Postní duchovní obnova s P. Janem Rybářem - 4. část

Vraťme se k evangeliu: Když byl u stolu, mnoho celníků a hříšníků, (celníci jsou tuneláři, podvodníci a navíc ještě kolaboranti s římským režimem) zaujalo místo u stolu s Ježíšem a jeho učedníky. Bylo totiž mnoho těch, kdo ho následovali. Když to viděli farizeové řekli, on stoluje s celníky a hříšníky. Ježíš to slyšel a řekl jim, "Nepotřebuji lékaře zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé ale hříšníky." A těch je nás většina.

A když nás Bůh chce dostat na úroveň, povýšit do stavu víc než šlechtického - tak napřed musí odbourat všechny možné překážky a závady. Čili na cestě do Božího království jsou dvě fáze. Jedna je očistná a jedna je sjednocující. Na to se málo myslí, každý si myslí, že když je bez hříchu, už je šup šup v Božím království. Není tomu tak.  Nejdříve musí odbourat všechno, co stojí v cestě. To je ta úžasná Boží pedagogika, ta jeho trpělivost s námi. Bůh potom pokračuje a na tom staví teprve to pozitivní. To je to povýšení a oslavení, které přichází s Kristovou milostí. To znamená s jeho vlivem, s jeho pomocí. Ten Kristův vliv je velmi důležitý, protože ten nás právě předělává. My nestačíme sami na tyto věci. Vidíte, že tisíc let je tady křesťanství u nás a pořád ještě kulháme. A nebo docela pořád žijeme v tom starozákonictví.

Kristus člověka dostane na jistou úroveň, kdy je mu třeba jedno, že opustí ve stáří svůj domov a jde do domova důchodců. A ještě navíc, že se smíří se smrtí. Přijme to. Bůh má tady naši cestu a my jí nerozumíme. Je to cesta na planetě, která přináší zemětřesení, tsunami, která neumí uživit všechny lidi, procházíme životními peripetiemi, ježí se nám vlasy, co se děje, že třeba ty dvě třetiny lidstva umírají, nebo Osvětim, nacismus a komunismus a takové věci hrozné, které přivádí lidi do strašných situací. My se divíme, proč musíme tímhle projít. A toto je právě to smíření
s Bohem - když se lidi ptají, kde je Kristus v Osvětimi, nebo kde je Kristus v Indii, kde umírají hlady. My říkáme, náš Bůh je na kříži. Náš Bůh je Kristus.

Ježíš prožil jistou cestu života se vším všudy, v té době, v jaké byl, nevybíral si dobu. Přišel, když uzrála doba a když bylo na čase, aby lidstvo dostalo to povýšení, aby se dostalo trochu na úroveň. A on nás dostává na dost vysokou úroveň. Třeba víme, že za 2.světové války spousta lidí riskovalo životy, a opravdu ty životy ztratili. Mnoho lidí riskovalo a jednali poctivě. Když šli v roce 1948 studenti Karlovy univerzity k Benešovi, aby nepřijal demisi, tak jedna jediná kantorka z celé univerzity s nimi šla, poněvadž měla svědomí. Jedna jediná. Žádný asistent, žádný učitel, žádný profesor, žádný docent, nikdo, jenom Růženka Vacková tam šla, křehká, ještě poměrně mladá a dostala za to 22 roků, že šla se studenty na hrad a odseděla si z toho patnáct. A to nebyl domov důchodců, ta byla v hrozném domově, nebudu vám to líčit, jaký domov musela prožít. A takových lidí bylo tisíce, pozor, tisíce, za těch 40 let.  A velmi často to byli citliví lidé, básníci, učenci (Josef Kostohryz, Václav Renč, Jan Zahradníček, Zdeněk Kalista). A odkud měli sílu, aby to přežili? Úžasnou sílu právě měli z víry. (Jestli jste četli básně Loretánské světlo nebo Popelka Nazaretská).

Ale já chci říct jednu věc, že to je právě to oslavení a povýšení, které zpečetí svědectvím, protože je snadno říkat Bože já tě miluji, ale není snadno třeba vzít na sebe břemeno třeba rakoviny, nebo nějaké nemoci, nebo nějaké křivdy.

