Pasovské putování

Právě zde přijali pravděpodobně v roce 831 moravští vladykové Mojmírovci křest, čímž se jejich území dostalo pod vliv významného pasovského biskupství. (Pasov byl totiž odedávna jedním z center náboženského života na velmi rozsáhlém území v Bavorsku a v Rakousku.) Právě zde měla počátek středověká Zlatá stezka, která spojovala poněkud odříznutou českou kotlinu s územím bavorského Podunají. Obchodní cesta kudy karavany soumarů převážely sůl z bavorských a rakouských dolů do severnějších částí Evropy, včetně Prahy. A právě odsud také pocházela vojska, která se v  roce 1611 zúčastnila ve prospěch císaře Rudolfa II. tzv. vpádu Pasovských, při němž drancovala jižní Čechy a část Prahy.

Hodný pozornosti je ovšem Pasov také z hlediska poutních míst. Těmi nejvýznamnějšími jsou zde chrám Maria Hilf s klášterem paulínů nad městem a chrám Zum Heiligen Kreuz bývalého kláštera benediktinek Niedermünster poblíž soutoku tří řek, který dal městu (či jeho části) obecně známé označení Dreiflüsseeck, Kout tří řek.

1. Mariahilfberg

Tento vrch se vypíná nad pasovskou čtvrtí Innstadt, ležící na pravém břehu mohutného Innu. Je zdaleka viditelný a přitahuje pohledy zejména díky výraznému poutnímu chrámu Maria Hilf poblíž svého vrcholu. Snad nejpůsobivější pohled na něj je z nábřežní promenády na opačném břehu Innu. Z této strany řeky míří na ten správný břeh Marienbrücke, Mariin most. K poutnímu chrámu samotnému pak vede poutní schodiště z roku 1628. A toto kryté schodiště, vedoucí vlastně jakousi kompaktní chodbou, je opravdu dlouhé, celkem snad 200 metrů. Přičemž nemalé převýšení tu prý zdolává přesně 321 schodů. Schodiště ke konci zdobí mimo jiné množství zavěšených votivních obrazů a dalších předmětů. Nahoře na Mariahilfbergu čeká na poutníka poutní chrám s klášterem a velkým parkovištěm i pěkné výhledy na město. Ale také celá zahradní čtvrť (mimo jiné s Exercičním a vzdělávacím domem) a jen o malý kousek dál pak už hranice s Rakouskem.

2. Úcta k Panně Marii Pomocné či Pomocnici (Maria Hilf)

Matka Boží je v katolické církvi uctívána též jako Pomocnice křesťanů. Ale jak se tato invokace vlastně vyvinula? Úcta k Panně Marii Pomocnici se rozšířila v době papeže Pia V. v důsledku vítězství křesťanů nad tureckými vojsky u Lepanta v roce 1571 a u Vídně v roce 1683. A tak ke starodávným titulům "Těšitelka zarmoucených" a "Útočiště hříšníků" přibyl také titul „Pomocnice křesťanů“. Samostatný svátek Panny Marie Pomocnice křesťanů ustanovil papež Pius VII. v roce 1815 jako projev vděčnosti po propuštění z napoleonského zajetí. Ale už předtím se též například během křížových výprav objevil bojový pokřik „Maria pomoz!“ a obraz Madony byl používán také jako vojenská standarta.

Počátkem 16. století, pravděpodobně po roce 1537, vytvořil jeden z nejvýznamnějších německých malířů Lucas Cranach starší, působící u saského kurfiřtského dvora, obraz Mariahilf. V roce 1611 si rakousko-tyrolský arcivévoda (a pasovský kníže – biskup) Leopold V. při návštěvě saského dvora v Drážďanech tento obraz vybral jako dárek. Přivezl ho pak nejprve do Pasova, kde byl biskupem, a poté (za doby třicetileté války, zřejmě z bezpečnostních důvodů) do sídelního Innsbrucku. Obraz tam byl veřejně uctíván při mariánských pobožnostech a kolem roku 1650 jej obyvatelé Innsbrucku dostali pro svůj farní kostel, dnešní katedrálu. Od té doby v ní byl umístěn na hlavním oltáři a uctíván jako milostný. A byl také kopírován.

