On nás provede úskalími našeho života

Gn 2,7-3,7

Mt 4,1-11

1. postní neděle

Postní dobu máme spojenou s pokáním, s lítostí, kajícností, s prosbou za odpuštění hříchů. Tak je tomu ze strany nás lidí, hříšníků. Ale ze strany Boží očekáváme, a ono se nám ho dostává, smíření, odpuštění, milosrdenství. S tím ostatně koresponduje i prvé čtení. Slyšeli jsme závěr epizody hovořící o potopě – neslyšeli jsme (ale lze předpokládat, že víme) o tom, že potopa, jež zaplavila celý svět, byla důsledkem lidského hříchu. A že jen Noe a jeho tři synové - a jejich ženy, byli uznáni za spravedlivé a byli z Božího úradku zachráněni. Biblický úryvek nám nabídl okamžik, kdy Bůh znovu uzavírá smlouvu s lidstvem, zastoupeným zmíněným Noem a jeho syny; také se všemi živými tvory, s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří.  Jako znamení této smlouvy rozprostírá po nebi duhu. Duhu, která se objevuje po dešti, která je viditelným znamením Boží lásky k lidem. (Podobně, jako jsou svátosti viditelným znamením Boží milosti.) Duhu, která bude viditelným znamením Božího slibu, že zemi už nikdy nepostihne potopa, která by zničila veškerý život. To znamení dává Bůh lidem, aby se upamatovali, aby si připomněli, že bez Boží pomoci, bez spolehnutí se na něho, nemohou jen svými lidskými silami v životě plném nástrah a pokušení obstát.

O pokušení hovoří, rok co rok, evangelium prvé neděle postní. Letos ovšem čteme z Markova evangelia, a to je, jak známo, velmi stručné.

Zatímco evangelisté Matouš a Lukáš nám barvitě popisují jednotlivá pokušení a dialog Ježíše s ďáblem, evangelista Marek Ježíšovo pobývání na poušti shrne do tří vět: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana. Žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.“ Zatímco ostatní evangelisté zaujmou naši pozornost jednotlivými pokušeními – a satan na Ježíše vybalí nejsilnější kalibr: pokušení bohatství, moci a slávy; Marek nám svoji stručností může posloužit k tomu, abychom se více zaměřili na místo Ježíšova přebývání.

Je jím poušť. Místo nehostinné, místo strádání, osamocení a ticha. Místo, kde je člověk sám s Bohem, zvnější ohrožován divokou zvěří. Ježíš je na poušti 40 dní. 40 je biblickým číslem proměny, je Bohem vyměřeným časem. (Jak nevzpomenout 40 let putování Izraelitů po poušti. Nebo na Mojžíše a 40 dní, které strávil v samotě s Bohem na hoře Sinaj, či na Eliáše, který v síle andělského chleba putoval 40 dní k Boží hoře Chorebu.)

40 dní má také naše doba postní – a ona nás zve, pochopitelně pomyslně, také na poušť. Nikoli do Judské pouště či někam na Saharu, ale do pouště svého nitra, kde může být (a zpravidla i bývá) také pěkná spoušť.

Ježíš obhajoval před pokušitelem svoje Boží synovství, i my budeme muset uhájit své postavení Božích dětí. Naším protivníkem bude rovněž pokušitel – a on je jím vlastně po celý náš život. A i nás bude ohrožovat divoká zvěř. Jak to myslím? Samozřejmě obrazně. Ale nejsou snad naše nespoutané emoce, nezkrocené sklony (hněv, neodpuštění, pomstychtivost, ješitnost, zlost, závist, lenost, pýcha, unáhlenost, netrpělivost …) naše závislosti a neukojené touhy, oněmi našimi šelmami?

Naše osobní, vnitřní poušť („Uprostřed města“ – jak říká Carlo Carretto) je místem, kam nás zve čtyřicetidenní postní doba. A může to být místo k přebývání neméně náročné. Nejenom v tom, že se nutně musíme utkat s výše zmíněnými šelmami, ale nás, na naší vnitřní poušti postní doby, čeká utkání s nepřítelem největším – sami se sebou. Ve vnitřním ztišení a v pohledu na sebe sama je třeba hledět pravdě do očí. A ta bývá nepříjemná. Ta nám, budeme-li upřímní, odhalí naši zranitelnost – i zraněnost; ta nám dá pohledět všem těm šelmám v nás do očí – a to není pohled příjemný. Avšak – nebojme se, nejsme a nemusíme v tom být sami. Tak jako Ježíše vyvedl na poušť Duch svatý – také my si jej můžeme vzít s sebou jako průvodce naší vnitřní pouští. Ježíši sloužili andělé – ale cožpak i my nemáme své anděly strážné?

Co je vrcholem postní doby? Vzkříšení. Co je vyvrcholení naší postní přípravy? Nalezení vnitřní harmonie, setkání se s Bohem. Ono „zrození nového člověka v nás“, jehož skutečnost zpečetí obnovený křestní slib o Velikonoční vigilii.

Cesta touto „pouští postní doby“ je náročná, o tom žádná. Ale pouze a jen v její náročnosti, v odříkání, ve vnitřní pravdivosti k sobě samým, se můžeme setkat s Ježíšem. Otevřít se, stejně jako On, Bohu; odevzdat se mu s důvěrou, že nás ochrání, že nás provede úskalími našeho života; že nám pomůže (budeme-li si chtít nechat pomoci – i to je „náš problém“) utkat se s vnějšími pokušeními i vnitřními šelmami v nás.

Že nám „stvoří nové, čisté srdce“ jak zpíváme v 50 žalmu (zvaném Miserere – Smiluj se).

Jiří Vojtěch Černý