Postní doba je velkorysou nabídkou, která nám dává prostor ke zkvalitnění duchovního života a vztahů
Joel 2,12-18
Mt 6,1-6.16-18
Popeleční středa
Popeleční středa – den prvý postního čtyřicetidenní. Popeleční středa – den významný svým poselstvím. Popeleční středa – den postu, pokání, zastavení, zamyšlení …
Jistě lze nalézt mnoho dalších charakteristik Popeleční středy.
Nemá smysl je probírat jednu po druhé. Nemá smysl z dnešního dne udělat akademický apel a z kázání teoretickou přednášku o tom, „co bychom měli“. Tím bychom se minuli s hlavním poselstvím tohoto dne a nepřímo celé postní doby.
Popeleční doba je nejen prvým dnem postní doby – je dobou nového začátku. Dobou proměny – obrácení. Tomu předchází kajícnost, pokání – bez něho by byla postní doba nemyslitelná. A pokáním se dostáváme k tomu, co je jakýmsi pomyslným středem dnešní liturgie, co dává samotný název tomuto dni – k popelu. Co je to popel? Věcně: „produkt reakce vznikající souběžně se spalováním organické substance pevných paliv.“ Tak takováto definice by nikoho asi ke změně smýšlení nepřivedla. Ale uvědomit si, že popel je to jediné, co po nás jednou zůstane – symbol nicotnosti; toho, co zůstane, když dohoří oheň života. Že naše hodnota, ať to dotáhneme jakkoli vysoko, nebude nakonec ničím víc, než trochou popela – ať už z pece krematoria, nebo po delší době prach, smíšený se zeminou, z níž jsme ostatně všichni povstali a v níž se zase proměníme. Vzato takto striktně biologicky, by snad ani nebylo co slavit, co si připomínat. Jenomže – jsme sice organismus, který skutečně nemá z biologického hlediska větší cenu, než tu trochu prachu a popele, („Věz, že prach jsi a v prach se proměníš“! - Gn 3,19), ale – jako lidé máme nesmrtelnou duši, která nezaniká. Také máme rozum a tím i schopnost vědomí sebe sama. A právě toto vědomí nás vede k hodnocení vlastního jednání, dává nám poznání o kvalitě (morální) našeho jednání. A to nikdy nebude zcela v souladu s poznanou Boží vůlí a Božími zákony. Proto je zde lítost, kajícnost, pokání. Zaznívá v novější formuli při udělování popelce: „Obraťte se a věřte evangeliu.“ – Jestliže se máme obrátit, pak je třeba změnit stav – nikoli pouze polohu těla, ale stav duše. Obrácení je proces, při kterém nejde o vnější projev „duchovní gymnastiky“, ale především o vnitřní proměnu našeho nitra, našich srdcí, našeho vědomí. – Vnější symboly, (o kterých čteme v dnešních textech) – žíněná roucha, sypání se popelem, půst, umrtvování, roztržené svršky – to vše jsou jen vnější znamení toho podstatného – vnitřní proměny, pokání, obnovy apod. Pokání je projev působení samého Boha v nitru člověka – je to Bůh, kdo dává člověku poznat stav jeho duše a z toho plyne lítost, pokání, kajícnost. Je to Bůh, kdo dává člověku touhu a sílu začít znovu.
Vnitřní pokání má rozmanité projevy, různé podle potřeb doby. Nicméně k tradici pokání patří tři hlavní prostředky: půst, almužna, modlitba. To má svůj původ nejen v Písmu svatém – konečně, slyšeli jsme o nich i v dnešním evangeliu – ale v samé podstatě postní doby. Patří jakoby ke třem pilířům židovské zbožnosti (které člověka vedou k Hospodinu); Ježíš je souhrnně nazývá spravedlností. („Varujte se konat vaši spravedlnost před lidmi.“)
Podívejme se na tento „postní trojlístek“ zblízka:
Almužna – (řecky eleemosyne – milosrdenství) – zahrnuje v sobě více než hrst drobných, hozený žebrákovi k nohám. Obsah je mnohem širší, zahrnuje: být milosrdnými, velkorysými, odpouštějícími lidmi – a tím být (dle proroka Joela) podobnými Bohu.
Modlitba – opět nelze skončit jen u bezduchého odříkávání modliteb, ale obětování času pro Hospodina, trávení času s Hospodinem. Stálým životem v jeho přítomnosti, intenzivním vztahem, odevzdáním se Hospodinu.
Půst – má svůj hluboký duchovní význam - naší chybou je, že jsme jej zredukovali na pouhý sebezápor, na sebestředný asketický výkon, bez vztahu k Bohu. Právě vztah k Bohu je pro půst určující: „Postíme se, abychom byli citlivější pro Boží přítomnost a modlitbu – a tím samým se už stávám milosrdnějším člověkem.“
Ježíš odpovídá na poušti pokušiteli: „Nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ Je to tedy slovo Boží, které je pro naši duši neméně důležitějším pokrmem, jako je chléb pro tělo. (Půst neznamená absenci jídla, ale dát jídlu správnou hodnotu, správné místo v našem životě.) Dovolím si citovat papeže Benedikta XVI. z jeho postní promluvy (1.3.2006): „Postní doba nás chce především pozvat, abychom prožili s Ježíšem oněch 40 dní, které strávil v modlitbě a postu na poušti. Na Popeleční středu začínáme spolu s křesťany celého světa cestu reflexe a modlitby, na níž duchovně stoupáme na horu Kalvárii…“ a dále: „Postní doba nás povzbuzuje, abychom nechali svůj život prostoupit slovem Božím a poznali základní pravdu, tedy: „kdo jsme; odkud přicházíme; kam máme směřovat“; která cesta je správná a po které se máme v životě dát …“ Moudrý papež Benedikt nám zde nabízí velmi „hutnou“ inspiraci, jak prožít postní dobu. Pevně zakotveni ve víře a v církvi, naslouchat v tichu vlastní „vnitřní pouště“ slovům Písma. Obracet se k Bohu modlitbou; hledat sebe sama v sebereflexi a posílit svoji duši svátostným vyznáním a pokáním. Postní praxí si odřeknout vše zbytečné a almužnou zaměřovat svoji pozornost na potřeby druhých.
Upřímně řečeno, co ke slovům emeritního papeže dodat? Více než slova jsou skutky – a před námi se otevírá prostor postní doby, kdy se můžeme (a máme) - více přiblížit k Bohu (modlitba), k sobě samým, ke svému nitru, vědomí a sebereflexi (půst) a také k druhým lidem, protože nelze si ani žít, ani se obrátit jen sám pro sebe (almužna).
Postní doba je velkorysou nabídkou, která nám dává prostor ke zkvalitnění duchovního života a vztahů – s Bohem, s druhými i se sebou samými. Využívejme prostředky, které nám dává a jako inspiraci použijme dnešní texty: proroka Joela, který nás vyzývá: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem v postu, nářku a pláči. Roztrhněte svá srdce, ne pouze šaty“, a evangelistu Matouše, který nám klade na srdce, abychom byli ve svém jednání a smýšlení upřímní a nedělali nic jen pro vnější efekt a jako zbožné divadlo pro druhé. Abychom se bránili pokrytectví a usilovali o tu jedinou odměnu, která má trvalou hodnotu – o odměnu Otce v nebesích. Toho Otce, který „všechno vidí a odplatí“.
Jiří Vojtěch Černý