Mezi rané kopie patří ta, která byla v roce 1660 darována pro vídeňský kostel Mariahilf, jenž dal jméno celé městské čtvrti. Nebo ta z roku 1671, namalovaná v kostele sv. Dionýsa v Neunkirchenu, v dnešním Weidenu in der Oberpfalz. Ale kopie obrazu se ještě dříve dostala i do Pasova, kde také začala být uctívána jako milostná. V roce 1683, v době obléhání Vídně Turky, uprchl císař Leopold s císařovnou do Lince a poté do Pasova. Zde se před milostným obrazem Mariahilf spolu s obyvateli města denně modlili za vysvobození z tureckého nebezpečí. Po vítězství v bitvě pod Kahlenbergem pod heslem "Maria, pomoz!" se právě milostný obraz z Pasova stal milostným obrazem habsburské monarchie. V tomto směru významnějším, než samotný originál v Innsbrucku. A byly pořizovány také kopie této Panny Marie Pasovské.

Obraz Lucase Cranacha byl tedy tak či onak velmi často kopírován. To, a také vznik četných bratrstev Mariahilf, velmi přispělo k rozšíření úcty Mariahilf. Fenomén Mariahilf byl pak nezbytnou součástí úcty k Matce Boží, vzkvétající zejména v období baroka. A Cranachův motiv se stal jedním z nejrozšířenějších obrazů Panny Marie v Tyrolsku, v jižním Německu a v Alpách. Ztělesněním Marie, Pomocnice křesťanů. Rozšířil se v nesčetných kopiích a obměnách, jako oltářní obraz v kostelech a kaplích, jako náboženská fasádní malba, jako soukromý zbožný obrázek. Motiv se dostal také do votivních obrazů a dalších zobrazení s rozšířeným kontextem. Nechybí dokonce ani trojrozměrné převody původní deskové malby do podoby soch. V roce 1989 byl obraz i na rakouské poštovní známce. Na rozdíl od originálu jsou na kopiích Marie s Ježíškem často zobrazováni s korunou.

Kopie obrazu jako malby, částečně i jako plastiky, se pak často stávaly v mnoha místech Evropy cílem poutí. V Německu, Rakousku, Itálii, Českých zemích, ale i v Anglii, Švýcarsku, Slovinsku či Maďarsku. Na těchto místech, významných i „obyčejnějších“, proběhly stovky a stovky poutí a našlo si sem cestu nepřeberné množství lidí ze všech společenských vrstev a z nejrozličnějších regionů. Jako příklady těchto míst (mimo Pasova a Innsbrucku) je možné uvést Amberg, Vilsbiburg, Vilshofen an der Donau či Schwandorf. A ovšem též Vídeň a Mnichov. Z českých zemí zde lze zmínit Zlaté Hory – Zuckmantel či Skoky u Žlutic – Maria Stock.

Panna Maria Pasovská je mimo jiné uctívána také jako ochránkyně plavců na Dunaji a jako záštita proti moru.

3. Historie poutního chrámu Maria Hilf s klášterem v Pasově

Innsbrucký milostný obraz Panny Marie Pomocnice získal velmi brzy náklonnost děkana katedrály v Pasově barona Marquarda von Schwendi. Ten si nechal vytvořit dvě jeho kopie a jednu z nich zavěsil pro své osobní pobožnosti v dřevěné kapli ve své zahradě na úpatí dnešního Mariahilfbergu. A v roce 1622 se po sérii vidění Panny Marie rozhodl postavit pro něj na vrcholu kapli a otevřít ji věřícím. Kvůli extrémně velkému množství příchozích poutníků bylo ale již v roce 1624 nezbytné začít stavět kostel. Ten byl slavnostně otevřen v roce 1627. Tento nový kostel se rychle stal mimořádně oblíbeným poutním místem.

O poutě na pasovský Mariahilfberg se od roku 1631 starali kapucíni z kláštera na úpatí hory. I díky jejich působení se z Maria Hilf brzy stalo jedno z poutních center střední a jihovýchodní Evropy. A jeho renomé a obliba u poutníků byly samozřejmě jen posíleny již zmíněnou významnou rolí v době boje proti Turkům u Vídně v roce 1683.

V roce 1783 došlo k oddělení značných rakouských majetkových podílů dosud rozsáhlého pasovského knížecího biskupství. S tím (resp. se souvisejícími josefínskými reformami v Rakousku) byl spojen také zákaz všech rakouských procesí do Maria Hilf. To znamenalo počátek úpadku poutí. A v roce 1803 byl dokonce za bavorské sekularizace (tedy analogie rakouských josefínských reforem) rozpuštěn pasovský kapucínský klášter. Poutě byly zásadně omezeny a pečovali o ně pouze dva světští kněží. V roce 1809 hrozilo poutnímu místu až úplné zničení, protože císař Napoleon nařídil na Mariahilfbergu vybudování opevnění proti Rakousku. Jeden objekt byl již zbořen a stejný osud čekal i ostatní, včetně kostela. Totální zkázu se sice podařilo na poslední chvíli odvrátit, ale vývoj dál směřoval tímto směrem, neboť se nepodařilo uskutečnit nutné renovace.

