Poezie: Drž mě za ruku

Drž mě za ruku,

když hlavu svou položím vedle té Tvé,

když láska nám hlavu zamotá a poplete.

Když se naše těla na dobu dlouhou,

na louce rozkvetlé propletou a prolnou.

 

Drž mě za ruku

ve chvílích lásky, radosti, ve chvílích smíchu,

za nocí dlouhých protkaných nitkami hříchu.

Ve chvílích nemoci i kruté bolesti,

v níž člověk odpykává všechny své neřesti.

 

Drž mě za ruku

když vedeš mě cestou ke svatebnímu oltáři,

dřív než dětský křik život náš rozzáří.

Když z nás dvou rodí se život nový,

z bolesti – té, na kterou žena rychle zapomíná, ač tak strašně bolí.

 

Drž mě za ruku

až nad kolébkou ustarané noci probdíme,

než nemocí naše dítko zbavíme.

Když svět bude patřit našim dětem, jejich hrám,

nedopusťme, aby byl některý z nich sám.

 

Drž mě za ruku

ve všech letech krásných, které proletí rychle – jak vichřice životem,

i těch smutných, na které jen sotva kdy vzpomenem.

Až radovat se budeme z úspěchů našich synů a dcer,

jejich rodin, až budou mít již svůj vlastní cíl a směr.

 

Drž mě za ruku

ve chvílích smutku slzavých údolí, ve chvílích ticha,

kdy smrt našich milovaných do tváří nám dýchá.

Když léta jak dravec z času života nám ukusují,

když rány uštědřené životem, už se špatně hojí.

 

Drž mě za ruku

když dech slábne se a úží,

když stáří naše těla ohlodává a souží.

I když budu mít možná mysl zmatenou,

drž mě i přesto, nechej mě si vzpomenout.

 

Drž mě za ruku až do konce mých dní,

Než přijde Smrt a ruku Tvou za svoji vymění.

 

(věnováno Zdeňkovi)

Iris Herman