Potlačovat svoji sebestřednost
1 Sam 3,3-10
Jan 1,35-42
2. neděle v mezidobí
Biblické texty dnešní neděle by bylo možné charakterizovat parafrází Ježíšových slov: „Kdo hledá, nalezne“ nebo také „Kdo se ptá, tomu se dostane odpovědi“.
Hned prvé čtení (a já si dovolím být osobní – tento úryvek z knihy Samuelovy mám obzvlášť rád) je ukázkou toho, kterak si sám Bůh povolá svého služebníka a to pokaždé zcela jedinečným, originálním, způsobem (není divu, každý z nás je jedinečný, originální). Maminka Chána odevzdává svého vymodleného synáčka (protože tak Hospodinu slíbila) Samuela do péče kněze Elího a zasvěcuje jej Hospodinu. A právě jemu se dostane té výsady, že se k němu ozve Boží hlas. „Samueli, Samueli!“ Chlapec je malý, nezkušený, ale vnímavý, pozorný a oddaný svému učiteli Elímu. A tak s dětskou bezelstností k němu přichází, vždyť kdo jiný by jej mohl volat? „Nevolal jsem tě, jdi spát.“ Kněz Elí je již starý, nevidoucí a rezignovaný, je však upřímně milován maličkým Samuelem. Ten je podruhé vzbuzen ze spánku, když slyší hlas, který volá jeho jméno: „Samueli, Samueli!“ Znovu běží k svému pánu a učiteli, a znovu je odmítnut: „Běž spát, nevolal jsem tě!“ Élí, ač Hospodinův kněz, nerozpozná Hospodinovo volání – a tak je třeba, aby „do třetice“ zazněl hlas Hospodinův k Samueli, aby byli oba probuzeni a Elímu konečně došlo, že chlapce volá Hospodin: Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.“ Díky poslušnosti Samuelově a poučení Elího, se může dostat Hospodinových slov svému vyvolenému národu. Hospodin sám si nadále povede Samuela a on se pak stane jedním z největších Hospodinových proroků. Viz poslední věta: „Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.“ To byl Starý zákon a povolání Samuela, kde byl prostředníkem, zprostředkovatelem, stařičký kněz Élí.
V evangeliu je podobný příběh. I zde je ten, který zprostředkuje setkání Boha – Božího Syna, s učedníky. Jan Křtitel.
Když „na druhý den“ – myšleno po křtu Ježíše, viděl, jak jde Ježíš kolem, ukázal na něho se slovy: „Hle, Beránek Boží“. A jeho učedníci – z textu vyplyne, že šlo o Jana a Ondřeje, opustí svého učitele Jana, a jdou za Ježíšem.
A tak se začne se odvíjet obvyklé schéma Božího oslovení: prostředník zprostředkovává setkání s Pánem, který je vždy tím prvým, který oslovuje, v prvém čtení: „Samueli, Samueli“ a v evangeliu: „Co chcete?“ – a následuje potřebná reakce služebníka: „mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá“, „Rabbi, Mistře, kde bydlíš?“ Pak je opět činný Pán, Mistr, Hospodin, Boží Syn – zkrátka „ten, který volá člověka“: „Pojďte a uvidíte“. K úplnosti tohoto schématu povolání ještě patří vydanost, neodkladná poslušnost oslovených, následovníků: Samuel naslouchal Hospodinu, a Jan s Ondřejem, do této chvíle učedníci Jana Křtitele, jdou za tím, ve kterém poznávají slíbeného Mesiáše. (Podle Izaiášova proroctví „Beránka Božího“)
Zatímco nadále už bude Boží Syn sám oslovovat své vyvolené, u těchto prvých ještě připouští roli prostředníka. A ti, kteří se nechají oslovit, půjdou za ním. Okamžitě, hned, zanechávajíce všeho, na čem dosud lpěli a na čem stavěli svůj život. Na primární aktivitu Boha odpovídají povolaní svoji aktivitou (poslušností, nasloucháním, následováním, atd. …) Takové je tedy ono schéma Božího povolání. V Písmu se nám objevuje opakovaně, ale ono není vázáno jen na biblickou dobu. Ono se opakuje stále, až doposud.
Pro dnešní homilii se soustředím na úlohu Božích prostředníků. Stojí zpravidla v pozadí a přece jsou nezastupitelní. V případě prvého čtení je to Élí – kněz Hospodinův. (Sám o sobě je spíše tragickou postavou, jeho synové Pinchas a Chofní zneužívají kněžského úřadu svého otce, vydírají, kradou a loupí, a díky jim je odňat Elíovu rodu kněžský úřad. Oba padnou do rukou Filišťanů.)
V evangeliu je prostředníkem Jan Křtitel, postava nám dobře známá. Muž nepochybně velmi pokorný. Svou pokoru dokázal nejednou tím, že se prohlašoval za pouhého Mesiášova předchůdce; že na něho ukazoval s tím, že „není hodem mu ani rozvázat řemínek u opánků“; že věděl kde je jeho místo a rozeznal, že sám se „musí menšit, aby On – Ježíš, mohl růst“. A svoji pokoru a velkorysost dokáže i tím, že dopustí, aby jeho učedníci od něho odešli, a šli za Ježíšem. Tím Ježíšem, na kterého jim on sám ukázal. Jan Křtitel je velkolepou a nedoceněnou postavou NZ. Dnes hraje roli prostředníka. A ta vůbec není bezvýznamná. Prostředníci jsou těmi, kteří přivádí druhé k Pánu. Kteří ukazují nevědoucím na toho, kterého oni znají; kteří přivádí nevěřící k těm, ve které uvěří. Úloha prostředníků je nezastupitelná. A my je potřebujeme – tenkrát, stejně jako dnes. (Mohou jimi být naši prarodiče, rodiče, kmotři, ale i věřící přátelé, spolupracovníci, spolužáci. Jsou jimi kněží a všichni ti, kteří žijí svůj život s Pánem.) K úloze, k poslání prostředníka nutně patří pokora. Jen pokorní prostředníci mohou naplnit své specifické poslání. Pokud budou (my budeme), vázat své děti, posluchače, farníky jen na sebe; pokud budou na sebe sobecky strhávat jejich přízeň a pozornost, pak je budou od Boha odvádět a sami jim nedají nic. A naopak, pokud budou umět, jako Jan Křtitel, ustupovat do pozadí, zříkat se pro Krista sami sebe, umenšovat se a potlačovat svoji sebestřednost, pak budou dobrými prostředníky. A dějiny církve ukazují, jak jsou tito průvodci na cestě k Pánu potřební a nezastupitelní. Tak jako si Pán povolává kdy a koho chce, ale dává svobodu k odpovědi, nebo odmítnutí; tak si povolává i ty, kterým svěřuje úlohu prostředníků. Ti však už nemají svobodu Boha odmítnout, jako oni, prvně Bohem oslovení. Protože oni už Boha znají a každý z nás je povolán k tomu, přivádět druhé ke Kristu. Každý – na svém místě, svými prostředky, podle svých schopností a možností.
Jiří Vojtěch Černý
