Otevřme mu své srdce

Ex 17,3-7

Jan 4,5-42

3. neděle postní

V hlavní roli dnešních lekcí je žízeň – u Izraelitů na poušti vyústí v reptání proti Mojžíši – a ve skutečnosti proti Bohu; v evangeliu je vedle vody k životu, obsažená i touha po vodě života. V obou případech je žízeň utišena a pokaždé se protagonistům dostává vody bez jejich zásluhy – ba dokonce, i přes jejich nevěru a nedůvěru.

Izraelité na poušti jsou plní nespokojenosti, sužuje je nedostatek vody, jídla; avšak ještě větším nedostatkem je jejich nedůvěra. Jejich paměť je tak krátká – vždyť od prvních kroků z egyptského otroctví zažívají Hospodinovu pomoc a ochranu, na tu však, tváří v tvář nedostatku, nepohodlí, nepříznivým podmínkám, rychle zapomínají. Vzdálenému Bohu se laje těžko, tak je po ruce Mojžíš, který to vlastně všechno spískal, takže: „Dej nám pít!“ Chudák Mojžíš. Je tak těžké být vůdcem nevděčného lidu. Hospodine, pomoz: „Co mám dělat s tímto lidem?“ Hospodin nenechá Mojžíšovo volání nevyslyšené – vyvede vodu ze skály. Izraelité uhasí svoji žízeň, avšak zanedlouho si budou zase stěžovat a zase reptat.

Žízeň, nedostatek vody, sužuje i Ježíše, Božího Syna, v evangeliu. Prochází se svými učedníky Samařskem a zastaví se u Jakobovy studny. Tu, podle tradice, vykopal už patriarcha Jákob, a je jediným zdrojem vody široko, daleko. Ježíš se posadí u studny, zatímco učedníci pokračují do nedaleké osady, aby opatřili něco k jídlu. V poledním žáru nikdo ke studni nechodí, a přece - jedna samařská žena přichází, úmyslně v poledne, aby se vyhnula zvědavým očím a odsuzujícím poznámkám svých sousedek. Už několik mužů měla, ale žádný u ní nezůstal; je sama, pohrdaná a nejspíš i nešťastná. Vyhýbá se druhým, ale tady sedí u studny cizí muž, ano, Žid – a Židé, ti se se Samaritány nestýkají, ty jimi pohrdají. „Dej mi napít!“ Jak to, on, Žid, chce dát napít!? A jak? Vždyť, kdo to kdy slyšel, aby si Žid něco vzal od samařské ženy. I její nádoba je pro něho nečistá. Jak mu má dát napít? „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Co to ten zvláštní muž ještě říká? „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká „Dej mi napít“, spíše bys ty prosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Co to říká? „Jak mi můžeš dát napít? Vždyť nemáš vědro a studna je hluboká. Odkud chceš vzít tu živou vodu?“

„Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody, tryskající do života věčného.“ No toto! Takovou vodu mít! „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ta chudera vůbec nic nechápe – a jak by vlastně mohla. On mluví o vodě živé; on ví o její nenaplněné touze po lásce, po muži. Žena je zmatená, neví, jak se zachovat, a tak odvede řeč. Na dohled je posvátná hora Gerazim, tam Samařané uctívají Boha, tam, ne v Jeruzalémském chrámu. „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předci uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: „Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš jí nic nevyvrací, nepolemizuje, zase tak zvláštně odpovídá: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nastává hodina, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Jak tomu rozumět? I Samařané vědí o Mesiáši, o dávném příslibu Božího pomazaného – „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno.“  „Já to jsem, který s tebou mluvím!“

Dalšímu dialogu zabrání příchod apoštolů. Žena odchází, a plná dojmů se o setkání s židovským Mesiášem podělí se svými soukmenovci; zatímco apoštolové se diví, jak to, že se Ježíš „zahazuje“ rozhovorem se Samařankou. „Mistře, najez se.“ Ani oni nebudou ušetřeni zvláštní tajenky: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Copak mu někdo přinesl něco k jídlu? „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mne poslal a dokonat jeho dílo.“

Dlouhé a mnohovrstevnaté evangelium nám dnešní neděle nabízí. Není možné jej celé obsáhnout. Tak snad jen něco málo. Třeba, a především, ono: „DEJ MI PÍT!“

Ty dnešní texty nejsou jenom o fyzické žízni – ano, ta je pro Židy na poušti, stejně jako pro apoštoly, až příliš naturalistická. Tady jde, přeneseně, i o žízeň duchovní. O touze po utišení vnitřního neklidu, napětí. Nedostatku – lásky, porozumění, přijetí. O touze po vodě živé – vodě, která hasí nejen žízeň úst, ale i srdce a duše. Voda z pramenů země utiší jen chvilkovou žízeň, voda z pramenů spásy, voda života věčného, může utišit všelidskou žízeň po Bohu, po lásce, po smyslu života. Touhu po životě naplněném, životě, v němž se máme ke komu upínat, k tomu, kdo je zdrojem života věčného, života v duchu, v pravdě.

Samařané uvěřili. Nejprve pro slova ženy, ale když pak slyšeli samého Ježíše, říkají: „Věříme už nejenom proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ 

A teď, co my? Je v nás také touha?  Uvědomujeme si svoji žízeň, svoji vyprahlost? Věříme slovům evangelia? Dokud neprožijeme onu palčivost žízně – po Bohu, po lásce, po pravdě, po Kristu, eucharistii, budeme, stejně jako Židé na poušti a jako žena přicházející ke studni, chtít jenom vodu přírodní. Pokud dovolíme Bohu, aby se s námi setkal – v modlitbě, ve svátostech, ale třeba i v prostém úžasu nad krásou stvoření; nad hloubkou citu prýštícího z čistého srdce; nad něžností doteku lásky – pak už budeme okoušet vody živé z pramene věčného života.

Ježíš žízní po naší lásce. Ještě na kříži bude volat: „Žízním!“ – po mně, po Tobě, po každém z nás. Otevřme mu své srdce. Ať nemusí naprázdno žadonit: „Dej mi pít!“ On chce tak málo. A dává tak mnoho. Dejme mu – svůj čas, svou pozornost, svoji lásku.

Jiří Vojtěch Černý