Opravdová láska bolí
Lv 13,1-2;44-46
Mk 1,40-45
6. neděle v mezidobí
Ač na náhody nevěřím, je přesto nahodilostí, že dnes máme 11. února, což je „Světový den nemocných“ a současně se tuto neděli, 6. v mezidobí, rovněž setkáváme v textech s nemocnými, s fenoménem nemoci. Konkrétně – s malomocenstvím, což je infekční nemoc (to je pro hlubší pochopení biblických textů důležité), nemoc, ve své době prakticky nevyléčitelná.
Prvé čtení je z knihy Leviticus (která obsahuje především předpisy pro kněze) kde jsme slyšeli příkaz Zákona o tom, jak se mají kněží a nemocní chovat. Kněz „z moci svého úřadu“ označí nemocného za malomocného a ten se musí podrobit ustanovením Zákona, která mu přikazují stranit se ostatních; zjevně (roztržené šaty, rozpuštěné vlasy) na sebe upozorňovat, doslova varovat ostatní. („Nečistý, nečistý!“) Je až s podivem, že ačkoli nemohli starověcí Semité nic vědět o infekčních nemocech, přece mají přikázání Božího zákona, které je chrání před rozšířením infekce. (Což lze jistě připsat empirii, ale daleko spíše samému autoru Božích přikázání.)
A pak tady máme evangelium a v něm se Ježíš, z pohledu Božího zákona, zachová jako ignorant a nezodpovědný Izraelita. Nejenže se s malomocným setká, ale on se ho dokonce dotkne! Tím nejen poruší Zákon, ale nadto se kulticky znečistí a tak se sám vyloučí ze společenství ostatních. Ježíšovi, zdá se, to však nevadí. Uzdravení, úkon lásky, je pro něho víc, než jen slepé dodržování zákona. Neschová se za alibisticky za Zákon, ale navrátí zdraví a lidskou důstojnost nemocnému. Ten dialog z evangelia stojí za připomenutí: Nemocný na kolenou (postoj podřízenosti, vydanosti) prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Zjevně vůbec nepochybuje o tom, zda Ježíš může, on žadoní, aby chtěl. „Chceš-li, můžeš.“ A Ježíš chce – je zde řečeno, že s ním měl soucit.
(Když my řekneme, že máme s někým soucit, často je to pouze v rovině: „ty chudinko“. Takto soucítíme s těmi, které pokládáme za neškodné ubožáčky.) Ježíšův soucit je opravdový, on sou-cítí, vžívá se do bolestí a potřeb těch, kdo se na něho obrací. Vidí jeho znetvořenou tvář, vnímá jeho utrpení, jeho opuštěnost. Vztáhl ruku, dotkl se ho – učiní cosi nemyslitelného. Zboří hráz Zákona, poruší všechna pravidla, stane se vědomě, ze soucitu k člověku, sám kulticky nečistým. (Tzn., nemůže se zúčastnit obřadů v chrámu ani v synagóze, dobrovolně se vylučuje ze společenství svého lidu.) „Chci – buď čistý!“ Chci – vyjádření vůle; buď čistý – projev vůle: „a hned od něho malomocenství odešlo, a byl očištěn“. Uzdravením, očištěním malomocného Ježíš vykoná zázrak par excellence. Uzdravením, očištěním malomocného Ježíš prokáže lásku k bližnímu až do krajnosti, či spíše, krajnost ještě překračující. Protože měl soucit!
Příběh má však pokračování. „Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: „Ne, abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ Ne, abys o tom někomu něco říkal! Co se stane, když řekne? Poškodí Ježíše. Toho, který mu pomohl, vystaví zášti a odsouzení za porušení Zákona. (Ono: za dobrotu na žebrotu.) Jistě, dovedeme pochopit radost z uzdravení (čeho srdce plné, tím ústa přetékají), ale Ježíš mu přísně nařídil – a on neuposlechl. Měl jít za knězem, jak nařizuje zákon – kněz prohlašoval za malomocného, a jen kněz mohl prohlásit za uzdraveného. Měl přinést oběť (díků) za očištění – a tím měl svědčit. On však svědčil v rozporu s Ježíšovým příkazem. Všude rozhlásil, jak to s jeho uzdravením bylo a tím samým nejen poškodil Ježíše, ale i všechny další, kterým mohl pomoci. Ten, jehož Ježíš osvobodil z izolace, svým jednáním Ježíše do izolace zahnal. „Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech.“
Rizikem lásky je, že může být zraňována, zrazována. Kolikrát se s tím Ježíš setkal. Se zklamáním, se zradou od nejbližších, se setká každý, kdo opravdu miluje. Opravdová láska bolí. A Ježíš, ten miloval. Soucítil. I když věděl, že ho láska k bližním přivede na kříž.
Jiří Vojtěch Černý
