P. Jan Rybář ve Veselém výletu

Komunistický režim pronásledoval věřící snad všech církví. Osud našeho pana faráře a později váženého přítele Veselého výletu je typický a osobitý zároveň. Jsme velmi rádi, že jsme se s ním před čtvrt stoletím potkali.

První silné vzpomínky má Jan Rybář spojené s podzimem roku 1938, kdy do jeho rodných Bílovic u Brna přišli lidé vyhnaní Němci ze svého domova v Sudetech na severu Moravy. Dobře si pamatuje příchod německé armády o půl roku později. Brzy nato chodil pro židovské sousedy nakupovat zboží do obchodů, kam oni už nesměli vstoupit. Stejně potom všichni zmizeli v koncentračních táborech. Největší šok prožil, když gestapo před vystrašenou třídou odvedlo jejich třídního profesora přímo z kantorského stupínku osmiletého gymnázia. O tři roky později v květnu 1945 Janu brněnští Němci ze sousedství dávali svá alba rodinných fotografií s prosbou o uschování. Krátce nato viděl pochod starců, žen a dětí vyhnaných z Brna do Vídně, který se pro mnohé změnil v pochod smrti. To vše jej tak hluboce zasáhlo, že se sám ve svých čtrnácti letech rozhodl opustit klasické gymnázium a v září 1945 vstoupil do kláštera na Velehradě. Až po létech mu sousedka vyprávěla, jak maminka potom často plakala, když se její jediný syn rozhodl pro život v církvi. S dalšími sto chlapci pokračoval ve studiu jezuitského gymnázia. První třídní profesor Tomáš Špidlík je učil o úctě k ruské zemi, která po staletí bránila Evropu před vpády východních národů. Proto se na Velehradě jako v první církevní střední škole učila ruština a jednou týdně proběhla staroslovanská bohoslužba. Dnes kardinál Špidlík působí ve Vatikánu, tehdy se zachránil včasným odchodem do západní ciziny. Jan Rybář ještě stihl na Velehradě složit slib jezuitskému řádu, než byl v roce 1950 spolu se všemi dalšími pětasedmdesáti řeholníky bez soudu či vysvětlení na rok internován. Potom ho odvedli na vojnu, kam jinam než k vojsku s černými výložkami, tedy k pomocnému pracovnímu praporu. Během dvou a půl let zažil mnoho barbarství. V zámku Zdechovice vyhazovali nábytek z okna. Barokní sochy rozbíjeli na malé kousky, aby se mohly přidat místo kamene do betonu. Jinde likvidovali klášterní knihovny, dobře si pamatuje na tisíce svazků, které musel vynosit na dvanáct připravených nákladních aut. Po naložení odjely přímo do papírny k rozdrcení a „ušlechtilejšímu použití“. I v civilu zůstal dělníkem, až byl v roce 1960 znovu uvězněn za „rozvracení republiky“. V těžkém kriminále ve Valdicích u Jičína Jana Rybáře tajně, tak jako kdysi v raném křesťanství jen vztaženýma rukama, vysvětil na kněze královéhradecký biskup a spoluvězeň Karel Otčenášek. Za to mu slíbil, že v lepších časech nastoupí jako kněz právě v jeho Královéhradecké diecézi. A opravdu, při Pražském jaru 1968 mohl studovat teologii na universitě v Innsbrucku. Když se na podzim 1969 vrátil domů již s legalizovaným kněžským svěcením, zamířil podle slibu na biskupství do Hradce Králové. Tady byl jen normalizačnímu režimu loajální kapitulní vikář. Ten neměl z pátera Rybáře velkou radost, jezuita, studovaný v Rakousku a ještě trestaný mohl dostat jen „špatnou“ farnost v pohraničí. Tak se dostal před čtyřiceti lety do Krkonoš. Ze své první fary v Poříčí u Trutnova zajížděl také do Žacléře, Zlaté Olešnice, Královce, Bernartic, Lampertic, Babí, Chvalče a jiných míst s převážně německými farníky. Brzy si je získal, vždyť zavedl jednou týdně mši v německém jazyce. Jak vymírali, postupně zavíral prázdné kostely, celkem osm. Nejvíce mu je líto zničených kostelíků v Horním Žďáru a Javorníku. V roce 1986 přišel do Janských Lázní, kde kromě kázání pracoval také jako údržbář v charitním domě Marianum. Tehdy získal do duchovní správy farnosti v Horním Maršově a v Malé Úpě. Už si myslel, že zemře v komunismu, ale poslední roky před listopadem 1989 cítil, že represe režimu vůči církvi mírně polevují. Na faře v Poříčí jej vystřídal dokonce signatář Charty 77 Bohumil Šitavanc. Přesto byl státní bezpečností sledovaný 37 let, kdyby nebyl tři roky ve vězení, tak by to bylo rovných čtyřicet. Snad každý měsíc zažil výslech, nemilou návštěvu, telefonické zastrašování. Vyptávali se na něho v civilním zaměstnání, u sousedů, farníků. Velmi aktivní církevní tajemnice Kosinová si zapisovala poznámky při jeho bohoslužbách. Třikrát ho odvezli na neznámé místo do lesa, říkal tomu „strašáky“. Odmítal podepsat spolupráci, bránil se švejkováním. Na svatou Annu 1990 odešel už jako svobodný člověk na čtrnáct let jako duchovní správce na děkanství v Rychnově nad Kněžnou. Stejně do Krkonoš často zajížděl, až se v roce 2004 vrátil do Trutnova na odpočinek. Z bytu má krásný výhled na Sněžku, Světlou a Černou horu. Obchází své farníky, slouží za kolegy mše v Maršově, Janských Lázních i jinde, a když přijedou starousedlíci, vyžádají si při významných výročích společnou česko-německou mši. Přiložená fotografie pátera Rybáře je z liturgie ke 220. výročí vysvěcení kostela Nejsvětější Trojice ve Velké Úpě v červnu 2009.

S páterem Janem Rybářem jsme se seznámili ve starém maršovském kostele v roce 1986. Jako každý kněz měl na starosti ty největší a často nejzanedbanější stavby v obci. Tak vypadaly mnohé kostely po čtyřiceti letech ateistického režimu. Při práci na záchraně nejstarší krkonošské památky jsme poznali vzdělaného a statečného člověka, který měl zájem o opuštěný kostel, přestože jeho starosti s „živými“ chrámy byly stejně velké. Tak jsme natírali střechu, opravovali dveře a okna, vyháněli brouky jedovatým plynem, odváděli vlhkost. Neřešilo to podstatu problému, ale jistě páterova snaha oddálila zkázu renesanční památky. Za lepších časů jsme mohli snadněji zahájit celkovou obnovu. Setkávali jsme se při řadě dalších příležitostí, a když jsme přišli na vánoční mši svatou, nenadával nám jako někteří jeho kolegové, že nechodíme do kostela i jindy. Při poslední návštěvě mi věnoval svou knihu fejetonů Musíš výš. Našel jsem v ní vzpomínky na ve víře pokorné dřevaře Friedricha Kneifela z Velké Úpy či Reimunda Sagassera z Malé Úpy, ale hlavně moudré úvahy o životě. Po takové pouti nám má páter Rybář co sdělit.

Zveřejňujeme s laskavým svolením redakce časopisu Veselý výlet (článek vyšel v č. 33/2010)