Opravdové jednoty je ve světě právě tolik, kolik je v něm opravdové lásky

Sk 7,55-59

Zj 22,12-20

Jan 17,20-26

7. neděle velikonoční

Ačkoli jsou biblická čtení dnešní neděle jakoby navzájem nesourodá a nesouvisející, přesto v nich najdeme mnoho poučného – jak jinak – a společného. Třeba takový malý detail, spočívající v tom, že všichni protagonisté obracejí svůj pohled vzhůru, k nebi, k Bohu a Jeho Synu a z tohoto pohledu čerpají nesmírnou sílu.

Tak ve Skutcích apoštolů, při nespravedlivém a zinscenovaném soudu, cituji: „Štěpán, plný Ducha sv. pohlédl k nebi...“ a nepřímo si tak podepsal rozsudek smrti, ovšem, stejně jako nespravedlivě odsouzený Ježíš – jak jsou si ti dva podobni! – umíraje, ještě odpouští svým katanům.

Rovněž v tajence apokalyptického vyjadřování ve Zjevení sv. Jana, se nepřímo hovoří o nebeských výšinách, odtud zní (Ježíšův) hlas, který slibuje těm, kdož vytrvají ve věrnosti, že vejdou branami do města (nebeského Jeruzaléma), a budou mít právo na „strom života“ (ten byl uprostřed ráje a tam se také, dá-li Pán, navrátíme) a budou pít z nevysychajícího pramene vody živé, kterou je Ježíš, tento začátek i konec, alfa i omega, první i poslední.

Pro učedníky na Olivové hoře, onoho čtyřicátého dne po Zmrtvýchvstání, byl Ježíš Posledním - ten, kterého viděli, s nímž se důvěrně stýkali před Ukřižováním a který se jim po Vzkříšení zjevoval – a stejně tak pro ně bezesporu byl i Prvním, koho spatřili při svém příchodu do Božího království.

(- jen pod čarou: kéž by i nám Pán dopřál, abychom jej „viděli“ jako posledního před svým odchodem na věčnost – třeba v těch, kteří nám poskytnou láskyplnou péči a doprovod – a aby byl Prvním, kterého spatříme, až projdeme branou, tunelem? smrti do Jeho království.)

Rovněž v evangeliu zazní odkaz na pohled vzhůru: „Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se...“ To se odehrálo ve Večeřadle, jen několik málo hodin před jeho smrtí. Ježíš moc dobře ví, co ho čeká. Už skončila večeře, které se bude po všechny věky říkat „Večeře Poslední“; už pronesl svou modlitbu nad chlebem a vínem a proměnil je ve své Tělo a svou Krev. Už Jidáš odešel k Veleradě a jejím pacholkům, aby jej prodal za třicet stříbrňáků... V posledních chvílích své svobody, pár hodin před svou smrtí, se Ježíš modlí a prosí za své učedníky a za ty, kteří v Něho pro jejich slovo uvěří. Prosí svého Nebeského Otce o ten nesmírný dar, kterým je víra a JEDNOTA. Třikrát! ve své modlitbě Kristus zdůvodňuje, proč je JEDNOTA tak důležitá:

- „Aby všichni jedno byli, jako ty Otče, jsi ve mně a já v Tobě.“ To je jednota mezi Otcem a Synem. Jednota v BOHU. - „ať jsou oni v nás jednotní...“ to je jednota v BOŽÍ LÁSCE, - „ať jsou i oni v dokonalé jednotě“ - to je jednota mezi křesťany všech věků NAVZÁJEM.

Kristus prosí, aby v nás proudila Boží láska. To však nebude možné, pokud nebudeme my sami jednotní; pokud budeme rozdělení - a je zcela jedno, zda nás budou rozdělovat různé konfese, majetek nebo barva pleti. Vše co lidi rozděluje, je současně odděluje od Boží lásky. A má to svoji neúprosnou logiku, neboť ďábel – diabolos, je tím, kdo rozděluje - to je jeho zásadní charakteristika, plynoucí už z jeho názvu, z řeckého „diaballein“= rozdělení - zatímco Bůh je tím, kdo sjednocuje, spojuje, smiřuje.

Ježíš tuto Boží vlastnost, tuto Jeho vůli k jednotě, vyjadřuje v prosbě při svém loučení: - „ať jsou v dokonalé jednotě, aby svět uvěřil, že Tys mne poslal…“ To je prosba Syna směrem k Otci i přání misionářské, směrem k Božímu lidu. Boží láska má být čitelná tím, že křesťané, její nositelé, jsou přáteli Kristovými a navzájem bratry. Vždyť pouze jednota mezi věřícími může být oslovujícím důkazem pro víru v Ježíše pro okolní svět. Pouze vzájemná láska, nikoli prázdné proklamace. Opravdu jednota křesťanů je tím, co svět oslovuje.

Ježíši nesmírně záleží na této jednotě. Vždyť, uvažme, že On svoji prosbu o JEDNOTU pronáší tváří v tvář smrti a to je chvíle natolik vážná, že se v ní už šetří slovy. „Aby jedno byli, jako my jsme jedno…“ To, oč Kristu jde, to není pouze vzájemná (případně vnucená, jak je obvyklé v politice), jednota, ale opravdová láska. A v lásce jde o něco mnohem většího, než o formální jednotu. Jde o tutéž hodnotu, která Ježíše spojuje s Otcem: a to je jednota dokonalé lásky. Ježíšova láska je jednota a jednota je láska - nejhlubší, nejryzejší láska, jakou se milují Otec a Syn. A o takovou jednotu Kristus prosí, - na takovou jednotu svým učedníkům ukazuje - a k takové jednotě je vyzývá!

A teď se zadívejme sami na sebe! Je v nás a kolem nás, jednota? Jsou naše rodiny jednotné? Vládne jednota v našich městech a obcích? V naší církvi? Je náš demokratický stát jednotou v mnohosti? A, existuje vůbec jednota ve světě? Domnívám se, že opravdové jednoty je ve světě právě tolik, kolik je v něm opravdové lásky. A naopak, jednota ve světě - v tom nejširším měřítku, stejně jako v tom nejužším kolem nás - chybí, právě tak, nebo chcete-li, úměrně tak, jako v něm chybí láska.

Na nemoc, s diagnózou: „chronický nedostatek lásky“ lidstvo pozvolna umírá. Ježíš, šéflékař celého světa, dělá, co může, ale bez vůle pacienta, bez jeho touhy po uzdravení, nemůže konat zázraky. Vždyť, i když chodil ještě jako člověk po světě, vyžadoval pro svá zázračná uzdravení lidskou součinnost, ono člověčí: „chci být uzdraven, věřím, že mne můžeš uzdravit“. Z toho plyne další otázka do našich řad, která, bez ohledu na uplynulá staletí, je stále stejná: „Chceme být skutečně uzdraveni? Věříme, že můžeme, budeme-li chtít, být jednotní? Kéž už bychom si konečně přestali nabubřele myslet, že si na spásu a uzdravení stačíme sami! Bez Krista a bez přispění naší vůle to prostě nepůjde.

1995 přeprac. 1998, 2016

Jiří Vojtěch Černý