Pokoj vám a vašim rodinám
Svátek Svaté Rodiny
Dnešní svátek – ne nadarmo zasazený do doby vánoční, mluví o tom nejpodstatnějším v našem životě. O rodině – vždyť každý z nás měl nějaké rodiče a také se do nějaké rodiny narodil a v ní vyrůstal. Nenadarmo je rodina odvozena od slova roditi. (rod, rodák, rodička rodokmen, narozeniny atd.) Rodina je „základní buňkou společnosti“ – a to bez ohledu na to, v jaké době a jakém společenském systému. Rodina je tady stejně dlouho, jako lidstvo samo, vždyť patří k samé podstatě lidství. Ale nechci mluvit o sociologii, chci mluvit o rodině, kterou nám liturgické texty tohoto svátku dávají za příklad.
Hned prvé čtení z knihy Sirachovcovy (z 2.stol.př.Kr.) mluví o vztazích v rodině (z pasáže poučující mladé muže), a ony praktické rady neztratily nic na své naléhavosti: otec má být od dětí ctěn (viz 4. přikázání: cti otce svého a matku svou); syn je vázán poslušností vůči otci a také péčí o otce v jeho stáří a nemohoucnosti.
Druhé čtení z listu Kolosanům vychází z teologického pojednání o vztahu mezi Bohem - Otcem a Synem a pak jej přenáší na lidskou rovinu, do vztahu mezi otcem, matkou a synem v rodině. Žena je podřízena muži (ale ne jako služka, jako rovnocenná partnerka); muž má mít svoji ženu rád a nechovat se k ní mrzoutsky (podřízenost ženy a ochrana muže je projevem jejich lásky). Rovněž děti mají své rodiče poslouchat – tedy podřizovat se jim, respektovat je. Přičemž otcovská autorita nemá být autoritářská - ponižující, přehlížející, nedůsledná. „Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.“
O poslušnosti, podřízenosti rodičům, mluví i závěr evangelia. Tím poslouchajícím není nikdo jiný, než Ježíš, Boží Syn. Ačkoli si v chrámě (kde byl poprvé, tedy po obřadu bar micva ve 12. letech) nejspíš uvědomil svoje božské synovství, svoji příslušnost k nebeskému Otci – a tím také své vyvolení a jedinečnost; přijímá výtku svých pozemských rodičů. Vrací se s nimi do Nazareta a poslouchá je. Oni jsou si jistě vědomi jeho vyvolení, na jeho početí a narození nelze zapomenout, „Maria všechno uchovává ve svém srdci“- přesto od něho očekávají, že se k nim bude chovat jako poslušný syn - a on tak činí. A také i proto „prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“.
Není to náhodou, že nám církev rok co rok – právě v tomto čase vánoc, kdy úloha rodiny vystupuje více než kdy jindy do popředí, ukazuje na Svatou rodinu. V jejím centru není Ježíš – Boží Syn, ale Bůh, který jim svého Syna svěřil. Napadá mě, že i tento vztah jsme ve svých rodinách pokřivili. Dítě je Božím darem, ale není středem rodiny. Dítě, které dominuje a kolem něhož se všechno točí a jemu se všechno podřizuje - takové se nebude podřizovat svým rodičům a docela určitě se o ně v jejich stáří, nouzi a bezmoci nepostará. Rodičovská láska nespočívá v tom všechno dítěti dopřát a podřizovat se jeho rozmarům, ale klást na dítě přiměřené požadavky, vychovávat jej k pokoře a respektu k druhým. Zralou osobnost nevychováme tím, že všechno dovolíme, ale naopak, že určíme jasná pravidla a meze.
Nevíme, jaké „poměry“ vládly ve Svaté rodině – ale určitě tam nechyběla láska. Úcta. Vzájemná ohleduplnost a tolerance. A také, a možná především – víra. Josef se obětoval pro svoji rodinu – a může být příkladem poslušnosti Bohu, když přijal Marii k sobě i s jejím nepochopitelným „útěžkem“ a neváhal hned v noci utéci z Betléma do bezpečí. Maria vírou počala svého syna a s důvěrou se svěřila do rukou Božích – „ať se mi stane podle slova tvého“ je aktem sebeodevzdání a sebeoběti. Kdyby neměl Ježíš před očima jejich schopnost sebeodevzdání, důvěry v Boha, obětavosti a vzájemné lásky, těžko by byl schopen naplnit své božské poslání být obětí za všechny. Podobně, když vaše děti budou v rodinách zakoušet lásku, pokoj a vzájemnou důvěru a pomoc, budou schopni i oni pomáhat vám a těm kolem sebe. Přál bych vám, aby ve vašich rodinách bylo dost místa pro každého, kéž by se každý cítil být přijatý se svými přednostmi i nedostatky a kéž by byl každý milován. Pokoj vám a vašim rodinám.
Jiří Vojtěch Černý
