Osvobodit se od svých strachů a závislostí

Iz 6,1-2a.3-8
Lk 5,1-11
5. neděle v mezidobí
Každou mši sv. recitujeme, o nedělích možná i zpíváme: „Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů. Nebe i země jsou plny tvé slávy, Hosana na výsostech …“ A dnes jsme mohli v prvém čtení z proroka Izaiáše slyšet, odkud se tento chvalozpěv do mešní liturgie dostal. Ze zpěvu serafů u Božího trůnu. Jejich zpěv dosahá až na zem, do Hospodinova chrámu v Jeruzalémě. A toto setkání nebeského s pozemským je tak silné, že i čepy prahů chrámu se chvějí a vše zakrývá hustý dým. Jde o prorokovo vidění, které jej nenechá chladným, nezúčastněným. Jeho reakcí na toto nebeské vidění je zvolání: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!“
Běda mně, protože jak říká Písmo: Hospodina nikdy nikdo nespatřil – a kdo by ho spatřil, musel by zemřít. Spatřit Boha je pro člověka zničující, člověk není hoden ustát pohled na Boha – lépe na Boží obraz, odlesk jeho slávy. Izaiáš je však Božím vyvoleným, Bůh mu propůjčí svá slova a bude promlouvat jeho ústy. A tak se nám zde nabízí jakýsi obraz Božího povolání, vyvolení, uvedení do prorockého stavu. Na počátku je setkání s Bohem, zde zprostředkované serafy (možno říci nebeskými bytostmi, anděly). Reakcí člověka je uvědomění si své lidské malosti, nedokonalosti, nehodnosti: „jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím“
A na to následuje zásah shůry: „Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. Tím se dotkl mých úst a řekl: „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích.“ Oltář je obětištěm Hospodina, místem, kde se přináší oběť zápalná, místem planoucím Božím žárem. Tím ohněm, který pálí vše nečisté, místem, kde se odděluje zlato od strusky, obrazně vše ryzí od vnějších nečistot. Seraf (i on musí použít kleště, aby se nespálil) bere rozpálený kámen z oltáře a jím očistí prorokova ústa. „Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá nepravost, bude smyt tvůj hřích.“ Krásný to obraz očištění, odpuštění a uschopnění člověka pro Boží poslání. A člověk – Izaiáš, na Boží volání: „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ odpoví rozhodným: „Zde jsem, mne pošli!“ To je vskutku strhující scéna Božího povolání a lidské odpovědi. Na počátku je setkání s Bohem, s Božím prostředníkem, člověk je v nitru zasažen a uvědomuje si propast mezi boží velikosti a lidskou malostí a hříšností. Když dojde ze strany člověka k uznání a vyznání své hříšnosti, pak je tato Božím zásahem očištěna a následuje výzva k následování. A člověk spontánně odpovídá svým: „Zde jsem, Pane, mne pošli.“
O nějakých 800 let později se opakuje podobná scéna. Ježíš, využívaje zkušenosti, že po vodě se zvuk dobře přenáší, usedne do vypůjčené loďky a začne zástupy na břehu vyučovat. Šimon, majitel loďky spolu s ostatními čistí sítě. Tu noc nic neulovili; jsou unavení, hladoví a dnes nepřinesou rodinám žádné živobytí. Nemají co prodávat. Nic nechytili. Jako holý nesmysl se musí zkušenému rybáři Petrovi zdát Ježíšův pokyn: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Vždyť ten zvláštní kazatel ničemu nerozumí: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili.“ V Petrových očích se Ježíš jeví jako nezkušený laik, co on ví o rybaření. Rybáři přece loví v noci a loví v mělkých vodách. Zajet na otevřené moře a ještě ve dne … nesmysl! (Jen pod čarou, ona hlubina je vnímána z duchovního hlediska jako cosi většího, hlubšího, efektivnějšího. Vést hluboký duchovní život je cosi víc, než jen povrchní četba Písma a bezmyšlenkovitá modlitba. V latinském překladu NZ je řečeno: „Duc in altum“, což spíše znamená „zajeď na širé moře“: odraz se od břehu - to může s sebou nést ztrátu bezpečí mělčiny, ale také širší obzor – místo, kde je sice možné utonout, ale které dává širší perspektivu.)
Nicméně, i přes zjevně nesmyslnou výzvu je Petrova rybářská zkušenost přemožena Ježíšovou autoritou, silou, která z něho vychází. Petr, aniž si uvědomuje, že je sám lapen do sítí Kristova zájmu a lásky, kapituluje a: „Ale na tvé slovo spustím sítě.“
Ale – i když tomu nevěřím, přece Tě poslechnu. Znovu sedne do lodě, rozhodí již vyprané a složené sítě - a poslušnost se mu více, než vyplatí. „Když to udělali, zahrnuli velké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly.“ Stalo se cosi mimořádného – mimo jakýkoli řád, zkušenost, ano, i možnost. Obě lodě jsou plné až po okraj. A co na to Petr? Tváří v tvář této nepředvídatelné situaci si uvědomí, zažije svoji nepatrnost, slabost, ubohost. Padá Ježíši k nohám se slovy: „Pane, odejdi ode mě; jsem člověk hříšný!“ Člověk nesnese Boží blízkost, setkání s tím, co jej přesahuje. Podobně jako Izaiáš v prvém čtení, i Petr je zasažen a uvědomuje si ten propastný rozdíl mezi Ježíšem a svoji lidskou slabostí, nedokonalostí, hříšností. Tak jako jinde v Písmu, tak, jako i v našem životě – setkání s projevem Boží moci nás sráží na kolena a odhaluje naši slabost, skrytou pod nánosem sebevědomé pýchy. Dotek Boží je dotekem milosti – protože nás otevírá – úžasu i odvaze a ochotě k následování. „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Petrovi – a také Janovi a jeho bratru Jakubovi, těmto rybářům dává nové poslání. Budou i nadále rybáři, to, co je jim vlastní, v čem se cítí zakotvení, onu rybařinu jim ponechá, ale zcela změní vše ostatní. Už ne ve vodách jezera, už ne sítěmi z provazů, už ne ryby – ale lidi. Budou vrhat sítě lásky na návnadu slov – „na tvé slovo.“ Zůstanou titíž a přece se všechno změní. „Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.“ Nechali všeho, opustili všechno a změnili smět svého života. „A šli za ním.“
To byl obraz povolání služebníků do Boží služby. Stejně jako Izaiáš, stejně jako starozákonní proroci i novozákonní apoštolové a učedníci, zažili setkání s Bohem a ono je zasáhlo. Uvědomili si svoji slabost a zranitelnost, a protože povzbuzeni oním „Neboj se!“ - odložili svůj strach, obavy, jistoty, dosavadní způsob života a neodolatelně přitahováni, vykročili na cestu Božích povolaných. Byli povoláni. A, mezi námi, nejsme, nebyli jsme, také my povoláni k životu s Bohem? Není třeba měnit své povolání, není třeba opouštět rodiny a majetky. Ale je třeba: - uvědomit si kým a jací jsme; zříci se toho, co nás spoutává - tj. osvobodit se od svých strachů a závislostí: na mínění druhých, na úspěchu a na uznání, na předsudcích, a hlavně: obrátit se a změnit smýšlení. Koneckonců, to je to první, s čím se Ježíš obracel na zástupy, a s čím se obrací i na nás. Na každého z nás!
Jiří Vojtěch Černý