Pomáhejme druhým ven z jejich jam, propastí a prázdných cisteren

Gn 37,3-28

Mt 21,33-46

Pátek 2. postního týdne

Položíme-li oba dnešní biblické texty vedle sebe, a dáme-li si práci je navzájem srovnat, pak nám nemůže uniknout hned několik, až do očí bijících podobností. Přestože je od sebe dělí 2000 let, mluví oba o tomtéž. O lidské zášti, bratrské závisti a nenávisti, a násilí, jako jediném řešení, kterého jsme my lidé schopni. Skoro má člověk chuť si povzdechnout, řkouc: „Nic nového pod sluncem“.

Možná to znáte i z vlastních rodin, často bývá poslední, mnohdy už nečekané dítě, miláčkem rodičů. Nejsou už tak důslední ve výchově, s přibývajícím stářím jsou shovívavější a na nejmenším mazánkovi lpí a před ostatními staršími dětmi jej protěžují. To samo o sobě není z výchovného hlediska sice ideální, ale je to pochopitelné. A naprosto totéž se stalo i v rodině patriarchy Izraele - Jákoba. Jeho nejmladší syn Josef měl svá privilegia, byl hýčkán přízní starého otce a o to více nenáviděn svými bratry. Jejich nelibost došla až k osudnému dni, kdy se Josefa zmocnili s úmyslem jej zabít. Nebyla to náhoda, ale Boží zásah, že jej neusmrtili, ale prodali do otroctví za 20 stříbrných. Tady už cítíme jasnou paralelu s osudem Ježíše Krista, který byl také prodán svými spolubratry. Apoštolů bylo 12, stejně jako Josefových bratří, a 30 stříbrných byla v jeho době rovněž cenou otroka, tak jako v době Josefově oněch 20 stříbrných.

A když přidáme ještě obraz dnešního evangelia, kde jediný a milovaný syn je rovněž ze závisti a zášti zabit, máme podobnost (nikoli čistě náhodnou), hotovou. Josef z prvního čtení a syn vinaře z evangelia jsou obrazem jediného a milovaného Syna Božího - Ježíše Krista. Veškerá tato podobnost má svůj smysl, je cílená a Bohem chtěná.

Tohle vycítili farizeové, kteří Kristovo podobenství poslouchali. Mohli bychom očekávat, že teď konečně pochopí, koho mají v Ježíši před sebou; že teď už jim konečně spadnou klapky zaslepené zášti z očí, ale opak je pravdou. Zatvrzelost jejich srdcí jim nedovolí slyšet to, co Kristus říká. Oni totiž slyšet nechtějí, a v tom spočívá jejich tragédie. Přesně tak, jak říká Izaiáš: „Budou slyšet a neuslyší, vidět a neuvidí…“ A my, nenechme se mýlit, jsme v tomto ohledu spíše potomky farizeů. Také raději nevidíme a neslyšíme. Myjeme si ruce nad bližními a říkáme: „To se nás netýká… to je jejich problém…“ (To je ovšem postoj, který, přeneseno k dnešnímu příběhu Josefa a jeho bratří, hází ty druhé do jámy, a vzhledem k evangeliu, zabíjí „jediného milovaného Syna“.) My však, jako křesťané, máme druhým z jejich potíží, nesnází, obrazně řečeno, z jejich jam, propastí a prázdných cisteren, pomáhat ven. Přejít okolo bližního, který se topí v těžkostech s tím, že „je to jeho problém“ je rovněž hříchem, stejně jako jej do propasti, do jámy, do jeho maléru, cíleně a zaviněně svrhnout. (To, že svým bratrovražedným činem a utrpením Josefovým byl v důsledku zachráněn izraelský národ; a intrikami a nenávistí farizeů ukřižovaný Kristus, v důsledku své smrti, spasil a vykoupil celý svět, nijak nezmenšuje vinu těch, kteří jim toto nezměrné utrpení způsobili. Je to Bůh, který umí použít utrpení a bezmoc k spáse a záchraně, ale jistě by nebyla cena Boží pomoci a prozřetelnosti tak vysoká, kdybychom my lidé, nepřisazovali na váhu Boží lásky a pravdy jako protiváhu své lži, pomluvy, intriky a zášť.)

Jiří Vojtěch Černý