Potkala jsem… na zájezdu v Jižním Tyrolsku - Dolomitech

Přes půl stovky důchodců, proložených několika studenty a neseniory, aby se vydali prostřednictvím své aktivní diecéze na jeden z už téměř stovky evropských i zámořských  turisticko odpočinkově vzdělávacích a duchovně poutních akcí. Všichni byli  připraveni prozkoumat Jižní Tyrolsko - Ladinsko.

Program tradičně precizně  připravila, organizačně zabezpečila a rutinně vedla jistá Veronika. Jistili ji Pat a Patachon - názvy jsem jim přiřkla díky jejich nápadně rozdílné velikosti – naprosto profesionálně bezchybní řidiči autobusu. Vynikali klidem, ochotou a bezchybným odhadem ve všech situacích, zejména při překvapivých vysokohorských serpentýnách se srázy vlevo, vpravo, nad kterými se tajil dech.

Jeden z účastníků, z kterého se vyklubal turisticky a duchovně zdatný biskup, mě zaujal svým netypickým zavazadlem. Vedle kolečkového kufru nosil tajemný papírový  bílý kufřík, pomalovaný autíčky, co mívají jako povinnou výbavu ve škole prvňáci...

Během týdne si všichni přišli na své, očekávané i mile nečekané. Vyznavači krás hor, velehor, horských masivů a přírodních zajímavostí a podletní květeny všeho druhu, vše spojené s lehčími i náročnějšímu výstupy, byli okouzleni  první.

Lingvisté začali objevovat taje jazyka obyvatel navštívených údolí. Ti tvoří všeobecně méně známý ladinský národ, k překvapení živý, s vydatně státem podporovaným školským vzděláváním. A což teprve jejich výjimečný čínský misionář, nedávno svatořečený pater Ojop Freinademetz, rodák z Oies ve  Val Badia, tedy v Ladinsku. V Číně sloužil obětavě, nakonec tu i zemřel po nákaze při epidemii. Číňané však nezapomínají a rádi putují do jeho předaleké země. To nám dosvědčili Ojopovi spolubratři v Oies, verbisté, místní opatrovatelé jeho díla a památky.

Gurmáni denně ochutnávali nová jídla, nebo nová ve starém hávu. Nikdo nikdy nejspíš nesnědl za týden tolik zeleninových a ovocných vitamínů a stavebních látek pro své tělo ze sýrů, mléčných výrobků, ryb a dalších pokrmů, jako tady. Navíc umně servírovaných: nastříhaná cherry rajčátka jako kytičky, vynalézavé barevné závitky z baklažánů, sýrů, tropického ovoce, šunky, natí bylin… Škoda nakrojit a barbarsky sníst!

Od nečekaně zařazené odborné přednášky souputníka geologa všichni začali sbírat po cestách kamínky a někteří našli i zajímavé úlovky. Ty pak  následně studovali s odborníkem pod lupou ( tu měl pohotově v kapse). Asi kilo kamínků už mám také v zavazadle.

O trvalou pěknou pohodu neměla nouzi vždyusmívající se účastnice, která si říkala babička Anička, což si mnozí těžko srovnávali v hlavě. Se svojí výstavní postavou, s obměňovanými, velmi promyšleně a esteticky vytříbeně volenými součástmi oděvu i s přesně ladícími doplňky, ale hlavně vždy v souladu s respektovaným aktuálním počasím a ohlášenými aktivitami, byla nepřekonatelně nadčasová.

Emeritní pediatrička, milovnice psů, vládla nevídanou schopností: jakýkoli potkávaný chlupáč po pohledu do jejích očí a po pár českých! slovech netoužil po ničem víc, než po drbání za ušima jejích laskavých rukou. Žádný nevrčel, ani nekousal, ale blaženě se usmíval a smutně se s ní loučil.

A počasí bylo celou dobu příhodné. Slunce celý den, mírné osvěžující přepršky jeden půlden.

Navázaná přátelství se utužila na tůrách,  ve vířivce a v saunách hotelu, při diskusích o zmíněných překvapivých krmích, na individuálních procházkách a samozřejmě i při liturgických setkáních… ale vše jednou končí, i když se mnozí opět potkají při jiném, jistě zase vydařeném programu. Už se domlouvají, k radosti organizátorky.

V  bílém papírovém kufříku s autíčky bude i příště jistě přichystaná pečlivě urovnaná - cestovní sakristie.

E. B.