Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 1. část
Máme mluvit o Kristově utrpení. Ale zdá se mi, že o něm mluvíme až příliš. V kancionálu je napsáno, proč Kristus přišel: „Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil.“ Nevím, jak tomu rozumí třeba mladí dnešního světa, kteří o víře nic nevědí. Dá se to říct také jinak: „Kristus přišel, aby nám přinesl obraz Boha a stálo ho to život.“ To je možná srozumitelnější. Boha nikdo nikdy neviděl a nevíme o něm nic. A najednou přichází Ježíš a říká “ Kdo vidí mě vidí otce“.
Co je důležitější, Kristův život nebo smrt? To je taková provokativní otázka. Co je pro nás důležitější? Kristova smrt? Takže by stačilo, aby přišel a umřel? Tak je to přece napsáno v kancionálu „Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil“. Názor dominikánské školy je, že Kristus by nepřišel, kdyby lidstvo nezhřešilo. Druhá škola, františkánská, říká, že Kristus by přišel za každých okolností. Protože jinak bychom o Bohu nic nevěděli.
Východní církev od počátku víc myslí na Krista, který přinesl Boží obraz. Biskupové pravoslavní, řeckokatoličtí, arménští ti nenosí kříž, ti nosí medailonku panny Marie, to je její charakteristika. Protože na svátek Zvěstování Páně to všechno začalo.
Nemůžeme říkat, co je důležitější, jestli Kristův život nebo jeho smrt. Je potřeba to skloubit - smrt patří k životu. Je důležité, že Ježíš přišel a stal se člověkem a smrt je potvrzením jeho života. Tak jako naše smrt bude součástí našeho života. Už teď na sobě cítíme, aspoň my staří, všelijaké takové klepání, jak se ta smrt pomalu hlásí a bere nám sílu, bere nám energii a docela nás straší.
Máme tedy dva přístupy. Podle prvního přístupu Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil. Apoštol Pavel říká, že Kristus přišel, aby zemřel za bezbožníky. A nebo na jiném místě, říká, byli jsme s Bohem usmíření smrtí jeho syna. Ale kdo se potřeboval usmířit? Bůh s námi nebo my s Bohem? To je další otázka. Apoštol Pavel vlastně pořád mluví jenom o hříchu. Když mluví o vině za hřích a o nápravě nebo zadostiučinění. Apoštol Petr ve svém druhém listu o apoštolu Pavlovi říká, že Pavel má velikou moudrost, kterou dostal. Ale jsou tam místa, kterým není snadno porozumět. A lidé nevědomí a nestálí to překrucují. Je také možnost, že to špatně pochopí.
Když se mluví o smíření s Bohem, vypadá to, jako by se Bůh urazil a čeká, že ho nějak vyprovokujeme ke smíření. Ale naopak, my se potřebujeme smířit s Bohem. A víte proč? Jsou zemětřesení, denně umírají tisíce dětí hlady, jsou války, byla Osvětim. Je tolik hrůz v lidských dějinách a to vede lidi k otázce, jak to může Bůh dopustit?
Stane se, že máte dítě, které onemocní a umře. A rodiče se potom mohou ptát, Jak je to možné? Jaký je ten Bůh? Proč je k němu tak tvrdá cesta a proč je tady zlo? Proč je tady Ďábel, který pracuje? Proč jsou tady lidé hříšní a špatní?
Proč je ta cesta tak tvrdá? Protože Kristus sám říká, je to cesta strmá a příkrá. A brána, kterou vcházíme, je úzká, to spíš projde velbloud uchem jehly… A také říká, kdo chce jít za mnou, vezmi na sebe kříž. A to řekl v době, kdy slovo kříž se nikdo ani neodvážil vyslovit. To bylo popravčí dřevo. To bylo potupné dřevo, protože římský občan nikdy na kříži neskončil, jenom zločinci, kteří nebyli Římané. A Kristus po nás žádá takovou věc. A říká: „Není učedník nad mistra. Kdo chce za mnou přijít, vezmi ten život na sebe“.
A to je to naše smíření s Bohem. My se musíme smířit s tím, že Bůh takový svět založil, že my v takovém světě žijeme, ve světě plném otázek, na něž sami neumíme často odpovědět. A máme tu odpověď hledat především v Písmu svatém, zvlášť Nového zákona. Například v podobenství o cizoložné ženě, kdy farizeové přitáhli před Krista ženu dopadenou v hříchu. Já mám strach, že mě taky najednou popadne smrt a dopraví mě proti mé vůli před Kristův soud. To se nám může stát. Ani farizeové, ani policie, ale smrt nás tam najednou rychle dopraví proti naší vůli. Zvedněte ruku, kdo by chtěl zítra umřít? My nechceme ke Kristu, my se ho bojíme, je nám tady dobře na této zemi. My budeme přivlečeni před Boží soud taky násilím a teď je otázka, v jaké chvíli to bude, jestli to bude ve chvíli pozitivní ve chvíli naši duchovní aktivity, nebo jestli to bude ve chvíli nějakého hříchu nebo prázdnoty. To už nechme pro vlastní zpytování svědomí.
