Poklad Božích darů je nevyčerpatelný

2 Král 4,42-44

Jan 6,1-15

17. neděle v mezidobí

Po čtyři následující neděle budeme naslouchat evangeliu apoštola Jana v jeho 6. kapitole. Jejím ústředním pojmem je chleba a motivem nasycení hladových. Nasycení, které je ovšem nikoli produktem naší snahy a úsilí, nejde totiž o „chléb náš vezdejší“, jako o „chléb z nebe“, jehož dárcem je Bůh Otec a jeho Syn. Abychom však nezůstali jen u evangelia, s pochopením tohoto centrálního tajemství naší víry – ono totiž jde o předobraz Eucharistie, nám pomohou texty 1. a 2. čtení, která nám nabídnou pokaždé i trochu jiný úhel pohledu.

Tak kupř. dnes – ať v prvém čtení či v evangeliu dojde k evidentnímu zázraku – k rozmnožení chleba – tohoto základního pokrmu, (a v evangeliu také ryb, což bylo nejběžnější jídlo v okolí Genezaretského jezera).

Jídlo však prochází nejprve Elizeovýma a Kristovýma rukama – a právě oni v moci Boží způsobí, že jídla neubývá, že jejich ruce nezůstanou prázdné, dokud se všichni dosyta nenajedí.

My ovšem, stejně jako Elizeovi a Kristovi současníci, máme tendenci zůstat jen na povrchu, u nepopiratelného zázraku. Jde o skutečnost natolik mimořádnou, že zaujme veškerou jejich, i naši pozornost, a detaily – které jsou přitom velmi podstatné a důležité, jim i nám poněkud unikají.

Začněme u Elizea. (Jen na přiblížení, jde o žáka velkého proroka Eliáše a jméno Elizeus můžeme přeložit jako: „Bůh pomohl“. V Písmu jej najdeme často i pod hebrejským originálem Elíša.) Ten se právě se svými žáky nalézá na území, ovládaném pohanskými božstvy, zejména Bálem. Což je bůh plodnosti a úrody – a přesto je v zemi hlad. (Nejspíš tento, ve skutečnosti nemohoucí – jako ostatně všichni falešní bohové, zklamal.) Není divu, vždyť pouze pravý Bůh sytí své děti i za hladu a neváhá sáhnout i k zázraku, na to žádný z Bálů i z našich soudobých bůžků a bohů, (či sebe sama zbožšťujících se politiků), ať se vyvyšují a slibují sebevíc – nestačí.

Boží intervence v podobě zázračného nasycení, se v Písmu opakuje poměrně často, Počínajíc manou na poušti, či dnes popisovaným zázračným nasycením, až po dar chleba k věčnému životu – Eucharistii. Než však dojde k Poslední večeři a tím i poslednímu, stále trvajícímu zázraku nasycení nebeským chlebem, připravuje a sytí Bůh opakovaně svůj nevděčný (týká se nás všech, to si přiznejme) lid prostřednictvím svých služebníků.

Podívejme se zblízka na nasycení hladových prostřednictvím dnešních textů. Elizeus, nesytí lid ze svého, ale z daru jakéhosi člověka z Bál-Šališa, což je pohanský kraj a dotyčný dárce je s vysokou pravděpodobností pohan, ctitel Bálův. Přesto, i v době všeobecného hladu, přináší Božímu prorokovi Elizeovi dar – dar o to cennější, který je nejspíš projevem úcty, kterou tento pohan k Elizeovi, Hospodinovu proroku, chová. A Elizeus? Nenechá si jídlo jen pro sebe, k ukojení svého hladu, jako pravý Boží služebník nemyslí pouze na sebe, ale i na ostatní (Nezištnost a péče o druhé je charakteristický rys pravých Božích služebníků). A tak, pro nás až s nepochopitelnou samozřejmostí, řekne svému služebníku: „Dej to lidem, ať se najedí!“ Služebníkova reakce je naprosto pochopitelná: „Jak tohle mám dát stovce lidí?“ Elizeus bez nejmenšího stínu pochybností odpoví: „Budou jíst a ještě zbude.“ A skutečně: „najedli se všichni a ještě zbylo“. (Osobně mne fascinuje ta samozřejmost, s jakou tito Boží služebníci přistupují už předem k jistému výsledku - Božímu zázraku. Takovou víru, kdybychom měli!)

