Pavel byl vzorem skutečného pastýře
Sk 20,28-38
Jn 17,11-19
Středa po 7. neděli velikonoční
Včera jsme v obou dvou biblických čteních slyšeli slova rozloučení; sv. Pavel se loučí s učedníky v Efesu a Ježíš v tzv. „řeči na rozloučenou“, se svými apoštoly ve Večeřadle. Ve slovech obou protagonistů včera převládala předpověď utrpení, dnes oba kladou důraz na pastorální a duchovní rozměr.
Ježíš prosí svého Otce: „Zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno, jako my … Posvěť je v pravdě. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě.“
Ve Skutcích apoštolských sv. Pavel nabádá: „Dbejte na sebe i na celé stádce, v kterém vás Duch svatý ustanovil za představené…“ Kdo jsou ti „starší“, ti „představení“, ti, kteří mají takovou zodpovědnost, a které sv. Pavel téměř v slzách zapřísahá? Jsou to episkopoi, představení církevních obcí, které Pavel založil a nad nimiž je ustanovil. Když posloucháme tato Pavlova slova duchovní závěti jako slova pro biskupy a kněze, jsou stále aktuální. „Spravujte, paste dobře Kristovu církev, nad níž vás Duch svatý ustanovil. Chraňte ji před dravými vlky, kteří, převlečeni za ovce povstanou z vašeho vlastního stáda. Buďte bdělí a opatrní, neshánějte se po majetku, ale sami se snažte pracovat svým dílem, podle svých nejlepších možností. Více dávejte, než abyste hleděli přijímat. Nehleďte na moc, slávu a funkce, ale ať je vaší největší touhou být dobrými, bdělými a pokornými hlasateli Božího království, tak, jak jsem jím byl i já, sv. Pavel…“
To jsou slova, která neztratila nic ze své platnosti a dokonce, řekl bych, že jsou dnes i platnější. „Dbejte na sebe“ – ono dbaní na sebe si představuji jako péči o své duchovní a morální kvality. Vždyť pastýř má být příkladem pro své stádo. Pavel dále přidává praktické rady a napomenutí a také velmi správný předpoklad: „Po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci a stádce šetřit nebudou. Z vašeho vlastního středu povstanou lidé, kteří se budou snažit převrácenými řečmi (o zvráceném jednání raději ani nemluvme) strhnout za sebou učedníky.“ Jak prozíravá a prorocká slova! Od samého počátku své existence, a to i přes počáteční masivní odpor ze strany císařů a pohanských vládců, nejvíce a nejcitelněji škodili církvi nepřátelé z vlastních řad! Ať úmyslně, či ve fanatickém nadšení, strhávali za sebou celé církevní obce; rozbíjeli jednotu církve a dovedli církev k množství herezí a rozkolů. Právě vnitřní nepřátelé působí největší škody a rozbíjí jednotu, čímž ohrožují každé společenství. Nejednota budí sváry a napětí a ty mohou eskalovat až k násilí a tyranii. (Této skutečnosti si byl dobře vědom každý vládnoucí režim. Nelze nevzpomenout na pronásledování církve za komunistického režimu; na udavače a agenty ve vlastních kněžských řadách, ale naštěstí lze také připomenout hrdinskou věrnost kněží v nacistických koncentrácích a komunistických kriminálech.)
Pavel dále pokračuje: „Buďte bdělí a pamatujte na to, jak jsem já po tři léta ve dne v noci každého z vás napomínal … stříbro, zlato ani šaty jsem od nikoho nežádal – tyhle moje ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval.“ Opět slova pravého pastýře. Takový nesmí hledat ve své službě pro sebe žádné výhody, nesmí hledět na kariéru, úspěch, odměny a zásluhy, ale bez ustání, obětavě a nezištně sloužit svěřenému lidu. Musí činit i nepopulární kroky a napomínat, je-li třeba. Nehrát si na kompromisy a nepřehlížet duchovní a morální excesy ve vlastních řadách. Zásadní, nekompromisní a důsledný postoj přináší pastýřům jen trápení, ale to je právě onen základ, na němž stojí skutečné otcovství. Budování si fan klubů, trapné podbízení se a přehlížení nedostatků sice možná vynese pastýře na žebříčku popularity, ale stojí proti realitě pravého otcovství. Pavel byl vzorem skutečného pastýře. A také o sobě může s čistým svědomím říci to, nač by z nás měl právo asi málokdo: „Ve všem jsem vám dal příklad, jak se vlastní prací ujímat potřebných a pamatovat tím na slova Pána Ježíše, protože On řekl: „Blaženější je dávat, než dostávat.“
Jako závěr následuje Lukášův popis loučení, který ukazuje, jaký vřelý vztah měli učedníci ke svému duchovnímu Otci, sv. Pavlu: „Po těch slovech poklekl a se všemi se pomodlil. Všichni se dali do hlasitého pláče, objímali Pavla a líbali ho …“ To je projev nefalšované, spontánní lásky ke svému duchovnímu Otci. Takový, který tryská z hloubi srdcí. Takový, který si Pavel rozhodně zasloužil, a ve skromnosti i přijal.
Jiří Vojtěch Černý