A jak Kristus mluví k té cizoložné ženě? Napřed ji nechává vydechnout a ty její soudce taky a pak jim říká, “Kdo je bez hříchu hoď po ní kamenem“. On neříká, že nic neudělala, že to je maličkost. To Pán Ježíš neříká. A nakonec jí řekne: „Jdi a už nehřeš“. Tak jednoduše odbude ten její hřích, který byl těžký.
V roce 1965 byla v Haagu konference trestních právníků z celého světa. Tam poradili státům, které ještě měly ve svém trestním právu nevěru jako zločin, který se trestal pokutou nebo někde vězením, aby to už vypustili z trestního zákoníku. Protože už je toho tolik, že by se tím soudy zadusily. Oni neřekli, že to není hřích, že to není zločin, ale řekli, nemáme na to čas. Už to nelze projednávat. A Kristus taky neříká té ženě, že to nic není. Nebagatelizuje to. Říká jí „Jdi a už nehřeš“. Kristus vždycky mluví zajímavě jednoduše a pochopí to i prostý člověk a pochopí to i intelektuál.
Jinde Kristus říká s nebeským královstvím je to jako s králem, který vystrojil svému synovi svatbu. To je přece pozitivní, ne smrt, kříž, hřích. Ale svatba - oslavení člověka. Protože on poslal služebníky, aby svolali pozvané na svatbu. To jsme my, my jsme pozvaní na svatbu. To je přece pozitivní a krásné. Poslal služebníky, aby svolali pozvané, ale oni nechtěli přijít. Tam už začíná ten vzdor a hřích. Jak to znáte už ze Starého zákona, tam začíná odpor vůči Bohu. Tam už začíná být člověk svévolníkem. Má svou vůli, tvrdou hlavu. To Kristovo přirovnání je velice jednoduché. Bůh dává svému Synu nás - lidstvo jako nevěstu. Kristus sám přece řekl, že je ženich. Říká židům, dokud je ženich s apoštoly, tak se nemají postit. To je chvíle radosti. My máme taky žít v radosti, vždyť patříme mezi ty pozvané. Já bych chtěl zdůraznit, abyste vnímali to pozitivní. Protože my myslíme pořád jenom na hříchy na odpor vůči Bohu.
Co myslíte věděl Bůh, když plánoval stvoření, jak to dopadne? Já myslím, že věděl. A proč to tedy podnikal? Nad tím se můžeme zamyslet. Různá zbožná zjevení ukazují, že do pekla se řítí duše tak, jako když padá hustý sníh. Že bude v záhubě víc lidí než v radosti. Ale to já popírám, protože Pán Ježíš říká, že to budou žně, a když jsou to žně, tak to nemůže být ztrátové. To nás naplňuje velikou důvěrou. Proto chci zdůrazňovat to pozitivní, že Bůh stvořil člověka, aby mu něco nabídl.
Ve starých katechismech se 500 let psalo, že Bůh učinil člověka „aby Bohu člověk sloužil, úctu vzdával a za to navěky spasen byl“. A my to můžeme říct tak, jak říká Pán Ježíš jedním slovem, že je to svatba. My jsme pozvaní, ale ne k panu prezidentovi nebo nějakému královskému princi. My jsme pozvaní do absolutní společnosti, kterou sice nechápeme, ale v Kristu ji pochopíme. Do té nejvyšší společnosti jsme pozvaní.
Když se křtí dítě, mažeme ho křižmem. To je balzám smíchaný s olivovým olejem. Tím se od pradávna až po dnes mažou králové, kteří nastupují na trůn. Je to symbol ušlechtilosti. A to my děláme každému dítěti, protože to každé dítě bude s Kristem kralovat. To je nádherné. To je to pozitivní, že Bůh nás stvořil k tomu, aby nás oslavil. My na to zapomínáme. Stále slyšíme o spasení, vykoupení, smíření. Ale musíme připomínat, že jsme vybraní a vyvolení k oslavení, a to stojí za to. To je první důvod stvoření člověka. První důvod stvoření je naše oslava. My máme skončit na trůně Božím. Pán Ježíš říká „budou kralovat na věčné věky“. To je něco krásného, protože máme skončit v tom pohledu, z jakého se Bůh raduje.
Nám zatím stačí k radosti ze života, když svítí slunce, máme co jíst, máme oblečení, když nás děti poslouchají, nebo máme kde bydlet. To všechno je krásné a dobré. To jsou přirozené dary, ale my křesťané víme o darech, které jsou nade všechno. A proto když je dobrý křesťan, tak se sám přihlásí do domova důchodců, aby neotravoval rodinu. Opustí svůj majetek, všechno poručí Pánu Bohu. Dokáže opustit to krásné prostředí, které si vybudoval, když vidí, že už to jinak nejde a nepláče nad tím. Udělá to s chutí, protože ví, že je křesťan a že se umí všeho vzdát a obětovat to. Co je to oběť? Radostné sebedarování.
