Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 2. část

Když byl Jan Pavel II v Indii, tak říkal, „Já vám závidím toho Gándhího. Protože v dějinách Evropy takový člověk nebyl, aby bez jediného výstřelu, bez jediné zbraně, dokázal osvobodit miliony Indů od anglické nadvlády.“ Papež věděl, že Gándhí denně četl Evangelium, hlavně pátou kapitolu Mt (blahoslavenství) uměl nazpaměť. 

Druhý takový případ, na který upozornil Jan Pavel II v Americe je Martin Luther King. Ten beze zbraně, jedině autoritou důvěry, kterou v něj černoši měli, zabránil krveprolití. Černoši tehdy nesměli jezdit vlakem, autobusem, všechno muselo být pro černé extra. A on to dokázal změnit. A vidíte, dnes je tam černý prezident. Na tom má Luther King zásluhu. Protože bez jakýchkoli zbraní lidi povznesl na jistou úroveň.  Oni mu věřili.

V Africe papež Jan Pavel II vyzvedl Charles de Foucaulta. To byl důstojník francouzské armády, který přišel k Tuaregům, nejzaostalejším arabským obyvatelům.

Papež je přirovnal ke Kristu. Proč to ti lidé dělali? Co chtěl Gandhi? Co chtěl King? Co chtěl Foucault? A další, například zakladatel skautů? Povznést lidi na jistou úroveň. Povznést národ, aby nikomu neotročil. Oni přišli, aby někomu dali úroveň. A jak to skončilo? Gandhi skončil rukou vraha - vlastního člověka. Ne nějaký Angličan, ale Ind. Kdo zabil Kinga? Černoch. A kdo pak zabil Foucaulta? Tuareg. Čili ti lidi, ke kterým přišli, někdo z nich vždycky odpravil tyto lidi.

A Kristus přišel také, aby povznesl úroveň lidstva. On nepřinesl jenom osvobození od nějakého okupanta, jako byla Anglie v Indii. On nepřišel jenom proto, aby zbavil lidi rasové nesnášenlivosti. On nepřišel jenom proto, aby naučil lidi slušnému životu. On přišel proto, aby nás uvědomil o našem poslání. Všechny, celé lidstvo. To byl jeho úkol, to byla jeho povinnost. A za to umřel. Rozumíte tomu? Ne proto, „že Bůh se rozhněval a krev Kristova umyla naše hříchy“. Přišel proto, aby nám ukázal směr našeho života. Aby nám na sobě ukázal, jaký je Bůh.

Těm lidem šlo o povznesení a dopadli špatně. Nevděk a ztráta života. U Krista je to stejné. On nepřinesl jenom něco málo, on přinesl totální směr lidstva. Cíl všeho lidstva. „Už před stvořením světa nás vyvolil, abychom byli svatí a neposkvrnění. Ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijatí za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ To je to největší povznesení. My jsme děti skrze Krista. Nejsme děti adoptivní, to znamená vedle Krista. Ale nakolik je kdo spojen s Kristem, natolik je vlastní Boží dítě. To říká dnešní katolická teologie. Proto já jsem katolík, protože toto nikde v žádné teologii, v žádné církvi nenajdete. To si nikdo neosmělí říct, že nakolik jsme spojeni s Kristem, natolik jsme vlastní Boží děti. Protože na věčnosti, tam budeme totálně v Kristu. Naprosto. Budeme tam doma. Budeme tam jako druhá Božská osoba v Kristu. Je to velké tajemství, ale važme si toho tajemství, co nám říká církev. Protože to se týká také našeho těla. My umřeme, ale už teď nežiju já. Žije ve mně Kristus. Takže já jenom odložím to tělo, ale žiju dál
v Kristu. V tom jeho tajemném těle.

