Platí i o nás ono Janovo: "do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali"?
Sir 24,1-16
Jan 1,1-18
Druhá neděle po Narození Páně
Stejně jako o předchozí neděli, i dnes otevíráme v prvém čtení knihu Sirachovcovu, tuto studnici moudrých ponaučení. Zatímco před týdnem nám její autor dával návody, jak žít v rodině, jak se chovat coby dítě a rodič, dnes má text jiný ráz – moudrost zde mluví sama o sobě a nešetří chválou na svoji adresu, cit.: „Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy.“
Tento sebeoslavný chvalozpěv uzavírá přihlášením se k Hospodinu, Tvůrci veškerenstva, jako k svému původci: „Před věky, na počátku mne stvořil, až na věky být nepřestanu“, a k svému Pánu: „Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj Stvořitel mi poručil …“ A co, že to poručil moudrosti? „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví.“ Rozkaz Hospodinův byl naplněn: „Moudrost se usadila a přebývala. Uprostřed Božího lidu.“ Jakobychom v projevu Boží vůle na adresu moudrosti už zaslechli její naplnění v onom: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo …“
Modrost a Boží slovo jsou zde oděny do hávu lidské tělesnosti, mluvnicky máme co do činění s tzv. personifikací - to když věci, pojmy a výrazy dostanou lidské vlastnosti a podobu. Zde: moudrost, jíž je sám Bůh „přebývá uprostřed Izraele“ – a Slovo, pocházející od Boha, (Slovo soupodstatné se Synem Božím) se „stává tělem“. Vytrženo ze souvislostí a zasazeno do současného, až příliš racionálního světa, nás tato biblická sdělení příliš neosloví, jsou až příliš abstraktní, ale: zkusme si je přiblížit.
Moudrost se podřizuje Bohu, Tvůrci veškerenstva a „vztyčuje svůj stan (Semité byli nomádi, kteří stavěli stany) uprostřed Jakuba (praotce Izraele). Když se po usazení Izraele ve své zemi zaslíbené stává jejím středem Jeruzalém, pak moudrost koná svoji službu a moc v Jeruzalémě. „Usadil mne na Siónu, v Jeruzalémě vykonávám svou moc … zde, v lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví. “
Moudrost lze zachytit písmem a číst; slovo lze slyšet. Jedině tak, přístupné našim smyslům a rozumu, mohou být pro člověka uchopitelné a srozumitelné. Boží moudrost, vyslovená Bohem, toto: „Slovo, jež bylo na počátku a skrze něž všechno povstalo“ je naplněno životem a stává se tělem. „V něm byl život a ten život byl světlem lidí …“ Je „světlem, které svítí v temnotách a temnoty jej nemohou pohltit“.
Ježíš se později v Janově evangeliu prohlásí za „Světlo světa“ a přislíbí, že: „každý, kdo bude chodit v jeho světle, nezahyne a bude mít život věčný …“ Ježíš o sobě mluví jako o tom, který dává poznání a ozařuje cestu k nebeskému Otci, do věčného života. A Jan v úvodu do svého evangelia píše, co jsme slyšeli: „V něm byl život a ten život byl světlem lidí …“ „Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka – na světě bylo, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“
Když Jan píše tento úvod k evangeliu, je už téměř stoletý kmet. Má nadhled i odstup stáří, je pamětníkem a prožil toho tolik…
Tento „Miláček Páně“ následoval Krista od jeho křtu v Jordáně; byl svědkem jeho zázraků a naslouchal jeho slovům; měl hlavu na Pánových prsou při Poslední večeři; jemu svěřil Pán na kříži svou Matku; byl uprostřed apoštolů, když do Večeřadla přišel Vzkříšený Kristus; setkával se s Ním po jeho Zmrtvýchvstání a byl svědkem jeho Nanebevstoupení. Byl pronásledován, trpěl pro Krista četné útrapy, zbytek svého života strávil ve vyhnanství na Patmosu, kde měl svá vidění – ano, Jan má právem copyright na slova evangelia, která jsme slyšeli.
„Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka – na světě bylo, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Zastavme se u tohoto obrazu světla. Bez světla není možný život. Slunce vychází každý den a není síla, která by mohla tuto fyzikální danost změnit. Stejně tak není síla, a to i těch největších temnot, která by zatemnila světlo. Ano, i ten nejmenší paprsek, světélko, láme moc tmy a prozařuje temnoty. Ty, které jsou kolem nás – i ty v nás. Temnoty tohoto světa, i temnoty našeho vědomí i svědomí. Ježíš, tento dárce světla, osvítí, prozáří, rozjasní naše temnoty – ovšem, a v tom je ten háček, budeme-li chtít. A my, pohříchu, nechceme. My si tak rádi hovíme ve svém pohodlném příšeří a bráníme se ostrému světlu, které by vymetlo naše stíny a odhalilo vše zatemněné v nás. Kristus je tím světlem, tím životem. A tak Kristu nedovolíme, aby přišel – „do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“, Bráníme se poznání, pravdě, Kristu, svobodě. Přijmout je, by znamenalo přijmout zodpovědnost za svůj život; převzít zodpovědnost za svá slova, činy a jejich důsledky. Ano, je to tak. Máme plná ústa řečí o pravdě, lásce, o svobodě; bojujeme proti lži a zlobě – ale u těch druhých. Na bitevním poli své duše jsme už tolikrát zbaběle kapitulovali před mocí temnot, lží a nelásky. Možná i tak vypadá v praxi ono: „do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Hrajeme si na křesťany, na spravedlivé, poctivé – ale nejsme takoví. Nesneseme nastavená zrcadla a schováváme se před Kristovým světlem a slovem. Protože On je slovo života a světlem světa a usvědčuje nás z našich lží – o druhých, o Bohu, o sobě … Odpusťte mi, ano, mluvím i – a především, sám o sobě. Skrývám své nečestné úmysly, své temné skutky i své lži. Bojím se Kristova světla, jeho slova – a současně po něm toužím. A, domnívám se, že v tomto napětí žijeme všichni. Té bipolaritě svého malého upachtěného já a přesahujícího Kristova ty. Vyvyšujeme se, prosazujeme své pravdy a svou vůli; skrýváme své slabosti a hříchy. Oháníme se Bohem a jeho slovem, ale nejsme upřímní. Kdybychom byli, pak bychom toužili, aby se narodil v našich srdcích, aby vstoupil do našeho života a prozářil naše temnoty.
Platí i o nás ono Janovo: „do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“?
Jiří Vojtěch Černý