Kristus dává velkou sílu a ta se potom projevuje ve zlomové situaci. Víte, my do ní všichni přijdeme, já neříkám, že nás někdo zavře, ale všichni jednou budeme mít konec života. A tam máme možnost ukázat veliké svědectví, ukázat nesmírné svědectví, že to, co jsme prožili, že opravdu zpečetíme. Zpečetit život, ten veliký závěr života, na který se máme chystat a který máme pochopitelně obstát jako na zkoušce, musíme obstát v té zkoušce života. A my už se na to připravujeme teď, po celý život, když říkáme Pane, já jdu za tebou, Pane Ježíši, beru na sebe celý život tak, jak mě potkává a beru ho rád, protože vím, že na mě čeká věčnost. A Kristus nám to představuje také svým životem. 

Je otázka, jestli má větší cenu Kristův život anebo jeho smrt? V církvi jsou dvě školy. Dominikánská říká, že Kristus přišel, aby mohl za nás zaplatit krví. Prosím, kdo to vyznáváte, nikomu to neberu. Ale škola františkánská vždy říkala - Kristus musel přijít za každých okolností. Protože jak bychom se mohli dostat k Bohu? K Bohu se dostáváme tím, že v životě následujeme Krista. Ale bez Krista - víte, jak to dopadlo v židovství? Co dnes mají židé? Jaké cíle? Co sledují? Čekají pořád mesiáše. Zůstalo to zamrzlé, zastydlá taková ta jejich cesta. Bez Krista to není možné. Jenže ta františkánská škola byla pokorná škola a nezvítězila v církvi. Zvítězila ta druhá škola dominikánská. Františkánská škola byla tak trochu odsunutá, protože je náročnější.

Bez Krista bychom o Bohu nic nevěděli a neměli bychom například svátost Eucharistie, krásné výroky Kristovy. Já vždycky schválně říkám Evangelium našeho Pána Ježíše Krista, žádné jenom slovo Boží, protože slovo Boží je taky prorok Samuel a prorok ten a onen. Byli to lidé Bohem vyvolení, ale toto je slovo, slovo Boží, slovo Kristovo. Kdyby bylo na mě, tak já bych nařídil vstávat při mši jenom dvakrát, když se čte Evangelium a když se modlíme Otčenáš. To opravdu, abychom projevili úctu k tomu slovu Ježíše Krista. 

Takže ten život Kristův, to byla taková souvislost. To, co vyznával, to, co hlásal, potom potvrdil. A řekl krásnou větu, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život za své bližní. Nikdo nemá větší lásku. Znám mladého inženýra, který vždycky po mši šel na hrob své maminky. Když maminka rodila, řekl jí pan primář: buď vy, nebo to dítě.  A ona už děti měla, bylo to těžké na výběr, ale ona si vybrala to, aby to děcko žilo. A ten inženýr to věděl.  A vždycky po mši šel k hrobu maminky.

Na tom hřbitově je také náhrobek, kde jsou dvě děti s maminkou. Ta maminka chránila své děti, které kdosi podřezával, samozřejmě to také zaplatila životem. Tak jsou tam pohřbeni všichni tři v tom hrobě. To jsou takové zvláštní věci, vidíte? Situace vyhrocená a ukáže se veliká mravní síla. Třeba v té ženě, ona řekne dobře, ať žije dítě. No to je krásné. A nás to nepotká. My nebudeme muset za těchto okolností svědčit. Ale bude taky dost velké svědectví naše smrt. Musí to být smrt, která bude závěrem života.

U Krista málo zdůrazňujeme, co je tam to podstatné. Že tam vyvrcholil jeho vztah k Otci a k nám lidem. Protože on sám řekl, nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život. Protože víc už nemůže. Ježíš jako člověk ukázal svou velikou sílu za to hrozné ponížení a za to hrozné utrpení a pokoření. Ukázal tu sílu velikou a dosvědčil tím to, co životem hlásal. Zmrtvýchvstání je potvrzením, že je Boží syn. Že to je opravdu někdo, kdo je zajedno s Bohem. Kdo nám reprezentuje Boha celou svou váhou.  Takže ty jeho úkony, které v životě ukázal, ty úkony lásky k nemocným, k lidem, k opuštěným, k těm naprosto podřadným lidem, ubohým, malomocným, kterých se dotýkal a tak dále. Všechno to krásné, co nám řekl, tak to potvrdil. Jako ti lidé, kteří něco přinesli těm Indům, nebo těm černochům, nebo těm Arabům, Tuaregům. Ti něco přinesli, chtěli něco dát a riskovali. Kristus ale věděl přesně, jak to dopadne. On to prorokuje, jak to dopadne. On to věděl přesně, kdy to bude. Ti lidé ostatní to nevěděli. Gándí nevěděl, že ho, myslím Brahmin (vrah se jmenoval Nathuram Godse), že ho zabije. Tak ti to netušili, ale věděli, že riskují moc. Věděli.  Stejně jako riskuje někdo v Rusku, když kritizuje Putina.  Také riskuje. A už jich mnoho přišlo o život. Náhle a nečekaně. A nevyšetřilo se nic.