Co je to Eucharistie? Kristus přijímá do svého proměněného, oslaveného těla trochu toho vína nebo ten chlebíček. Přijímá to do svého těla jako něco svého, aby se nás mohl dotknout. To je úžasné tajemství. Eucharistie - na první místě je stesk. Kristu je smutno. Stýská se mu. A proč se mu stýská? Po našem doteku. Jestli někoho máte rádi, tak vám nestačí vzpomínka na něho, nestačí vám telefon, ani nestačí třeba internet. Ale to je všechno málo. Musíte ho vidět živého. Člověk s tím, koho miluje, musí mít fyzický kontakt. Máte třeba dítě, které žije v Americe, chybí vám ten kontakt. No tak tam letíte a stojí to 20 tisíc, ale ten kontakt musíte mít. A Kristus jako člověk ten kontakt potřebuje. Jako člověk.  A to je smysl Eucharistie. To je důležité.

Další, co Bůh chce, je pokrok lidstva. Když vzpomenete na pradávné lidi, homo pekinensis, homo erectus, kromaňonský... ti byli vlastně na úrovni zvířecí. A podívejte se, co Bůh dokáže, že tady máme dnes takovou úroveň. A Bůh s tím má úžasnou trpělivost. On má čas. Bůh dokáže povznést člověka na úžasnou úroveň. Nejenom duchovní, ale napřed tu tělesnou. Nejprve musí být ta tělesná úroveň. Proto když přišel Cyril a Metoděj, tak se zhrozili. Ti lidé nemají ani abecedu, ti lidé neumí číst, neumí psát, tak nemohli hlásat Evangelium. Museli napřed dát tomu člověku jistou úroveň. Proto naši misionáři všude zakládají nejprve školy. Církev to začala. V Evropě školství vystoupilo na nejvyšší úroveň, byla tu úžasná kultura ducha.

Bůh povznáší člověka od té ubohosti, když se narodíme. V životě matky začíná naše osobní evoluce. Člověk dospívá - dostane kulturu ducha a musí to doplnit kulturou lásky. Dnes už se mozek nevyvíjí dál, aby byl lepší a lepší, ne, ale dávají se mozky dohromady. Tomu se říká nueogeneze, že lidi dnes pracují v týmech. Ale musí nastat další geneze, to musí být geneze srdce. Nejen, že se dávají mozky dohromady a pracují na technickém a vědeckém pokroku, ale že je potřeba, aby se taky dala dohromady lidská srdce. A to nepůjde bez Krista. Tady není nikdo, kdo by dokázal lidi sjednotit tak konkrétně. Protože buddhismus je krásný, ale buddhismus končí tím, že člověk nemá žádné žádosti. Mniši mají misku a vyžebrají si na každý den jídlo, jinak se modlí a studují, nemají nic. Cíl buddhismu je, aby člověk byl oproštěn od vší žádostivosti, nic nechtěl.

Ale Kristus nechce, abychom měli nouzi a bídu. On nebyl žádný mnich, který nic neměl. On měl krásné šaty utkané a žil jako společenský člověk. Máme se oprostit od toho mít vilu někde u moře ve Španělsku, mít značkové zboží. Když má někdo pouze to, co je nutné k životu, tak se mu říká chudý. Boháč má věci navíc, peníze navíc, vily navíc, auta navíc a tak dále. Křesťanská víra nás vede k tomu, abychom neměli zbytečné žádosti, ale mám mít žádost po těch věcech, kterými sytíme svého ducha - poznávat věci podstatné a bytostné a to nejen věci, ale i vztahy. Protože Bůh stvořil člověka tak, že mu nestačí, co je konečné. Náš lidský duch má touhu po nekonečnu. A křesťanství mu dává možnost. Jsi vlastní dítě Boží. Mluvili jsme o tom,  že jsme při křtu označeni křižmem, kterým se označovali vždy pouze královští panovníci. A my to děláme každému děťátku. A musíme si přitom uvědomit, že každé toto dítě je spolu s Kristem panující, vládnoucí. Vládnoucí nad čím? Zas nad těmi krásnými vztahy. To nás potom všechny spojuje.

volně přepsala Věra Horníčková