Zvykněme si myslet na to pozitivní. Jsme stvořeni k oslavě Boží. A k oslavě své. Bůh nás chce oslavit, protože nás stvořil pro sebe. A on nezná jiné vztahy než láskyplné vztahy. A jestliže říkáme něco o všemohoucnosti Boží, tak tam se jedná pouze o všemohoucnost lásky. A když si to vezmete poctivě, tak všemohoucnost lásky rovná se bezmocnosti. Všemohoucnost lásky spočívá v tom, že pro ty, které máte rádi, děláte všechno do posledního dechu. Ale jste bezmocní, když čekáte odměnu, když čekáte pozornost, když čekáte nějakou lásku zpátky.
Uvažujme o té oslavě. Co se s námi stane? Jak je to v plánu Božím? A stojí to za to i přes riziko hrůz, kterými v lidských dějinách lidstvo prochází. A Bůh věděl, kolik lidí to odmítne. Teď je otázka, jestli tu oslavu odmítají vědouce, co je čeká? Vědouce, co to vlastně je, nebo nevědouce, protože mnozí odmítají Boha, který neexistuje, odmítají obraz Boží, který si sami vytvořili, nebo který někdo zkreslil. A to jsme často my kněží, kteří zkreslujeme Boží obraz, nebo my věřící sami jim ten obraz Boží kazíme. Proto je to cenné, že Kristus přišel, aby nám přinesl obraz Boží, jaký je, protože tam už částečně vidíme, k čemu velikému jsme stvořeni.
Různá vyjádření zkreslují Boží obraz. Tak třeba v jedné Křížové cestě se říká, že křížem nám Kristus otevřel nebe. A kdo to nebe zavřel? To je někdo, kdo nás nemá rád. No ale Ďábel přece nemá klíče od nebe. Nikdo to nezavřel. Ale my jsme si to zavřeli přesvědčením, že u toho Božího království stojí anděl s plamenným mečem. Vzpomeňte na Starý zákon. Vyhnal je z ráje. A ještě tam dal anděla. Co tehdy lidé prožívali? Toužili po krásném životě. A ten krásný život není. Tak tady přijali tuto tezi. O tom, že Bůh zavřel Boží království hříchem člověka, a ještě tam dal anděla, aby tam nikdo nemohl vstoupit.
My v tom kancionále papouškujeme tisíc let. Kristus přišel, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil. Nikdo o tom nepřemýšlí. Je tam - Bůh je nejvíc spravedlivý - nikdo o tom nepřemýšlí. My prostě pořád nepřemýšlíme. Neklademe si otázky, nezápasíme o to. A jakmile někdo o něco nezápasí, tak je to vedle. Protože pak se spokojí s málem. Pak se spokojí s tím, že vyznává, co svatá církev učí. A nezajímá ho, co učí. A on z toho má ale žít, z toho učení. Pak tam slyšíte na křížových cestách - Křížem nás vytrhl z moci nepřítele. A kdo nás tomu nepříteli podrobil? My sami? Nebo celé lidstvo? To jsou ty otázky, které dnes, když mladý člověk přijde do kostela a nic neví, tak ho to zaujme. Co to říkáme? Vy to uslyšíte taky na Bílou sobotu. Tam je krásný zpěv sv. Augustína. A tam je taky - zrušil dlužní úpis dávného hříchu. Co to je dlužní úpis? A kdo ho vystavil? A co tam bylo? A kdo ho může rušit? Jenom Kristova krev? To je básnické vyjadřování, mystické vyjadřování, starozákonní. Zbožné vyjadřování, aby nás kazatel donutil k lítosti.
Starozákonní, protože předpovědi Izajáše a Jeremiáše o Kristu, tam jsou ty předpovědi - za naše hříchy trpěl, krev jeho a tak dále. A to jsou obrazy toho proroka. My to nechápeme, co on viděl. On za to chudák nemůže, ale to bylo v něm všecko. A tam je to lidstvo zastoupené člověkem, Adamem, nebo chcete-li Evou. To jsou taková paradigmata, která nese každá ta postava. Každý z nás je Adam, každý z nás je Eva. To jsou charakteristiky. A Starý zákon právě myslel na tu spravedlnost.
Tak to poznávaly prastaré národy. Brali to jako tresty. V době, když byl Abraham, Mojžíš - v té době nemysleli na žádné Boží království, kdysi, kdesi, ale v přítomném okamžiku. Kdo byl bohatý, kdo měl děti, zdraví a majetek, toho Bůh vyznamenával. Takový obraz měli. To byl pohled věřícího člověka na ten zavřený ráj a na toho anděla s plamenným mečem. Tak si to tak vykládali, jako si buddhisté dnes vykládají těžký život tím, že hřešili v minulém životě. Ale my musíme vidět ten postup od primitivního člověka, který tušil, odkud se vzalo zlo na světě a nebral to na lehkou váhu. Proto jsme potřebovali Krista, aby přinesl zprávu, jak to vlastně je.
volně přepsala Věra Horníčková