Kristus to věděl přesně. Tam se vystupňovala jeho láska na maximum, tedy Kristus umírá ve vrcholném úkonu lásky. Prosím vás, toto je důležité říkat lidem na Velký pátek.  Protože tam se stala jedna věc.  Při smrti pominulo utrpení. Pominula ta potupa. Všechno skončilo, ale zůstal Kristus v tom vrcholném úkonu lásky - tak zůstává na věky.  Takového ho potkáme. Takový se nás dotýká v Eucharistii. Kristus vrcholně konající. Má to tu souvislost s jeho smrtí. Proto my říkáme, že jeho smrt zvěstujeme při mši. Protože on tam přichází v té situaci, v jaké umřel. To znamená, že jako člověk ve vrcholném úkonu lásky.  A takový zůstává.  Tvou smrt zvěstujeme. To tam patří. Tam patří kříž ke každému obětnímu stolu.

Já jsem měl možnost a čest v letech 1968 a 1969 sloužit svatou mši s profesorem Jungmannem, který dělal reformu liturgie, a tehdy to bylo jako nové, tak jsme se na to ptali. A právě on nám řekl, musíme zdůraznit ten stůl v kostele. Kolem něj se lidé sjednocují. A to je ten stůl, kde se připravuje eucharistická hostina, řekli bychom, ten dotek Ježíše Krista. A to je to nové chápání, lidé kolem stolu.

My bychom také chtěli v tom vrcholném úkonu lásky skončit život.  A na to se musíme připravovat.  Staří lidé se za mého dětství modlívali v kostele, takovou modlitbu - abych přijal jakýkoliv způsob smrti, jak se tobě Bože zlíbí.  Pánu Bohu se nelíbí žádná smrt.  Ale to nechme je modlit se to. Oni to chtěli dobře říct. Ať to dopadne, jak chce. Já přijímám jakýkoliv způsob smrti. Poněvadž se ti chci, Pane Ježíši, podobat.

Pořád to házíme na Pána Boha, že někomu vezme život, že si ho vzal k sobě a tak dále. Ale ono doslouží naše tělo. Řekneme si to na rovinu. Bůh není dispečer, aby řekl, tenhle Ruda je hezký, ať je tady dlouho na světě. Dělá dobro. A to je ten darebák, ať umře. To není tak, bohužel. Ale zas by lidi říkali, hele, oni umírají hezký mladí lidi. Kdyby takový Stalin nebo Hitler umřel ve dvaceti letech, tak se bude říkat, proč umírají takový mladý a hezký lidi. Poněvadž by umíralo hodně lidí. Hodně mladých lidí by umíralo na světě, kteří jsou potom později darebáci. 

To, co prožíváme v životě, vrcholí. Napřed je naprostá pasivita při narození člověka. Dítě je úplně bezmocné, úplně pasivní, postupně začíná reagovat, už u něj probleskuje aktivita. A ta aktivita roste pořád víc a víc.  Pro nás ta aktivita hlavně spočívá v duchu. Vy jste byli nejvíc aktivní, když jste někoho milovali, když jste o někoho stáli, o někoho bojovali, pro někoho žili, pro někoho zápasili, jako rodiče. A potom zase aktivita klesá a znovu roste pasivita. A nevěrec na konci života je úplně pasivní. Sedí, kouká z okna, už nemůže chodit, už nevidí, takže nemůže na televizi, už neslyší, tak si nemůže pustit ani gramofón a čeká na smrt. Chápete? A má jenom starosti. Co bude s mou zahradou, co ty děti tam budou dělat, jestli to budou tu skalku udržovat… Čili ještě roste ta starost, ještě zase roste to břemeno, té pasivity člověka, kdy mají starosti, co bude po mé smrti, co udělají s těmi obrazy a tak dále. Už tam není žádná aktivita. A člověk, který nemá žádnou oporu, že nemůže držet růženec, protože ho nezná, tak čeká na smrt a čeká třeba roky. Čeká roky a někdy je to velmi těžké. Zvlášť, když ještě nemocný, má nějaké problémy. A zvlášť, když se na něj vykašle rodina. Dají ho někam do LDN.

