Potřebujeme vědět, že kráčíme ve svém životě k nějakému cíli
Jan 10,27-30
Čtvrtá neděle velikonoční
Dnešní neděle - čtvrtá velikonoční, je tradičně nazývána „Nedělí Dobrého Pastýře“. Rok co rok nám totiž evangelium sv. Jana (konkrétně jeho 10. kap.) nabízí Kristovu výpověď, v níž se On sám představuje jako „Pastýř dobrý“. (Jen pro úplnost, nečteme pokaždé stejný úryvek, ale každý rok je onen „Dobrý pastýř“ nahlížen jakoby z jiného úhlu pohledu.)
Letošní cyklus představuje Ježíše – Pastýře, jehož hlas je jeho svěřeným ovcím dobře znám. A co víc: znají nejenom jeho hlas a rozeznávají jej mezi tolika jinými hlasy falešných pastýřů, ale jeho hlas, jeho slovo, je pro ně = pro nás, cestou k věčnému životu.
Připomeňme něco málo o pastýři samém. Naše dnešní představy o tom, kdo a čím je pastýř, jsou značně zkreslené, zidealizované a nepřesné. Je to pochopitelné, vždyť my pastýře známe už jen z literatury, a s opravdovým pastýřem se povětšinou nesetkáme. Nevíme tudíž, co to obnáší být pastýřem – nadto pastýřem dobrým. Pro Ježíšovy posluchače však byl pojem Pastýř pojmem známým z jejich běžného života. Národ Hebrejů je národem pastevců, biblicky řečeno, už od Ábela. Jejich vnímání skutečnosti není abstraktní, oni jsou zvyklí vnímat samého Boha, jako PASTÝŘE, a sám Bůh – Hospodin, se jim jako pastýř mnohokrát představuje. Očekávají od Boha pomoc a ochranu, každodenní vedení a péči. Není jim zatěžko svoji představu Boha s rolí pastýře ztotožnit. Co však je v Kristově sdělení nové, pro mnohé i popudlivé, je ta skutečnost, že Ježíš se s Bohem ztotožňuje. „Já a Otec jedno jsme.“ Je-li Bůh – Hospodin dobrý, a tu zkušenost mají, pak Ježíš sjednocující se s Otcem, se staví na místo Boží. A to je provokující příměr. Ježíš jej nijak nezměkčuje, neopisuje, nerelativizuje. Prohlašuje o sobě: „Já jim dávám věčný život!“ Ale dát život – nadto život věčný, může přece jenom Bůh!
Kdyby se Ježíš ztotožnil pouze s postavou Pastýře, dokonce i dobrého pastýře, pak by mohli jeho slova brát jako projev jeho - Kristova přirozeného vůdcovství. Ježíš, jako ten, kdo dává slova života, kdo ukazuje cestu a směr; kdo ochraňuje izraelský lid, tohle by Ježíšovi v jeho době a prostředí ještě prošlo. Ale: „Já a Otec jedno jsme!?“
Ježíš se nemá ve zvyku obhajovat, ani vysvětlovat své výroky. Hovoří se suverenitou Božího Syna, bez ohledu na to, jak jsou dráždivé a jak budou přijímány. Jeho projev je autoritativní, avšak ne autoritářský, nejedná mocí síly, ale lásky. Vždyť co slibuje v dnešním evangeliu?, k jakému úkolu se hlásí? Být pastýřem - ochráncem svěřeného stádce, ochráncem před všemi těmi skutečnými i obraznými vlky, přečasto v kůži beránčí. Dobrý pastýř s láskou pečuje o svěřené ovce! Na každé z nich mu osobně záleží, za každou přijímá osobní odpovědnost. To je autentická úloha pastýře. Nenechat žádnou ovci zaběhnout, ztratit, zahynout. Dovést je až do bezpečí ovčince, do ochrany a jistoty nebeského ovčince! „Nezahynou na věky a nikdo mi je nevyrve z rukou!“ Zkusme ten nabízený obraz domyslet. Ježíš nás pevně svírá – ovšem nikoli jako věznitel, který nás zbavuje volnosti a pohybu, ale jako starostlivý pastýř, který nedopustí, aby vnější nepřítel uchvátil bezbranné ovce. Je obtížné komukoli vyrvat něco z rukou, je nemyslitelné, že by jakákoli vnější síla a moc vyrvala kohokoli z ochrany Kristovy božské ruky! Na to je celý vnější svět, se vším svým násilím, lží a uzurpovanou mocí slabý. Kristu, Bohu, nelze nic a nikoho vyrvat násilím z rukou! A proto je možné uvěřit Kristově slovu o tom, že jeho věrní „nezahynou navěky“. Vždyť, co to znamená? Budou žít věčně! To je přeci „věčný život!“
Co si však pod tím měli Kristovi posluchači, a koneckonců, i my dnes, představit? Kristovo: „Já jim dávám věčný život“ je ve skutečnosti Jeho nejdůležitějším, nejpodstatnějším, posláním. („Dávat život, a dávat ho v hojnosti.“) A sám o sobě říká: „kdo věří ve mně, má život věčný a nezemře navěky…“
Naše těla nejsou nesmrtelná, naše duše ano. A věčný život, to není abstraktní obrázek z nebeských pastvin doprovázený andělským zpěvem. Věčný život je poznání Boha. Přijetí Boha. Poznání Boha („znát jeho hlas“). Život v Bohu. Vždyť patřit Kristu, podřídit se jeho laskavé, pastýřské péči, znamená také patřit Bohu, být s ním v jednotě, stejně jako Ježíš, jeho Syn. Znamená to nechat se vědomě, dobrovolně vést Nejlepším pastýřem. Bez všech osobních rezerv a pojistek se svěřit Kristu, Dobrému pastýři, do rukou. Nehledat pomoc a ochranu u nikoho a v ničem, leč jen u Krista a v Kristu. Já vím, hezky se to řekne a zní to možná jako otřepaná fráze – ale, vždyť my celý svůj život, více či méně vědomě, hledáme bezpečí a jistotu; toužíme po tom někam a někomu patřit, být milováni a moci milovat...
