Podstatnější, než fanfáry, družičky, baldachýny, průvody a jiné eucharistické oslavy, je naše víra
Ex 24,3-8
Žid 9,11-15
Mk 14,12-26
Slavnost Těla a Krve Páně
Co svět světem stojí, upravují, a nejen majetkové, vztahy vzájemné smlouvy. (Pro naši nespolehlivost a nestálost nestačí jen podání ruky na jejich stvrzení.) Jsou smlouvy nejrůznějšího charakteru: mezi dvěma subjekty i mezi národy; smlouvy krátkodobé i s dlouhodobým horizontem. Smlouva, o níž dnes pojednávají biblické texty, je však zásadní a mimořádná. V prvním, starozákonním čtení, jde o smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem; v novozákonních čteních pak smlouvu mezi Kristem a křesťany. V obou případech jde o smlouvu přesahující celé věky, a v obou o smlouvu potvrzenou a zpečetěnou krví. Nicméně popořádku.
Mojžíš pod horou Sinaj, na níž mu Hospodin předal Desatero, sepsal Hospodinova slova, postavil oltář a přinesl Bohu oběť celopalů. Poté předčítá všemu lidu Hospodinova slova a lid jedněmi ústy aklamuje: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Poté, jako znamení smlouvy a její potvrzení, bere krev z býčků, kropí ji oltář i lid. A oni opět: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ A teď, to podstatné, slova: „To je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin.“ Tato smlouva je potvrzená, zpečetěná krví.
O nějakých 2000 let později ustanovuje Boží Syn smlouvu novou, a její pečetí, potvrzením, je rovněž krev. Ne však beranů a býčků, ale krev samého Boha. Beránka Božího, který tak činí v předvečer své smrti, kdy už nikoli obrazně a symbolicky, poteče jeho vlastní krev. Teď však se chystá Boží lid, tento „lid smlouvy“ slavit oběť velikonočního beránka na připomínku vyvedení z otroctví Egypta ke svobodě do země zaslíbené. Ježíš předjímá už svoji výkupnou oběť a proměňuje víno, kalich požehnání této pesahové večeře, ve vlastní krev. A opět zaznívají slova smlouvy: „Toto je má krev, krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny!“ A my, lid nového zákona, při každé mešní oběti, kterou si tuto „Večeři beránkovu“ připomínáme, dodáváme jeho slova: „To konejte na mou památku.“
Izrael, Židé, jsou, a to právem, nazýváni „lidem smlouvy“. Smlouvy s Hospodinem, že budou zachovávat jeho slova, slova smlouvy, kterou jim dal. My, křesťané, jsme také lidem smlouvy. Smlouvy, kterou ustanovil Boží Syn. Smlouvy, zpečetěné jeho krví. Přímo brilantním výkladem této Kristovy smlouvy bylo dnešní druhé čtení z listu Židům. Připomenu jen některá slova: „Kristus vešel jednou pro vždy do velesvatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení.“
A dále: „On sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, aby očistil naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému … On je prostředníkem nové smlouvy.“
Při každé mši svaté si tuto Kristovu výkupnou smlouvu připomínáme. Přinášíme své dary, plody lidského snažení (chléb a víno) a Kristus je promění ve své tělo a svou krev. My jsme, díky křtu, rovněž lidem vyvoleným a účastníky jeho oběti. Když s vírou přijímáme tuto Kristovu oběť, konáme památku jeho oběti a smíme z ní čerpat s vírou, že On jednou „promění i naše tělo v oběť Bohu milou a příjemnou“, a že můžeme už tady a teď čerpat z plodů jeho oběti a jednou s ním mít podíl v Božím království.
Těžko lze v několika větách přiblížit, uchopit, toto největší tajemství Kristovy lásky. Není to ani dost dobře možné. Kristovo tělo a krev jsou plodem daru, kterým Kristus dává sebe sama. Daru Lásky, která je mocnější než smrt; božské Lásky, která Jej vzkřísila z mrtvých. Co však možné a žádoucí je, přistupovat s vírou a vděčností k Božímu stolu a přijímat Kristovo tělo a krev – a tím být nejenom účastníky této „smlouvy nové a věčné“ ale i sami přinášet Kristu své malé oběti. Oběti těžkostí, nesnází, nemocí. Ještě cennější pak oběti odevzdání se do jeho rukou, oběti své vůle, své sebestřednosti a nechat se znovu a znovu vykupovat a uzdravovat ze svých hříchů. A spolu s ostatními aklamovat třeba ono: „Pane, nezasloužím, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“
Slavnost Těla a krve Páně, toto „Boží Tělo“ je krásnou, tradicí osvědčenou připomínkou největšího daru, který nám byl dán. Církev ji už od středověku slaví a činí tak někdy „výpravně a okázale“, jindy ve skromnosti. Co však je podstatnější, než fanfáry, družičky, baldachýny, průvody a jiné eucharistické oslavy, je naše víra. Víra v živého a přítomného Krista ve svátosti oltářní; víra v to, že nás svou krví vysvobodil z otroctví hříchu; víra, že nás miluje a na znamení své lásky nám znovu a znovu odpouští a vrací milost posvěcující. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život.“ Oběť Kristova je už přinesena. Jednou provždy. A my každou mší svatou, každým svatým přijímáním, deklarujeme svoji víru a lásku ke Kristu. Našemu Pánu, příteli, Vykupiteli, Spasiteli. Dárci „nové smlouvy, smlouvy lásky“. Jsme jejími účastníky a konejme ji, účastněme se jí, „na jeho památku“.
Jiří Vojtěch Černý