Ačkoli poutě byly sekularizací oficiálně zakázány, mnoho ctitelů Panny Marie na Maria Hilf přicházelo dál. Ovšem až teprve změna situace v Bavorsku dokázala po třech desetiletích poutě oživit. V roce 1831 je biskup podpořil zvýšením počtu poutních kněží a stavbou konviktu pro ně. Poutě se rozšiřovaly, zpočátku po pasovské diecézi a okolním rakouském venkově. Biskup pak v roce 1846 zajistil kompletní rekonstrukci kostela a v letech 1862 až 1864 i poutních schodů. Posílil také poutní pastoraci ustanovením 15 až 20 kněží. V roce 1887 ale rostoucí nedostatek kněží snížil počet světských kněží v Maria Hilf na dva a proto biskup předal v roce 1890 péči o poutě opět kapucínům. Ti zde potom působili až do roku 2002, kdy museli pro nedostatek dorostu odejít.

Pak sem byl získán řád paulínů, kteří vedou také farnost Innstadt. Pravidelně poutě do Maria Hilf z farností pasovské diecéze a okolního rakouského regionu se konají i dnes. V poutním kostele se ale rádi zastaví také poutníci z jiných diecézí i z dalších evropských zemí.

4. Poutní chrám

Poutníka zvenčí asi nejprve zaujme neobvyklý tvar věží poutního kostela, resp. jejich vrcholů, přileb. Tvoří je jakoby dvě samostatné části nad sebou, oddělené jakýmsi zvláštním čtyřsloupovým mezistupněm. Interiér chrámu je v rozporu s vnějším dojmem nečekaně poměrně malý. A dost jednoduchý. Dominuje mu oltář s milostným obrazem a kůr s varhanami. V navazující přilehlé chodbě a dalších prostorách je umístěno množství votivních obrazů a jiných votivních předmětů. A též některé zbraně, ukořistěné v památné bitvě pod Kahlenbergem poraženým Turkům.

Svatyni postavil v letech 1624 – 1627 Francesco Garbanino. Věžní přilby byly nasazeny až v roce 1665 (po škodách, způsobených požárem města). Hlavní oltář s milostným obrazem je z roku 1729.

5. V Koutě tří řek

Je to tady místo tak trochu magické. Jeho kulisy určuje především příroda. V jediném místě se tu stékají tři vodní toky a nabízejí fascinující podívanou. Spíše užší Ilz se nejprve slučuje s širokým Dunajem a hned nato se připojuje také nejširší Inn. Voda Innu je zelená, Dunaj má barvu modrohnědou a voda Ilzu je do černa. Ještě kousek za soutokem jsou tak v odtékající řece rozeznatelné všechny tyto tři barvy vody. Přestože přitékající Inn působí v místě soutoku nejmohutněji, Dunaj sem po většinu roku přináší více vody a navíc je před soutokem delší. A právě proto se zde vznikající tok jmenuje Dunaj, nikoliv Inn.

Pozvolna se zužujícím klínem mezi Dunajem a Innem, přitékajícími k soutoku, tedy jakýmsi poloostrovem, prochází nevysoký hřeben, postupně se svažující až k místu soutoku. A tyto přírodní kulisy samozřejmě doplňuje to, co tu vytvořil člověk. Na „poloostrově“ leží pasovské Staré město. A v nejvyšším místě zmíněného hřebene dominuje mohutný objekt dómu, který opticky odděluje tu úplně nejzazší část poblíž samotného soutoku. Tedy tu část, v níž leží také klášter s historií dlouhou téměř 13 století. Celý tak trochu uvězněný v ulicích a uličkách Starého města. Takže ani ty mohutné jednoduché věže kostela Zum Heiligen Kreuz tu nemají příliš možností vyniknout.

Ale pro úplnost – v této nejužší části klínu leží například ještě pasovská radnice a bývalý jezuitský komplex (dnes především Gymnasium Leopoldinum) s kostelem St. Michael.

6. Klášter Niedernburg

Ženský klášter Niedernburg byl založen pravděpodobně v roce 772 za vévody sv. Tassila III. Případně dokonce snad už v roce 739. První kostel zde stál zřejmě kolem roku 700. V roce 1010 udělil císař sv. Jindřich II. Niedernburgu statut říšského kláštera a v tuto dobu zde byla zřejmě zavedena řehole sv. Benedikta. Románská bazilika Sv. Kříže byla postavena také v 11. století. Tehdy zde působila a byla i pohřbena abatyše bl. Gisela. V roce 1161 daroval císař Friedrich I. Barbarossa klášter knížeti – biskupovi, čímž Niedernburg ztratil svůj říšský statut. Stal se klášterem pasovských biskupů a jeho majetek hospodářskou základnou biskupství. Abatyše byla sesazena a vedení kláštera převedeno na děkana.

