany, jeden Tobě, jeden Mojžíšovi, jeden Eliášovi.“ V Božím úmyslu není nechat se zakonzervovat do stanu, nechat se spoutat čímkoli pozemským. Bez ohledu na Petrovu snahu, děj pokračuje dál. A opět v intencích starozákonních obrazů. Učedníky zastíní oblak – ale co znamená oblak ve SZ? Boží přítomnost, oblak se objevoval, kdykoli byl Bůh přítomen uprostřed svého lidu ve stanu setkávání na poušti; oblak – šechina – je znamením přítomného Boha. A zprostřed oblaku se ozve hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení, toho poslouchejte!“ Oblak dosvědčuje Boží přítomnost a jeho hlas sděluje to, co už jednou učedníci slyšeli, co prožili na břehu Jordánu, při Ježíšově křtu. (Tam však Hospodinovo sdělení vyjadřuje vztah, jaký má k Synu: „v něm jsem nalezl zalíbení“.) Na hoře Proměnění však zazní: „toho poslouchejte!“ Opět můžeme vnímat paralelu s horou Sinaj, kde Bůh dává Zákon svému vyvolenému lidu - dává jej proto, aby mu naslouchali, aby ho plnili a byli ho poslušni. Rovněž zástupci apoštolů – a skrze Boží slovo my všichni, jsme Bohem zavázáni „poslouchat Syna Božího!“ Jak? Plněním nejen Božího zákona - Desatera, ale také tím, čím jej obohatil, rozšířil a naplnil Ježíš: zákona lásky, tímto prvním a největším přikázáním.
Zážitkem Proměnění Páně na hoře (a je jedno, na které) museli být nutně Kristovi učedníci zasaženi. Když neobvyklé Boží představení skončilo a učedníci s Ježíšem sestupovali z hory, byli plni otázek. Ježíš jim však nic nevysvětluje. Právě naopak, On jim přikáže: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých!“
Co všechno se muselo odehrávat v myslích a srdcích apoštolů. Takový prožitek - a Ježíš je zavazuje mlčením. A co ta slova o „vzkříšení z mrtvých“? Ježíš nedává předčasné odpovědi, teď je třeba dozrát k naplnění v čase, který zná jen Bůh. V onom Božím „kairos“. Čas učedníků však přišel a oni byli posláni být svědky všeho toho, co viděli a zažili. Tedy i Proměnění. Také náš čas – k vydání svědectví; k promodlení se k důvěře v bezmoci; k stanutí tváří tvář zářícímu Ježíši, kterého už žádný oblak (natož mrak) nezastíní – jednou přijde. Je třeba být trpěliví. Naslouchat v modlitbě Božímu hlasu a v srdci Ježíši, který v nás má také zalíbení a který touží, abychom jej následovali a poslouchali. On nás nezavede na scestí, On nás jednou také vyvede na horu - do nebeského Jeruzaléma.
Jiří Vojtěch Černý