Toto zázračné nasycení lidu prorokem Elizeem připomíná, o nějakých 700 let později, neméně zázračné nasycení zástupů v evangeliu. Kolik toho mají společného! Oba vydají svým učedníkům naprosto nesmyslný příkaz – „VY jím dejte jíst“ – a tito se, z lidského hlediska oprávněně, brání: „Ani za dvě stě denárů nestačí, aby se na každého alespoň něco dostalo“. Odpověď Ježíšova, stejně jako Elizeova, nic nevysvětluje, nic nezdůvodňuje. „Postarejte se, ať se lidé posadí.“ Ježíš, tento Boží Syn, se ujímá úlohy organizátora: rozsaďte zástupy, vneste do chaotického zástupu pořádek a řád a nebojte se, že by Bůh nemohl i z vašeho mála nabídnout dost pro všechny…

Postarat se - to je úloha učedníků. Být aktivní v plnění příkazů svých mistrů, nespekulovat o nich, ale jednat. Být aktivní po vnější stránce – jejich úkolem je lid posadit - zkrátka disponovat k Božímu jednání, a pak teprve rozdávat, rozdělovat dar Božího pokrmu. Avšak nikoli ze svého - oni jsou, a musí být, pouhými prostředníky, nástroji Božího díla. (Pokud opustí úlohu prostředníků a budou si přivlastňovat Boží dary a zázraky, stanou se pro Boha i jeho lid nepotřebnými a skončí ve stoce vlastní pýchy).

Nejpodstatnější úlohou není ani tak jídlo opatřit (slyšeli jsme, že to udělali jiní, dokonce ti nejméně významní - pohan, stejně jako malý chlapec), jako jej rozmnožit pro všechny. A to je úloha vůdců, pastýřů. Zatímco služebníci jednají navenek aktivně, to nejpodstatnější, samo rozmnožení jídla, se děje ve skrytosti. To je výhradně Boží dílo! Učedníci – a to jsme my, jsou tady proto, aby Boží dary rozdělovali. Aby se o ně dělili. Aby byli použitelnými nástroji v rukou Božích. Je to však Bůh, který se o nás postará: „Nedělejte si starosti o to, co budete jíst, váš nebeský Otec ví, co potřebujete …“

Aby však mohl Bůh či Boží Syn jednat, je zapotřebí naší důvěry a spolupráce, jak nám to ostatně napovídají dnešní biblické příběhy:

- umět se vzdát pro Boha a pro druhé i toho svého mála (ten mládeneček se vzdal své celodenní stravy, pohan obětoval své jídlo v době hladomoru);

- být aktivními v díle rozdělování se s druhými, o Boží dary (připravit lidi ze svého okolí, aby se vzdali svého shonu za pozemskými věcmi a zastavili se, ztišili se a disponovali, aby mohli v pokoji a připraveni, přijímat ty pravé dary; vyzařovat autoritu Božích služebníků což lze pouze autentickým a pravdivým životem z víry);

- přistupovat k Božím darům s úctou a péčí dobrých hospodářů. Neplýtvat jimi, ani je nepokládat za samozřejmost („všichni se najedli dosyta a ještě zbylo“ a „sesbírali ještě plných 12 košů zbylých kousků“).

Viděl bych to tak, že Bůh je ve svých darech nesmírně štědrý, že vždycky dává víc, ano, mnohem víc, než člověk může přijmout. Poklad Božích darů je nevyčerpatelný a tomu, kdo má, bude ještě přidáno. Boží nabídka je vždycky větší, než naše úzkoprsá lidská poptávka. Nebojme se proto nabírat plnými hrstmi. Tak, jako Izaiáš vyzýval: „přijďte a jezte zdarma chléb a mléko“, podobně velkoryse nás Ježíš i dnes zve k „pramenům vody živé“ a sám se nám dává „ve chlebu života věčného“. On nám nabízí největší bohatství – v podobě příslibu Božího království, co víc, on nás bezostyšně vyzývá, abychom se stali jeho „uchvatiteli“. K tomu už opravdu nelze nic dodat.

Jiří Vojtěch Černý