Zatímco člověk věřící je aktivní a v té aktivitě roste. Už se nemusí starat o střechu, jestli mu tam nezatéká, to už se starají děti. Nemusí se starat o to, jaký budou mít školní prospěch vnoučata a pravnoučata. Už potom roste jeho aktivita duchovní. Modlí se za lidi.  Modlí se za situaci ve světě. Vstává a rád by, aby tento svět vypadal lidsky. Aby tam byl mír a pokoj. Aby lidé respektovali svědomí. A respektovali Boží zákony a tak dále. S tím chodíte vy taky, jak tady sedíte. A to je vážení modlitba ducha. Nemusíte nic brebentit s odpuštěním, ale vstáváte a chodíte celý život s tímto v srdci. A to je právě ten růst aktivity, protože starý člověk už se může té duchovní aktivitě věnovat velmi jasně. (Pokud se nezatíží třeba nějakou velkou zahradou, kterou musí hlídat, protože to vždycky dělal. Neumí se od toho oprostit. To není aktivita ducha.)

Říkal jsem vám třeba, že buddhista se umí oprostit, zbavit se všech žádostí. Pak to skončí jako ten mnich s tou miskou rýže. A to se musíme od nich učit. Protože my, když se oprostíme od všeho, získáváme to velké bohatství duchovního života.  Protože se blížíme ke Kristu. Moje matka říkala v 96 letech v domově pro seniory, já už člověče nemám ani svou noční košili, ale říká to s takovým potěšením, že už vůbec nic nemá svého. To si ta smrt vás tak krásně připraví, že přestanete lpět na svém nábytku i na svých lidech. Žehnáte jim z daleka… Vy také můžete myslet na svá vnoučata a pravnoučata - oni jsou ve světě a vy na ně myslíte, ať žijí, ať rozsévají dobro a tak dále. Takže starý člověk, ten má možnost tu duchovní aktivitu pěstovat záměrně, má na to čas, má si na to čas udělat.

 Na Velký pátek vzpomínáme, že Kristus završil život vrcholným úkonem lásky a takový zůstává na věky. A my završíme náš život taky vrcholným úkonem lásky a takoví zůstaneme na věky. Protože když budeme stárnout, tak bude stále narůstat naše touha po setkání s Kristem. Nebudeme se tak moc bát smrti. Protože ten, kdo dělá zkoušky, ten už myslí na to, až je udělá, co bude pokračovat dál v tom studiu. Ale ví, že to bude těžké, ty zkoušky. Ale to nevadí. Člověk, který je nemocný, tak čeká, že mu třeba dají bypass a pak bude zdráv. Jakž tak. Vždycky tu nějakou zkoušku musí podstoupit. Nedá se nic dělat. Spousta lidí má těžké zkoušky. Velmi těžké zkoušky.

My křesťané máme ten dar, že můžeme takto završit svůj život. Kéž by se nám to tedy podařilo, my na to teď zvlášť myslíme, v době postní, pašijové, a vidíme to na Kristu, že on s láskou přišel. S láskou. On říká, tak Bůh miloval svět, že dal svého Syna. Tak Bůh miloval svět. Tento svět ubohý a hříšný.

Boží odpovědí na lidský hřích je trpělivost, milosrdenství. Ne spravedlnost. Protože Bůh vidí, že jsme ubožáčkové. Když má maminka malé děťátko a ono vleze do kaluže třikrát za hodinu, tak ho neuškrtí. Ale očistí. To dítě za to nemůže, je hloupé. A my lezeme taky do hříchu, jako hlupáci. Co se dá dělat. Proto Bůh vidí, že jsme na té úrovni těch dětí.

Jenom jsem řekl, že jsou dva druhy hříšníků. Ti, s kterými Kristus rád seděl a ukazoval jim, že dobro, které hledají, není to pravé dobro. Ale pak jsou druzí, kteří Krista nepotřebovali. A to je právě problém, co s takovým člověkem. Ten neřekne ano. Ten nebude růst v žádném vrcholném úkonu. Protože ten myslí jenom na sebe. A bude se zatvrzovat stále víc a víc a trucovat vůči Bohu. To je nebezpečné.