Od 15. stol (dodnes) byl hrob Gisely, uctívané jako blahoslavená (či svatá) cílem mnoha poutníků. Kolem roku 1500 byla tehdejší děkanka znovu povýšena do hodnosti abatyše a v roce 1611 obdržela titul princezna – abatyše. V roce 1583 otevřel biskup klášter i dcerám měšťanů. Dva ničivé požáry Pasova v letech 1662 a 1680 zničily též klášter. Kostel a klášterní budovy však byly rychle přestavěny. V roce 1780 zde byla zřízena dívčí škola. Za bavorské sekularizace byl klášter v roce 1806 zrušen a objekty postupně použity různými způsoby. Pro policii, jako ústav pro choromyslné, jako domov pro hluchoněmé. V roce 1836 sem ale přišly Anglické panny a byla zde zřízena střední škola s kolejí. V roce 2013 Anglické panny kvůli nedostatku povolání Niedernburg opustily. Dál zde však zůstala škola a studentská ubytovna.

Klášterní kostel Sv. Kříže je románská sloupová bazilika z 12. století, předsíň je ještě starší. Pozdně gotický chór byl postaven v 15. až 16. století. Oddělená je gotická Erasmova kaple s křtitelnicí, nástěnnou freskou a skupinou Piety z roku 1420. Barokní klenby lodi vznikly po požárech města v letech 1662 a 1680. V jižním transeptu se nachází náhrobek bl. Gisely. Ke kostelu přiléhá pozdně gotická křížová chodba. Kostel je dnes považován za jakousi maďarskou národní poutní svatyni.

7. Blahoslavená Gisela (Bavorská, Uherská, z Pasova)

Narodila se kolem roku 985, snad na hradě Abbach u Řezna (dnes Bad Abbach), jako nejstarší dcera vévody Jindřicha II. a sestra pozdějšího německého císaře sv. Jindřicha II. Její další bratr Bruno se stal biskupem v Augsburgu a její mladší sestra Brigita abatyší v Řezně. Gisela vyrůstala v Řezně a vychována byla zbožně, zřejmě v kruhu biskupa sv. Wolfganga. Snad se chtěla stát řádovou sestrou, ale v 10 letech byla provdána za nadějného uherského královského syna sv. Štěpána. Manželství bylo požehnané. Děti, které spolu manželé měli, brzy umíraly, syn sv. Imrich pak zahynul na honu v roce 1031 ve věku asi 30 let.

Sňatek byl součástí uherské politiky otevírání se Západu a znamenal zásadní zlom v dějinách země. Za 40leté vlády manželů vznikla v Uhrách, dosud pohanských, fungující církevní hierarchie s deseti biskupstvími. Za přispění německých, francouzských a italských benediktinů byly zakládány a bohatě obdarovány četné kostely a kláštery. Šířila se křesťanská víra a nastal kulturní vzestup.

Kvůli této christianizační kampani nebyl ale královský pár všude v zemi populární. Po smrti krále Štěpána v roce 1038 byla Gisela zbavena jmění a zatčena (internována). Propuštěna byla zřejmě až po několika letech (snad v roce 1045), kdy ji nástupce jejího bratra král Jindřich III. odvezl do Bavorska, do pasovského kláštera benediktinek Niedernburg, který vedla její teta Heilika. Posléze se zde sama stala abatyší a klášter pod jejím vedením získal bohaté dary. Zemřela kolem roku 1065 a její zdejší hrob se stal místem úcty. Blahořečená byla v roce 1975.

Ornát, který Gisela darovala kostelu v Székesfehérváru, a na kterém je její obraz, se později stal korunovačním pláštěm uherských králů. Zvláště je uctívána ve Veszprému, kde prý byla její rezidence. Když byla v roce 1908 otevřena její hrobka v Niedernburgu, bylo zjištěno, že se zachoval náhrobek z 11. století a její kostra. Zobrazována bývá jako královna, rozdávající almužnu, nebo s modelem kostela, někdy s růžencem.

8. Pasovská hříčka

Říkám na rovinu,

že na porci splínu,

žití kocovinu,

výborné je, inu:

 

V Maria Hilf stínu

jít po břehu Innu

k hrobu Giselinu,

až ke špici klínu.

 

Hledět na hladinu.

Tam si odpočinu

jak s tou vodou plynu.

Díky Hospodinu!

Text a foto: Pavel Osoha