„Pane, ať prohlédnu!“
Jer 31,7-9
Mk 10,46-52
30. neděle v mezidobí
V dnešním úryvku z proroka Jeremiáše, zazněla hned v úvodu věta: „Jásejte nad prvním z národů!“ Dost dobře si nedovedu představit ten mezinárodní poprask, kdyby si někdo dovolil tvrdit o jednom z nesčetných národů, že právě on je ten první. Jenomže – toto slovo bylo proneseno před více než dvěma a půl tisícem let, v době, kdy žádná politická uskupení, unie, svazy a jiné výdobytky soudobé diplomacie neexistovaly. Jsou to slova o rozptýleném Izraeli, tomto Bohem vyvoleném národu potomků Abraháma, Izáka a Jákoba – toho Jákoba, který přejmenovaný samotným Hospodinem na Izraele, dal tomuto národu jméno. A také toho Hospodina, jemuž jsou tato slova vložena do úst, spolu s příslibem, že tento ujařmený, rozptýlený národ ve vyhnanství, se opět vrátí do své země, do Jeruzaléma, na Sión.
Pokořený, zdecimovaný izraelský národ, násilně odvlečen do dalekého Babylóna, je zbavený svých předáků a duchovních vůdců, je ztracený a zotročený, bez perspektivy, bez naděje. A je to opět Jeremiáš, ten Jeremiáš, který je varoval, prosil a kterého odmítli – tentýž Jeremiáš jim teď dodává naději, že Hospodin, kterého oni neuposlechli, je přesto přivede nazpět. Domů. Že je shromáždí, jak pastýř shromažďuje rozptýlené stádo; že je povede cestou bezpečnou, tak bezpečnou, že i slepí a kulhaví po ní budou moci bez úhony jít, stejně jako ženy před slehnutím. Pravda, půjdou s pláčem, vždyť ožebračeni o vše, na čem si tolik zakládali; vrátí se do země zničené a vypleněné – ale přesto, cesta zpět bude bezpečná, přímá a povede k vodním proudům. (Voda je největším bohatstvím této země, snad i proto se na ní slova naděje odvolávají.) Toto je příslib Hospodina, Boha Izraele, který se sám nazývá otcem a slib návratu je projevem jeho otcovské lásky a odpuštění.
A když se tato slova naplní, když se proměnění v realitu návratu, jsou důvodem radosti a jásotu, vyzpívané ve 126. žalmu: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu, náš jazyk plný jásotu.“ Navrátit se zpět do své otčiny a být lidem svobodným, to je věru důvod k radosti a jásotu. Nepochybně pro všechny navrátivší se, byť jsou mezi nimi i lidé hendikepovaní, slepí, kulhaví…
A o slepém, o jeho zázračném uzdravení, hovoří dnešní evangelium. A hovoří o něm tak nenuceně, jako by uzdravení slepého bylo něčím samozřejmým. Přibližme si onu situaci v Jerichu, před 2000 let. Před Ježíšem a jeho učedníky je náročná cesta, co víc, jde o poslední cestu Ježíšovu, na jejímž konci bude oslava Paschy. Oslava, při níž nebude obětováno jen bezpočet velikonočních beránků, ale i Beránek Boží – Boží Syn. A právě u této cesty, cesty, po níž musí jít každý, vždyť je pouze jediná, postává mnoho prodejců, a také zde sedí spousta žebráků. Snad i pro ně ukápne nějaká ta mince ze soucitu. Ježíš spolu se svoji družinou přichází a slepý, (ač jindy jsou aktéři bezejmenní, zde je udáno i jeho jméno, Bartimaj, je to syn Timajův, předložka bar znamená v hebrejštině syn) zaslechne, že jde okolo Ježíš. Tento slepec, odkázaný na pomoc druhých a na milodary ze soucitu, ačkoli nevidí světlo dne, vnitřní zrakem vidí toho, který je Světlem světa – Mesiáše. Začne volat, křičet, vždyť Mesiáš je přece tím, který podle proroctví Izaiášova bude uzdravovat nemocné a vracet zrak slepým. „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ A Ježíš toto volání, i přes mumraj kolem a snahu toho chudáka umlčet, zaslechne. Zastaví se. „Zavolejte ho.“ Chování ostatních k slepci se změní: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě.“ A slepý? Odhodí plášť, svůj jediný majetek a jistotu, vyskočí a jde k Ježíšovi. To je velmi silné a odvážné gesto. Vzdá se všeho a jde temnotou, přitahován světlem Kristovým. „Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Je možné odpovědět jinak, zvláště, klade-li tuto otázku ten, o němž slepec věří a vyznává, že je Mesiáš? „Pane, ať vidím!“
„Pane, ať vidím!“ A Ježíš? Žádná zbytečná slova, žádná gesta. „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Tvá víra, kterou jsi vyznal. Tvá vytrvalost. Tvá rozhodnost i zdánlivá nerozvážnost, s níž jsi odhodil všechny své jistoty a vydal ses ke mně. „Jdi, tvá víra tě zachránila.“
Než nezastavíme u tohoto hapy-endu, ještě si připomeňme následující a současně poslední větu. „A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.“ Ježíš právě získal dalšího učedníka. Tento slepec nabyvší zraku se ničím nezdržuje, neohlíží se zpět, neloučí se – opět jedná rozhodně. „Jde cestou za Ježíšem“ – co to znamená? Následuje ho. „A šel tou cestou za ním.“ Jde za ním a s ním. Dostal novou šanci a bezezbytku ji využil. Ví, kdo mu vrátil zrak. Ví, komu uvěřil – a jde za Ježíšem. (Nevíme, zda došel až na Golgotu, ale učinil to nejlepší rozhodnutí svého života. Skrze tmu a víru došel ke Světlu. K životu.)
Tento slepec Bartimaios může být pro nás vzorem učedníka. Je osloven, uzdraven Kristem, a jde za ním. Kolikrát nás Ježíš uzdravil z naší vnitřní slepoty? Kolikrát nás uzdravil z temnot hříchu ve svátosti pokání? A my? Šli jsme, a jdeme za ním? Myslím, že by nám neuškodilo prosit Ježíše, stejně jako Bartimaios: „Pane, ať vidím!“ Nebo: „Ať prohlédnu!“
Jiří Vojtěch Černý