Touha po bezpečí je jednou z nejsilnějších tužeb v člověku. Bez pocitu „zajištění“, pevné půdy pod nohama, vědomí svého místa na zemi a něčeho, o co se mohu v životě opřít, se dá jen těžko žít. Bez jistoty, že náš život má svůj smysl a řád, se skutečně téměř žít nedá - to by nebyl život, ale živoření. Potřebujeme vědět, kdo jsme, kam patříme a kdo patří k nám; potřebujeme vědět, že kráčíme ve svém životě k nějakému cíli, k naplnění; potřebujeme přímo bytostně mít svou životní perspektivu. Proto také tak těžko neseme, když o své, jistoty přijdeme. To se nám pak zdá, že se náš život zhroutil, že není kam jít, že nemá smysl vůbec někam jít.
A přitom ztráty, ty nutně provází náš život. Už od prvních ztracených lásek a iluzí – o sobě i o druhých, až k opravdovým, tragickým ztrátám zdraví či našich blízkých. Všechny tyto ztráty našich jistot (a mohou mít mnoho podob), námi vždycky pořádně zatřesou. Jsme ochromeni, na chvíli jakoby neschopní jít dál. Život však jde dál, a postupnými ztrátami se třídí a vyjasňuje náš životní obzor, abychom nakonec pochopili, že tou největší a život skutečně ohrožující, je ztráta duchovních jistot. A buďme ještě konkrétnější - ztráta jistoty věčnosti. To nám však dochází, i když jsme jinak docela zbožní, až ve vypjatých, nebo život ohrožujících situacích.
V běhu dní jsme zahlceni svými všedními starostmi a kdeco považujeme za důležitější, a podstatnější, než úvahy o smyslu života a jeho naplnění. Ty mnohdy odkládáme „na potom“, vždyť je třeba tolika věcí dosáhnout, vybudovat si postavení i tu střechu nad hlavou. Ano, to vše je důležité a k našemu životu nezbytně patří. Ale pro své aktivity, pro své představy o tom, jak žít a co vykonat, zapomínáme na perspektivu věčnosti. Nepočítáme s ní. A, upřímně řečeno, ani s jejím dárcem. S Ježíšem - Dobrým pastýřem. Chceme si zorganizovat svůj život sami a po svém, ale zapomínáme, že jsme vlastně jen pouhými dočasnými uživateli svého života. Že nám tak docela nepatří. Rádi bychom se sice dostali do nebe, mnozí se za to i modlíme, ale do vztahu k Bohu pořád přimícháváme své lidské myšlení. Totiž přesvědčení, že si Boha a svoje místečko v nebi musíme nějak zasloužit, na Bohu vydyndat. Jenomže: Boha si nejde koupit, zaplatit, vyvzdorovat. Bohu se lze toliko s důvěrou svěřit a nechat se jím vést. Ježíš, který je s Otcem jedno a totéž bytí, nám v evangeliu nabídl cestu k životu: cestu k věčnosti. Je zdánlivě tak jednoduchá. Aktivně podlehnout jeho pastýřskému vedení. Spolu s ním objevovat ty nedozírné obzory pravé lásky, zakoušet pocit bezpečí a ochrany v paradoxní vydanosti. Není třeba se bát. Je přece Dobrým pastýřem! Sám to řekl. A Jemu, Jemu se dá věřit!
Jiří Vojtěch Černý
